Kallenberg, Lena: Farmors son

Kallenberg, Lena
Farmors son

recenze beletrie zahraniční

Pohled z levicové perspektivy snad může případnému českému, především dříve narozenému, čtenáři evokovat tvorbu z období před rokem 1989 a je pravda, že některé momenty v knize připomínají nechtěnou úsměvnost budovatelské literatury. Vcelku však tento společenský román představuje zajímavý doplněk do mozaiky dvacátého století.

Lena Kallenberg: Farmors son. Karneval förlag, Stockholm, 2014, 230 s.

Nedávno skončivší dvacáté století, bohaté na zásadní geopolitické, sociální, technologické a další změny v globálním měřítku, poutá a nejspíše ještě dlouho bude poutat pozornost mnoha spisovatelů, kteří se ve více či méně rozsáhlých pracích snaží tyto změny zachytit, popsat, uvést do souvislostí a v neposlední řadě ukázat jejich dopad nejen na „velké politické dějiny“, nýbrž také na „obyčejné malé lidi“.

Z této produkce severských autorů se čeští čtenáři mohli již seznámit s románem Zmrzlinář finské spisovatelky Katri Lipsonové nebo s prvními díly velkoryse pojatého projektu Velké století z pera švédského spisovatele Jana Guillou. Spisovatelů, které dějinné zvraty dvacátého století oslovily, je však pochopitelně mnohem více. V loňském roce jejich řady rozšířila Švédka Lena Kallenberg svým románem Farmors son (Babiččin syn). Lena Kallenberg se dlouhodobě ve svých knihách věnuje roli žen v dějinách, přičemž pozornost soustředí především na ženy z chudých poměrů, nucené okolnostmi k prostituci, životu v osamění a podobně. Této tematice zůstala věrná i v nejnovější románu, ve kterém však na rozdíl od svých dřívějších prací zachycuje delší časový úsek.

Děj knihy začíná okamžikem, kdy mladá Lene identifikuje svého otce v márnici a posléze při vyklízení jeho bytu narazí na starou šachovnici, která v ní vyvolá vzpomínky na babičku Ellu. Vzhledem k této koncepci se v knize střídá ich-forma, er-forma i du-forma, což čtenáře může zpočátku trochu zmást, ale postupně je díky tomu hlouběji vtažen do děje, a lépe tak sleduje tok Leniných myšlenek.

Ella je hlavní postavou první části knihy a čtenáři je představena v okamžiku, kdy se – víceméně náhodou – zapojuje v roce 1917 do demonstrací proti nedostatku potravin, kterým bylo za první světové války zasaženo i neutrální Švédsko. Představa vybudování spravedlivé beztřídní společnosti Ellu nadchne, a čtenář tak dále sleduje, jak se z ní stává významná osobnost švédského socialistického hnutí. Ella se angažuje jak v organizaci dobrovolníků bojujících proti frankistickým silám ve španělské občanské válce, tak v pomoci uprchlíkům, kteří v souvislosti s nastupujícím nacismem museli opustit své domovy. Mezitím stihne navštívit Sovětský svaz, kde se seznámí s jistou Käthe, o níž se čtenář o mnoho více nedozví. Jedná se však o skutečnou historickou postavu, německou komunistku Käthe Niederkirchnerovou. Životní cesty obou žen se zkříží ještě několikrát a Lene později během dospívání postupně zjistí, že i v jejím životě Käthe sehrála mnohem důležitější roli, než by si Lene dokázala představit.

Posléze se děj knihy soustředí na Ellina syna a Lenina otce Erika, kterého matka v dětství kvůli třídnímu boji silně zanedbávala a Erik po celý život trpí značnou emoční nevyrovnaností. Tu se snaží utopit v alkoholu, což nutně vede k tomu, že zanedbává Lene a ta je nucena se relativně brzy osamostatnit. Celkově lze Erika charakterizovat jako nepříliš výraznou, ba až slabošskou postavu, trávící celý život ve vleku nejprve své matky a poté dcery. Na rozdíl od nich se Erik nijak zásadně o politiku nezajímá.

Lene se naopak, do určité míry pod vlivem své babičky, politicky angažuje, nepříliš překvapivě také na levé straně spektra. Brzy se ale ukáže, že mezi ideály socialismu z meziválečného období a z období šedesátých let existují velké, jen těžko překonatelné rozdíly, vztah obou žen notně ochladne a Lene si klade otázku, kde vlastně je její místo ve světě.

Výklad událostí dvacátého století z levicového úhlu pohledu snad může případnému českému, především dříve narozenému, čtenáři evokovat tvorbu z období před rokem 1989 a je pravda, že některé momenty v knize připomínají nechtěnou úsměvnost budovatelské literatury. To se týká zejména postavy Elly, která si nikdy nepřipouští sebemenší pochybnosti o správnosti svého konání. Údernými hesly jako „Je nutné mít mezi srdcem a kůži neprůstřelnou vestu“ přesvědčuje sama sebe o nutnosti obětovat vztah k vlastnímu synovi ve prospěch budování socialismu. Její přesvědčení se odráží i v takových drobnostech jako výběr dárku synovi (za složenou maturitu mu věnuje exemplář knihy Jak se kalila ocel) či později vnučce (na hraní jí koupí sadu matrjošek).

Naproti tomu Lene a do určité míry také Erik i jeho krátká známost Eva již žijí v době, kdy cestu k vybudování socialismu nastoupily i další státy mimo Sovětský svaz, a jsou konfrontováni s faktem, že ne všechny tyto státy jsou ochotné se bezmyšlenkovitě řídit pokyny z Moskvy.

Právě toto je věc, kterou je na knize nutné ocenit a jíž se výrazně odlišuje od řady schematických titulů z tuzemské předlistopadové produkce: autorka ústy postav připouští pochyby, je ochotná akceptovat, že je nelehké a snad i nemožné rozhodnout, zda existuje jen jedna správná, nebo několik rovnocenných cest k nastolení nového společenského řádu. Jugoslávský vůdce Tito zde není prezentován jako odpadlík ze socialistického tábora, nýbrž jako schopný politik s odvahou oponovat Stalinovi. Autorka dokonce přiznává zásluhy za osvobození Jugoslávie vedle Tita také veliteli demokratického odboje Mihajlovičovi.

Podobně nelze tvrdit, že by se autorka snažila čtenáře přesvědčit k případné změně politické orientace. Ať už čtenářem při četbě zmítají jakékoliv pocity, musí i nejzarytější odpůrce levicových myšlenek uznat, že se rozhodně nejedná o politickou agitaci.

Stejně tak je nutné ocenit, že kniha neobsahuje žádné pro děj nepodstatné výpady vůči obvyklým záporným strukturám v komunistické literatuře – církvi, šlechtě, dokonce ani vůči buržoazii. Jako zlo je samozřejmě kritizován nacismus, ale tuto kritiku jako vyčpělé klišé levicové literatury pochopitelně vnímat nelze.

Českého čtenáře jistě zaujme hned několik pasáží, které mají přímou souvislost s Československem. Pozoruhodné je obzvláště líčení Lenina pobytu na mezinárodním pionýrském táboře ve slovenských Tatrách, kde vrcholný zážitek představuje (vedoucími nepovolená) návštěva místního hostince a zjištění, jak snadné je i pro čtrnáctileté dítě koupit si zde pivo. Tato i další scény svědčí svým zpracováním o pečlivosti, s jakou autorka k tématu přistoupila. Asi příliš nepřekvapí, že významnou roli v knize sehraje sovětská invaze v srpnu 1968, která prohloubí názorové rozdíly mezi Lene a Ellou a zároveň znovu svede dohromady Lene s jednou z účastnic zmíněného tábora.

Přestože kniha snad může u českých čtenářů svým levicovým zaměřením vzbuzovat určitou nedůvěru, představuje zajímavý alternativní doplněk do velké mozaiky osudů, příběhů a událostí, kterou souhrnně nazýváme dvacáté století.

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   31%čtenáři

zhlédnuto 1503x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce