Klíma, Ivan: Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory

Klíma, Ivan
Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory

recenze beletrie česká

Pozdní knihy Ivana Klímy, mezi něž patří i sbírka povídek Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory, přímo vybízejí k zaujetí stanoviska ke spisovatelovu tvůrčímu naturelu a metodě – a k jejich rizikům.

Horory jen malé a bez tajemství
Ivan Klíma
: Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory. Academia, Praha, 2007, 168 s.

Ivan Klíma je ve světě – zvláště pak anglosaském – jedním z nejpřekládanějších moderních českých spisovatelů. Mezinárodní úspěch je něco, co lze jen přivítat, kritika však ze zásady musí od těchto vnějších okolností odhlížet. Pozdní Klímovy knihy přímo vybízejí k zaujetí stanoviska ke spisovatelovu tvůrčímu naturelu a metodě – a k jejich rizikům. Jednou z nejtypičtějších ukázek je kniha Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory.

Knížka obsahuje šestnáct kratších povídek, psaných vesměs v minulém desetiletí. Některé z nich mají ovšem základ starší – třeba povídka „Malomocní“ vyšla v samizdatu už roku 1974, „Koulařka“ o čtyři roky později – , přičemž leckdy byly přepracovány a „modernizovány“ (např. v „Malomocných“ přibyl mobil). Přímou návaznost lze sledovat především v případě Klímovy knihy Ostrov mrtvých králů (1992), z níž do Miláčků chřestýšů dokonce jedna povídka přešla („Pračka“). Jde o texty psané v er-formě, s vševědoucím vypravěčem a lineárním podáním děje (a s minimálním užitím retrospektivy). Hlavními hrdinkami jsou ženy nejrůznějších profesí (poštovní úřednice, pokladní, textilní dělnice, redaktorka aj.), jež mají problémy se vztahy k mužům a s vlastní všedností a nedostatečným uplatněním. V řadě povídek si stýskají, že je muži podvádějí s „děvkami“, nebo se brání jejich chlípnosti. (Charakteristická v tomto smyslu je třeba povídka „V ráji“, jakýsi pokus o kritiku normalizačního světa přetvářky s jeho tuzexovými prodejnami a zhýralými oslavami MDŽ.) Jan Lopatka kdysi o tomto druhu tvorby ironicky napsal, že „cítíme, jak těžké je někdy: a) vyjít s mužem, b) vyjít s ženou“. Ženy navíc v Klímově podání bývají posedlé nějakou křivdou či utkvělou představou, zaměňují obavu nebo přání za skutečnost, což je někdy může dohnat až ke zločinu (např. v povídce „Pračka“). Motivy tajemství, pocitů ohrožení (odtud slovo horor v názvu knihy) se vyskytují skoro ve všech povídkách, některé („Koncert“, „Eliška a zvíře“, „Malomocní“, „Spásné kamiony“) nabývají rozměru noční můry nebo snu. Všechny texty jsou však racionálně konstruovány a vyznačují se detailně, realisticky popisovaným dějem a dialogy, pokus o vystižení snové logiky a diskontinuity (jak jej známe např. z minipovídek Sabriny Karasové) u Ivana Klímy nenajdeme.

V řadě povídek cítíme, jak se spisovatel usilovně snaží přiblížit mentálnímu a myšlenkovému světu dnešních mladých. Zůstává však u nemnoha odpozorovaných sociokulturních znaků (oblečení, idoly typu Lucie, Support Lesbiens či Jágra), hlubší vystižení jazyka, či dokonce odlišného generačního uvažování a změněných podmínek existence chybí. Nelze se proto divit, že v Klímových povídkách potkáváme občas podivné bytosti, kombinující „moderní“ se „starým“ (jako je třeba hrdinka, milující tetování a současně Louise Armstronga).

Knize je třeba přiznat stylovou jednotu: motivy se opakují ve víceméně ustálené slovesné podobě. V několika povídkách („Pohřeb“, „Spásné kamiony“) poněkud vyčnívají satirické šlehy proti světu „zábavy“ a reklamy („Růže byla umělohmotná a k lodyze ve tvaru listu bylo připevněno upozornění: Mobilem nyní až o 20 % levněji“). O vysloveně satirický a (černo)humorný pohled se pokouší Klíma v textu „Koulařka“, zesměšňujícím nejen svět vrcholového sportu za normalizace, ale v karikatuře hlavní hrdinky i sportovce jako takové.

Hrozící obsahová banalita by se dala v Klímových povídkách ještě odvrátit. Literatura se přece skládá nejen z poutavých příběhů a originálně vyjádřených myšlenek, ale především ze slov a vět. Právě jazyk je však u Ivana Klímy největším kamenem úrazu. Milan Jungmann napsal, že „Klíma je racionální typ, promyšleně budující stavbu syžetu, jeho fantazijní síly se nikdy nevzepřou moci intelektu a nedají se zvábit spontánností nebo blouznivostí podvědomí.“ Kritik ovšem dodává, že „konstruovanost obvykle značně ztlumí umělecký účin“ textu. Ludvík Vaculík označil Klímův styl jako „funkcionalistickou, bezpříznakovou čistotu“ a jeho jazykovou nevýraznost, šeď pozoruje i v Českém snáři. Přitom oba dva, Jungmann i Vaculík, byli Klímovi dlouhodobě přátelsky nakloněni, v případě prvního z nich šlo i o relativní obhajobu dané tvůrčí metody.

Základní potíž u Ivana Klímy spočívá v tom, že jazyk jeho děl je pouhým materiálem ke stavbě, nikde není ani náznak, že by měl mít také smysl, kvality a krásu sám o sobě. Jazykově je spisovatel hyperkorektní, spisovný (pro vyjádření soulože třeba zpravidla používá slovo „milování“), ojedinělé pokusy o hovorový jazyk či vulgarismy („zmrd“ v povídce „Eliška a zvíře“) vyznívají křečovitě. Přílišné dbaní o vkus se v literárním díle ukáže být leckdy spíše nevýhodou (jak už kdysi vyjádřil Albert Thibaudet, jenž jej považoval dokonce za překážku tvorby). Klíma je příliš kultivovaným spisovatelem a intelektuálem na to, aby se mohl pokusit literárně stavět na jednoduchém, nestylizovaném až neumělém výrazu a prostořeké „spontánnosti“, jak to známe od Ivana Landsmanna nebo – v méně zdařilé podobě – Jana Pelce.

Klímův jazyk je indiferentní, přičemž nejsou jazykově dostatečně odlišeny různé vrstvy vyprávění. Pokus o charakterizaci lze sledovat jen v přímé řeči několika hrdinů, autorská demonstrace svébytného slovníku je však příliš okatá (Ondra z „Laciného lůžka“, jenž oslovuje svou dívku „vole“). Spisovatelovo lexikální bohatství není z hlediska estetického účinku dostatečné, text je „suchý“, metafory chybí či jejich použití v ojedinělých případech není funkční a přesvědčivé („ho ovane křídly své podlosti“). Klíma se nikde ani nepřibližuje jazykové tvárnosti a plastičnosti Hrabalově, Vaculíkově, Škvoreckého, ale též Zábranově, Jedličkově, Chudožilovově či Ivana Kopeckého (jehož mimochodem povzbuzoval k publikování). Pokud bychom měli psaní Ivana Klímy stylově k něčemu přirovnat, pak by se nabízely některé prózy Karla Pecky, Lenky Procházkové či Mojmíra Klánského, v nichž také dominuje sdělení nad způsobem, jakým je vyjádřeno. Problémem je též vyspekulovanost a současně doslovnost textu, sklon k vysvětlování, kterým se Klíma často neubrání. Otevřený konec, naznačení pointy či symbolicky vyznívající sentence v některých povídkách se pak ukazují pouze naučenou stylistickou figurou, jež dojem z díla nezachrání.

Ukažme si to na několika případech, z knihy Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory spíše namátkově vybraných:

„Poprvé ji napadlo, že člověka může k něžným slovům vést nejen láska, ale také strach.“ (s. 16)
„Napadlo ji, že jestli to zvíře pojde, bude jí ho líto. Bylo sice odporné, ale za nic nemohlo.“ (s. 64)
„A jeho v okamžiku zoufalství napadlo, že snad zemřela šťastná, neboť poslední, co uviděla, bylo právě to, co si přála a mohla uvidět jenom ona.“ (s. 140)
„Marii napadlo, že pokud ji nevyžene, už tu možná zůstane. Proč by měla odcházet, když ani nemá kam?” (s. 157)

Závěrečné věty čtyř povídek („Miláčkové chřestýši“, „Eliška a zvíře“, „Malomocní“ a „Pohřeb“) spojuje, že jejich hrdinky či hrdiny nejen něco „napadne”, ale i snaha autora text efekně zakončit myšlenkou či paradoxem, a na poslední chvíli jej tak „povýšit”.

„Nikdy jsem to ještě žádné ženě neřekl, lhal ve dveřích koupelny.“ (s. 54)
„To je dobře, předstírala Kobra zájem.“ (s.46)

Slůvka „lhal“ a „předstírala zájem“ jsou v těchto citátech nadbytečná, neboť přímo říkají něco, co by bylo spíš záhodno nechat čtenáři k domyšlení.

„Petra zneklidněla. Co se děje s člověkem, který právě zemřel? Vidí ještě něco? Cítí něco? Kam se podějí všechny jeho myšlenky? Bojí se ještě něčeho? Je nějaké peklo a nějaké nebe?“ (s. 25)
„Pokud je člověk mrtvý, nemusí se už bát, čeho se bál, dokud byl živý.“ (s. 60)
„Proč je tak opuštěná? Proč ji její muž přestal milovat? Proč ji její dcery nenavštěvují častěji než jednou za měsíc? Proč je mezi lidmi tak málo lásky a tolik chladu, lži a úskočnosti?“ (s. 49)
„Kdo to vlastně umřel? Byl božský Kája politik, herec, zpěvák nebo sportovec? Byl mladý, nebo starý? Nejspíš mladý, staří dnes bývají zapomenuti ještě zaživa.“ (s. 153)

V těchto pasážích nezarazí jen samoúčelně nadužívaná forma rétorické otázky, ale především myšlenková banalita a sterilita. Citáty zpravidla vyjadřují to první, co nás v dané souvislosti napadne a co „naskočí“ hned i autorovi. Neměl by však spisovatel hledat méně samozřejmé pocity, méně zjevné otázky a odpovědi? Jistě, někdy se v literárním textu dají i banální výroky odůvodnit kontextem, připsáním fiktivnímu mluvčímu, jehož myšlení mají charakterizovat. Frekvence podobně vágních pasáží v Klímově knize, takřka v každé její povídce, však dokazuje, že nejsou problémem jejich hrdinů, nýbrž samotného spisovatele.

Takřka všechny povídky knihy Miláčkové chřestýši a jiné ženské horory (s výjimkou asi nejlepší z nich, „Beethovenovy busty“, jež se svou neokázalou psychologičností a strukturní otevřeností z celku trochu vymyká) doplácejí na to, co Jan Lopatka kdysi nazval „nedostatečným odstupem od materiálu a zároveň umělým nadhledem“. Tedy i na prvoplánovost a přímočarost, dořečenost, jež jsou jejich základními vlastnostmi. Pro kritika – ale i náročnějšího čtenáře – je to svízel: v povídkách Klímovy knihy není téměř nic, co by se dalo vůbec odhalovat, interpretovat.

Bohužel je třeba říci, že Miláčkové chřestýši představují v tomto smyslu typickou knihu Ivana Klímy, zvláště pak jeho polistopadového období. Neznamená to však, že bychom světlejší okamžiky v jeho literární tvorbě vůbec nenašli. Mám na mysli zejména některé povídky z knih Moje první lásky a Moje zlatá řemesla (např. „Miriam“, „Mou vlast“ či „Zeměměřičskou povídku“), do jisté míry i román Láska a smetí, v nichž se spisovatel opřel o autobiografické – či autenticky vyznívající – zážitky a se smyslem pro jemné psychologické nuance (někdy i s použitím ironie a sebeironie) a se značnou evokativní silou je přiblížil čtenáři. Uznání si zaslouží i symbolická novela Porota (známá též jako divadelní hra), na kriminálním příkladu výstižně odhalující soukolí krutých mocenských manipulací a vznášející otázku trestu smrti.

Většina tvorby Ivana Klímy však vzbuzuje rozpaky až zklamání (což se ostatně projevuje také u značné části jeji české kritické recepce). Spisovatel se v ní nebezpečně přibližuje konvenčnímu a konzumnímu čtivu. Ne že by i tento druh literární tvorby neměl svůj společenský význam – zvláště, když je solidně řemeslně provedena –, avšak od autora, jenž měl kdysi ambice zřetelně odlišné a který v překladech vstoupil alespoň částečně do kontextu světové literatury, bychom čekali přece jen něco jiného...

© Oto Horák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 2185x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce