Thamer, Hans-Ulrich (ed.): Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 6, Globalizace od roku 1880 do dneška

Thamer, Hans-Ulrich (ed.)
Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 6, Globalizace od roku 1880 do dneška

recenze historie

Historie člověka na planetě Zemi na pozadí všech dob a kultur, vylíčená v souvislosti s vývojem klimatu. „Imagologické“ dějiny stereotypů rozšířených mezi Evropany a obyvateli dalších kontinentů. Postup politické, technologické, kulturní a náboženské globalizace. To všechno obsahují úctyhodné šestisvazkové Dějiny světa. Nedá se očekávat, že by pod vlivem tohoto díla došlo k vlně „budoucích renesancí globální kulturní elity“, která by překlenula panující nedorozumění, jak autoři doufají.

První české globální dějiny
Hans-Ulrich Thamer (ed.):
Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. 6, Globalizace od roku 1880 do dneška. Přel. Pavel Kolmačka, Jan Hlavička a Helena Medková. Vyšehrad, Praha, 2014. 458 s.

Posledním svazkem se koncem loňského roku uzavřela obsáhlá, šestisvazková řada Dějiny světa: globální dějiny od počátků do 21. století. V předmluvě k prvnímu svazku editoři předznamenávali, že jejich Dějiny „poprvé představují historii člověka na planetě Zemi na pozadí všech dob a kultur. Vedle základních charakteristik pokrývajících dobu od příchodu člověka až po současnost neopomíjí ve svém výkladu ani politické a institucionální aspekty, stejně jako proměny a rozmanitost na poli náboženství, filozofie a umění. Východiskem se stávají regionální mýty a několika staletími historiografie formované představy, stejně jako novější poznatky získané biometrickými a jinými metodami. Máme zde před sebou dlouhé dějiny lidstva vylíčené v souvislosti s dějinami Země, klimatickými změnami a postupným kulturním vývojem, stejně jako nám bližší dobu počínající ranými vyspělými kulturami.“ A zdá se, že nešlo o plané vychloubání, alespoň ne kontextu česky vydaných knih (ovšem třeba Cambridge University Press plánuje letos na jaře vydat dokonce devítisvazkové Cambridge World History).

Už samotný časový záběr autorů je velkorysý: od období, kdy se „člověk jako biologický tvor vydělil z živočišné říše a jako jediná duchem obdařená bytost vytvořil svou kulturu, byť byla zatím tak jednoduchá jako nejstarší nástroje“, až po dnešní „světovou kulturu ,Webu 2.0‘“. Pozoruhodnější je ale především hledisko, jak je historie v úplnosti nahlížena. Totiž skutečně globálně a z hlediska vzájemné provázanosti různých geografických oblastí a jednotlivých oblastí lidské činnosti, ať už se to týkalo změn v zemědělství, vývoje měst (urbanizační vlny prý proběhly takřka zároveň v 9. až 13. století na všech čtyřech kontinentech) či „transkontinentálně synchronního“ sdružování v oblasti řemesel.

Autoři analyzují minulost i současnost politické, náboženské i kulturní globalizace. Ta je přitom hned úvodním slově Joschky Fischera definována tak široce, jak to jenom jde: „Globalizace není pouze fenomén naší doby – je to historický proces, který započal přibližně před čtyřmi miliony let, kdy první lidé opustili Afriku a začali osídlovat Zemi.“ Při vědomí následného odlišného vývoje je pak kladen důraz nikoli na civilizační rozdíly a střety, ale na podnětnou variabilitu: „Třebaže se odnepaměti národy a kultury setkávaly, ba dokonce lidstvo samo má možná jeden společný původ někdy v době před 400 000 lety, vyskytly se čas od času specifické linie vývoje a větší či menší odchylky. Z toho plynoucí rozmanitost způsobů života dodnes obohacuje lidstvo, třebaže je často podceňována a kvůli konfliktnímu potenciálu z toho vyplývajícímu také často obávána.“

Ve vývoji lidstva jsou pak vyzdvihovány „analogické vývojové posuny, které se ve více kulturách vyznačují určitými charakteristickými znaky“. Podle autorů „jeden takový zlomový moment nastal v polovině prvního tisíciletí př. Kr., kdy vyvstala nová forma ¬reflexivních civilizací, jež vedla ke vzniku nových říší. V dalších staletích se ¬prosazuje monoteistický obrat a s ním spojené zakládání nových státních celků v Evropě a Malé Asii; stejně výrazně určuje kultury Dálného východu šíření buddhismu. V polovině prvního tisíciletí po Kr. zahajuje vítězné tažení islám, rozhodující je ale od té doby šíření písemných dokumentů a byrokracie v různých kulturních sférách. Začíná se přitom uvolňovat vazba výkladů světa na náboženské rituály a vznikají vlastní formy výkladu a komentáře. Stejně jako jinde jsou tyto kroky vpřed současně spojené se ztrátami, novou diferenciací, vymezováním a prožitky jinakosti a v důsledku toho s problémovými situacemi a konfliktním potenciálem. Tak vznikají ve východní Asii v Číně, Koreji a Japonsku, v jihovýchodní Asii, kromě Indie a Blízkého východu, v Evropě a ve Střední Americe vlastní kultury se zcela specifickým sebeporozuměním.“ Dalším zlomovým momentem pak bylo „překročení hranic těchto kultur, podnícené klimatickými změnami a vpády Mongolů ve 13. a 14. století, jež otřásly celou Evropou a Asií. K jeho následkům patří nejen politické zvraty, nýbrž také nové směry ve výkladu světa vedoucí k vytvoření zcela nových vědeckých koncepcí. Vedle specifické evropské renesance je přitom třeba postavit nové zpřítomnění vlastního starověku v čínské kultuře. Od počátku 15. století se bezesporu zdá neodvratný vítězný postup evropských kultur.“ V tomto bodě jsou ovšem autoři velmi obezřetní a opatrní: oním postupem se totiž „poněkud ztrácí ze zřetele dynamika jiných kultur minulosti. A právě tento posun ve vnímání se předkládané Dějiny světa snaží také korigovat.“ Jak? Například tím, že relativizují jedinečnost evropské renesance. Tvrdí, že přání o obnovu současné kultury mohlo tehdy v Orientu těžko vzniknout, protože tamní intelektuálové neměli důvod – na rozdíl od Evropanů – odsuzovat svoji současnost jako „temný středověk“. Naopak vzhledem ke kulturní a technologické vyspělosti svých měst a rezidencí se spíše „mohli cítit na vrcholu moderní civilizace“. Mnohé z vymožeností a ideálů, které přinesla evropská renesance, byly na Východě dávno samozřejmé. K nim patřila hluboká úcta, kterou vedoucí politické kruhy prokazovaly vzdělání. Také zde mnohem dříve vystupuje z anonymity osobnost umělce: většina stavitelů mešit na Blízkém východě je známa jménem už od 10. století. V dalším textu jsou nicméně uváděny některé srovnatelné jevy z mimoevropského prostředí, které autoři nazývají „orientální renesance“. U těch přiznávají, že z dlouhodobého hlediska „nevedly k objevu svobody a lidské důstojnosti“, jako tomu bylo na našem kontinentu.

A aby jejich pohled na dějiny nebyl přehnaně europocentrický, snaží se autoři ve všech svazcích zohledňovat třeba i to, jak byly Evropa či Západ během staletí vnímány svými sousedy. Píší tedy o obrazu světa perských Sásánovců, ve kterém starověký Řím nefiguroval jako světová velmoc, ale jako stát závislý na Íránu. Referují o muslimském pohledu na Evropu v době středověku: Evropa byla tehdy Alláhovými vyznavači vnímána jako oblast vlhka, zimy a ledu, obývaná lidmi hrubých mravů a mdlého intelektu. A v pátém svazku (s podtitulem Vznik moderny 1770–1914) je pak připomínáno vnímání Západu coby „kapitalisticko-imperialisticko-křesťanského bílého nebezpečí“. To byl samozřejmě myšlenkový konstrukt vytvořený jako zrcadlová analogie k metafoře „žlutého nebezpečí“, zosobňujícího evropské obavy z potenciální expanze Číňanů a později Japonců (případně jejich tehdy vysoké natality). Vznik metafory se připisuje jednomu výroku německého císaře Viléma II. z roku 1895 a brzy ho rozšířili četní publicisté a spisovatelé. Doplňme, že u nás psal v tomto duchu například vlastenecký novinář a spisovatel Jan Klecanda (1855–1920) v souvislosti s vítězstvím Japonska v rusko-japonské válce: „V boji, jenž se rozpoutal mezi oběma říšemi, jsou ovšem všechny naše sympatie na straně Ruska, které bojuje nejen za sebe a celou Evropu, ale i za celou kulturu západní, kterou snaží se zdeptati do evropského roucha přestrojené barbarství.“

Recenzované Dějiny velmi záslužně líčí (a kritizují) i tyto vzájemné stereotypy. Například vykreslují proměny evropského vnímání obyvatel Oceánie nebo Číňanů. Názorně a obšírně přitom dokumentují to, co u nás už dříve hutně popsal například Ivo T. Budil. Pro evropské vzdělance 17. a 18. století Čína a zvláště její politické zřízení mnohdy představovalo žádoucí vzor hodný následování, rokokoví umělci napodobovali čínské vzory a čínský porcelán dominoval evropskému trhu, s hospodářským vzestupem Západu ale začali Evropané Čínu přezírat (takže Kant Číně upřel filozofického ducha, Hegel Číňany prohlásil za „lid bez dějin“). Stejně tak Dějiny sledují transformující se západní obrazy černochů, které stručně shrnují do hesla „od ušlechtilého mouřenína k černým ďáblům“. V jednotlivostech můžeme s tímto popisem drobně polemizovat: například už ve středověku se dají najít značně negativní konotace spojované s černou barvou (sexuální pokušení někdy bylo popisováno jako „černošská žena, ošklivě páchnoucí a škaredá“, případně jako „tři velcí černoši držící v rukou ocelové pruty“ coby falické symboly). Celkově ale musíme uznat, že takto komplexně je ona „imagologická“ historie podána v češtině zřejmě poprvé.

Globální pohled, který si autoři vytýčili, je nutí k tomu, aby se zaměřovali právě na „dějiny dynamiky, přechodových zón, obchodních cest, migračních proudů a přepravy zboží a surovin“, ale také na šíření a vzájemné ovlivňování technologií, uměleckých konceptů, náboženských systémů, světových názorů či globální masové kultury. Jejím produktem může být například „postavička z japonských anime“ doprovázená lidovou písní ve finském dialektu nebo „Pán prstenů s dabingem, který zpochybňuje Tolkienovu konstrukci mužství“. Do takto širokého rámce jsou zahrnuty jak dějiny otrokářství a dekolonizace, šíření marxismu a scientistického materialismu z Evropy do světa a jejich reinterpretace, tak i jevy konkrétnější. Například metamorfózy, jimiž procházely jednotlivé šachové figury při svém putování napříč civilizacemi, díky čemuž se z postavy velblouda stala věž a z vezíra dáma. Nebo rozličné životní osudy „exotů“, kteří se v dřívějších dobách dostávali do Evropy a budili zde nemalou pozornost.

Výrazné místo v knize zaujímá dialog i střetávání různých náboženství: křížové výpravy proti muslimům a jejich důsledky, křesťanské misionářství a inkulturace do domorodých kultur, ale rovněž u nás nepříliš známý Parlament světových náboženství, konaný roku 1893 v Chicagu. Autoři k němu ovšem kriticky podotýkají, že se ho bohužel nezúčastnil ani jeden zástupce původních obyvatel Ameriky. Doplňme, že jako pozorovatel na něj z Čechů zavítal cestovatel Josef Kořenský, který si pochvaloval: „Co bylo již na světě náboženských koncilů, synod a generálních shromáždění… Ale parlament několika náboženstev současně zasedal až posud jenom jednou.“

Nemálo pozornosti pak také autoři zaměřili na to, jaké obrazy o celku světa si lidé v jednotlivých dobách a kulturách vytvářeli (například na jedné francouzské mapě z roku 1086 byly hlavy apoštolů systematicky rozmístěny po celé tehdy známé obydlené Zemi), případně jak se představy o světě zrcadlily v podobě tehdejších encyklopedií nebo knihoven či přímo v řazení katalogizačních lístků.

K dědictví evropských dějin se autoři staví o něco přísněji než Niall Ferguson ve své úspěšné knize Civilizace. Západ a zbytek světa. Asi blíže mají k autorům jako Josep Fontana i Làzaro (Evropa před zrcadlem) nebo Andrew Wheatcroft (Nevěřící). Každopádně téma světel a stínů evropského historického dědictví či „evropské výjimečnosti“ se v celém cyklu jeví jako citlivé a ožehavé. Jedinečnost evropské renesance sice nakonec dojde uznání, ale – jak jsme viděli – jen velmi váhavého. V témže čtvrtém svazku (Objevy a nové struktury 1200 až 1800) se pak skoro omluvně konstatuje, že debata o „evropské zvláštní cestě“ ve vývoji moderní techniky by „neměla zkreslovat pohled na rozmanitost vývoje technických pomůcek a postupů v různých oblastech světa. Z této perspektivy musí budoucí bádání technický vývoj a jeho dopady zejména v mimoevropských kulturách nově zařadit a zhodnotit.“ V následujícím dílu je zase rozebírán odkaz osvícenství a potenciální pravdivost či udržitelnost výroku T. Todorova, že právě osvícenství „je to nejprestižnější, co Evropa vytvořila“. O současné situaci autoři tvrdí, že univerzalita osvícenských hodnot „se stále více zpochybňuje ve jménu vlastních kulturních hodnot: při potlačení na náměstí Nebeského klid v Pekingu v roce 1989, u fundamentalistických hnutí v islámsko-arabském světě nebo u diktátorů, jako byl konžský prezident Mobutu nebo zimbabwský Mugabe, kteří hájili totalitní způsob vlády s poukazem na specifickou koncepci společnosti“. Explicitně se přitom přímo nehlásá nutnost uznání univerzálnosti lidských práv, svobody jednotlivce a rovnosti, ale výběrem odstrašujících protipříkladů se autoři přeci jen snaží opatrně vyslovit svůj názor. Význam osvícenství pak vyzvedávají i srovnáním, které je dnes aktuálnější než v době, kdy německý originál knihy i její český překlad vyšel: nové uvedení Voltairovy hry Mohamed, v níž je prorok pojat kriticky, by podle nich „dnes bylo stěží možné a jistě by narazilo na mnohem větší odpor než před 250 lety“. Dodejme, že když byla hra roku 2005 ve Francii uvedena, podle očekávání to vyvolalo muslimské protesty a odpor, ale jejich forma nebyla tak násilná a brutální jako – čerstvě – v tragickém případě časopisu Charlie Hebdo.

Žhavé současnosti a nedávné minulosti je věnován závěrečný svazek Globalizace od roku 1880 do dneška. Popsány jsou v něm politické změny, které vedly „k novému uspořádání společnosti i mezinárodních vztahů, jehož vliv je patrný dodnes. Konec 20. století se vyznačuje dramatickým zrychlením toku informací, jakož i toků finančních, zároveň se však vynořuje vědomí odpovědnosti vůči přírodě a životnímu prostředí“. Proto v díle samostatná kapitola pojednává o problémech životního prostředí. (K tématu autoři obecně praví: „Když tyto nové Dějiny světa nahlížejí do hlubin minulosti a ujímají se tématu historie lidstva také v souvislosti s dějinami životního prostředí, činí tak v kontextu zostřeného vědomí závislosti na ekologických faktorech, současně ale také na bázi poznání rámcových podmínek zkoumaných kognitivními vědami. Proto je třeba pochopit dějiny nejen na základě dokumentů a pramenů, dochovaných písemných svědectví a celkových výsledků lidské činnosti, ale také s pomocí dalších určujících faktorů, k nimž patří sociálně-psychologické poznatky stejně jako dějiny nemocí a jejich léčby. Minulost je nám přitom blíže, než jsme kdy tušili.“) Dále se autoři zamýšlejí nad výhledy do budoucna, jež konfrontují s některými utopickými vizemi. Zpochybňují například tezi o tom, že vývoj na Západě bude ústit do „společnosti služeb, vědění a informací“. Jako realističtější vidí příchod společnosti „samoobslužné“, tedy takové, v níž mají lidé místo služebných domácí spotřebiče, nábytek si z prefabrikovaných dílů sami montují a své bankovní konto obhospodařovávají přes počítač.

V závěrečných kapitolách autoři připomínají některé starší pokusy o sepsání celoplanetárních dějin. Kupodivu přitom nejmenují Arnolda Josepha Toynbeeho, se kterým přitom mimo jiné sdílejí ohled na ekologický rozměr historie (jinak ovšem britský historik jistě není v Německu neznámý; kupříkladu v knize Weltgeschichte /Stuttgart: Steiner, 2008/ patří ke třem nejcitovanějším autorům). Připojují zamyšlení nad smyslem studia historie i nad významem podobných rozsáhlých projektů. Shrnují také, oč v jejich textu především šlo: „Vzbudit úžas nad zásadní podobností lidí, pokoru a radost ze spletitosti a nerozluštitelnosti dějin, lidstva, každého člověka v jeho jedinečnosti.“ Upozorňují na paradox, že i když je svět stále více mnohostranně propojen, je „zarážející, jak málo jedni o druhých víme“. Z toho vyvozují, že s rostoucím sbližováním je „stále potřebnější respektovat prehistorii druhých, což zároveň znamená respektovat jejich předky“, jsme totiž „odkázáni jedni na druhé a partikulární zájmy je dlouhodobě možné sledovat jen při zohlednění zájmů celého lidstva“.

Citovaná slova možná vyznívají příliš pateticky: o jedinečnosti každého člověka se v knize asi mnoho nedozvíme. I v jiných aspektech se může pohled autorů jevit jako diskutabilní: ptát se například můžeme, jestli mezi citovanými filozofy nejsou příliš disproporčně zastoupeni ti němečtí. A sami autoři uvádějí, že o dějinách hudby či literatury se v jejich kompletu čtenář dozví málo nebo nic. Celkově jde ale o jedinečný a úctyhodný ediční počin, který mezi četnými tituly o světových dějinách, ať už českých, či cizích, vědeckých či polobeletristických, zasluhuje zvláštní pozornost. Nedá se sice očekávat, že by pod vlivem tohoto díla došlo k vlně „budoucích renesancí globální kulturní elity“, která by překlenula panující rozdíly a nedorozumění, jak němečtí autoři doufají. Ze své pozice historiků ale k vzájemnému poznání udělali, co bylo v jejich silách.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 1705x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce