Žantovský, Michael: Havel (in Respekt)

Žantovský, Michael
Havel (in Respekt)

recenze historie

Když společnost ze svých polistopadových iluzí povyrostla, Havlův obraz se zkomplikoval – a v původní statické podobě vítěze přestal stačit prostě proto, že i Havel sám žil dál reálný život. Přestal být jen úspěšným, stal se zajímavějším. Žantovský však jako by trval na vnějškové fascinaci politikem, jemuž ve světě všichni otevírají dveře.

Pop Havel
Prezident svým životopiscům uniká i po vydání knihy Michaela Žantovského
Michael Žantovský
: Havel. Argo, Praha, 2014, 564 s.

Přes 550 stran životopisu Václava Havla od Michaela Žantovského je ambiciózní knihou – tak rozsáhlou Havlovu biografii dosud nikdo nenapsal. Navíc vychází v situaci, kdy podle rozšířeného přesvědčení „pořádná“ kniha o Havlovi stále neexistuje – jakkoli třeba v Putnově duchovním portrétu V. H. z roku 2011 je hodně inspirativních věcí.

Přestože životopis původně vznikal pro angloamerický trh, byl si Žantovský této domácí poptávky jistě vědom. V úvodu položená otázka „proč právě já?“ naznačuje záměr napsat něco jiného než ostatní. Zaštítil se při tom původní profesí klinického psychologa i přátelstvím s Václavem Havlem, které se neomezilo jen na dobu, kdy u něho na Hradě pracoval jako tiskový mluvčí a poradce (1990–1992). Kniha tak vznikala dva roky s osobní znalostí – a zároveň na dálku, z Londýna, kde Žantovský žije a pracuje.

Blíž popisu
Je-li člověk limitován fyzickou vzdáleností, a má tedy omezené možnosti v investigaci, musí věc o to lépe promyslet a napsat. Rozhodnout se, co chce víc: jestli reprodukovat cizí život, nebo mu dát v něčem nový tvar. Důvodem k psaní může být jak to, že se něco někdy stalo, tak to, že referování o tom je dnes užitečné. Řešením bývá většinou kompromis: kdo jen popisuje, riskuje, že propadne zbytečnostem, kdo vybírá, může zase – aniž to tuší – podlehnout svému aktivismu.

Žantovský na této rozhodovací škále zůstal v Havlově životě blíž popisu a reprodukci. Vypravuje události jednu po druhé, protože je takto přinášel čas; krok za krokem, podobně jako v kronice. Kniha nepůsobí dojmem, že na začátku byla úvaha: v tom a tom vidím priority, proto na ně dám důraz. Ambicí spíš bylo dát vzniknout knize, v níž bude „všechno“. Která bude působit dojmem základního pramene, po němž musí sáhnout každý, kdo se o Václava Havla zajímá – pokud tedy nechce ztrácet čas.

V tomto ohledu také kniha dlouho funguje, přinejmenším v celé první „předprezidentské“ polovině. Počínaje dětstvím zakládá autor Havlův příběh v poctivé šířce i proporcích, s využitím mnoha dosud neznámých, většinou soukromých pramenů. Tón je obsažný a věcný, ovšem prostoru pro analýzy a spekulace v něm moc není. Co se skutečně stalo, zde váží víc než to, co to případně znamená; ať je řeč o studiích, vojně, začátcích v divadle i vzniku Charty 77.

Pro toho, koho zajímá hlavně Havlovo prezidentské období, však bude překvapením, že kvalita příběhu klesá paradoxně právě v momentě, kdy Havel přichází na Hrad – a že ji tlačí dolů právě to, co ji mělo nadnášet, tedy autorovo osobní svědectví. Objektivní výpověď zde střídá psaní na způsob textu, jaký v roce 2012 o prezidentovi vydal jiný jeho mluvčí Ladislav Špaček (Deset let s Václavem Havlem). Místo faktů nastupuje lehce sebestředná sympatie. Kapitola o Havlovi na Hradě například začíná podrobnou charakteristikou týmu poradců, do kterého Žantovský patřil (Křižan: „kus chlapa z valašských kopců“, Oslzlý: „pohledný muž s dlouhými zvlněnými vlasy“ atd.). Objektivní optika se dál rozmývá, když Žantovský začne psát na téma „polehčující okolnosti pro Havla a jeho tým“ nebo když jinde prostě napíše: „Dělali jsme, co jsme mohli.“

Složitější důvody
Není to žádná tragédie, ale není to (v druhé polovině) ani životopis; jsou to spíš osobní memoáry. Politika je zde podaná v „pop“ podobě: dozvíme se mnoho okolností z prezidentských cest nebo setkání s celebritami, ale o Havlově politickém myšlení toho najdeme méně. Zdá se až nepochopitelné, jak rychle se Žantovský přenáší přes klíčová zahraničněpolitická rozhodnutí, která dodnes vzbuzují nejen debaty, ale i útoky na mrtvého prezidenta – ať už jde o tzv. humanitární bombardování Kosova v roce 1999, nebo o souhlas s invazí do Iráku na jaře 2003.

V obou případech Žantovský nabízí jako vysvětlení Havlovu známou větu: „Zlu je třeba čelit, ne mu ustupovat,“ ale už minimum komentáře navíc, takže se ona osiřelá sentence jeví skoro jako floskule. Od těchto klíčových rozhodnutí a od jejich dnešních zmatených a zkreslených interpretací se přitom odvíjí současný postoj mnoha Čechů k Americe a Západu. Otázky vzbuzují i kapitoly o Havlově postprezidentském období. Pokud je známo, nezestárnul a nezemřel jako šťastný člověk, ale důvody byly složitější než to, že se do něj v rámci ostrostřelby po premiéře filmu Odcházení začali strefovat lidé často nevelkého významu nebo že se stal obětí aféry vyvolané mladší spisovatelkou. Proč tak velká část společnosti nebyla schopná Havla akceptovat, v knize vysvětleno není. Nebyla to jen vzpoura „malých“ proti „velkému“, takhle ani sám Havel neuvažoval.

Víc než možná
Těžko říci, je-li to „vinou“ původního zaměření směrem ke čtenářům v Americe, ale knihu se zdá nejvíc limitovat právě zdůrazněné pojetí Havlova života jako příběhu úspěchu. To bylo zajímavé v devadesátých letech, dokud se pád komunismu nepřestával jevit jako malý zázrak. Když však společnost ze svých polistopadových iluzí povyrostla, Havlův obraz se zkomplikoval – a v původní statické podobě vítěze přestal stačit prostě proto, že i Havel sám žil dál reálný život. Přestal být jen úspěšným, stal se zajímavějším. Žantovský však jako by trval na vnějškové fascinaci politikem, jemuž ve světě všichni otevírají dveře. Což je ovšem opět hledisko popkultury.

K nejčastějším slovům v knize patří „možná“, „zřejmě“, „asi“, „snad“. A není to jen výraz nechuti ke kategorickým soudům v záležitosti tak citlivé, jako je život druhého člověka. Je jasné, že Žantovský nemohl ani nechtěl postupovat investigativně. Přesto jeho vůle vyjadřovat se přesně mohla být větší – v rovině faktů i myšlenek. Když třeba Havel před svým zavřením na konci sedmdesátých let zvažuje, nemá-li přijmout nabídku StB k odchodu na Západ, autor napíše: „Neměl v úmyslu stát se mučedníkem – možná je to znak dospělosti.“ Možná že také ne a že to tak nejde srovnávat. Ale hlavně by se autor knihy o tak složitém člověku s podobnými „možná“ neměl spokojovat.

Anebo když je jinde řeč o Bohu: „Jeho přístup k víře se v ničem neliší od jeho přístupu k politice; je připraven se angažovat a přijmout jazyk víry či politiky, ale není ochoten se hlásit k dogmatu.“ Opravdu na tom byl tak špatně? I kdyby ano, stálo to za lepší vysvětlení. 

 

© Pavel Kosatík
článek vyšel v časopisu Respekt 2. 11. 2014 
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Respektu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

41%čtenáři

zhlédnuto 1985x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce