Dreyfus, Hubert L.; Rabinow, Paul: Michel Foucault. Za hranicemi strukturalismu a hermeneutiky

Dreyfus, Hubert L.; Rabinow, Paul
Michel Foucault. Za hranicemi strukturalismu a hermeneutiky

recenze filozofie

Dreyfusova a Rabinowova práce je všeobecně považována za nejucelenější a pravděpodobně dosud nepřekonanou práci o díle Michela Foucaulta. Ve své analýze Foucaultova díla se autoři nevyhýbají žádnému z podstatných či problematických témat a pečlivě zkoumají hlavní rysy jeho různorodého, inspirativního, ale mnohdy obtížně pochopitelného zkoumání.

Slalom mezi tradiční filosofií a zřeknutím se veškeré vážnosti
Hubert L. Dreyfus; Paul Rabinow: Michel Foucault. Za hranicemi strukturalismu a hermeneutiky. Přel. Jan Hasala, Lucie Nová, Stanislav Polášek a Pavel Toman, Herrmann & synové, Praha, 2010, 388 s.

Michel Foucault (1926–1984) byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů postmoderní současnosti, filozof, psycholog, filolog, literární kritik, historik a teoretik myšlení a kultury, profesor na prestižní Collège de France. Přednášel a působil ve Švédsku, Polsku, Německu, Tunisku, USA, Japonsku, Brazílii a Kanadě. Politicky osciloval mezi vášnivým komunismem a vášnivým antistalinismem, mimo jiné podporoval sovětské disidenty a polskou Solidaritu. Byl velkým příznivcem klasické hudby. V češtině vyšla naprostá většina jeho děl, za všechna jmenujme např. Psychologie a duševní nemoc (1954, č. 1971), Dějiny šílenství v době osvícenství (1961, č. 1994), Slova a věci (1966, č. 2007), Myšlení vnějšku (1966, č. 1966), Archeologie vědění (1969, č. 2002), Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení (1975, č. 2000) a Dějiny sexuality (1976, 1984, č. 1999, 2003). Kromě Foucaultových děl samotných se čeští čtenáři mohli seznámit například s těmito pracemi o autorovi: Gilles Deleuze: Foucault (1996), Tamsin Spargo: Foucault a teorie podivného (2001), Didier Eribon: Michel Foucault (2002) či Pavel Barša Josef Fulka: Michel Foucault: politika a estetika (2005).

Recenzovaná kniha o M. Foucaultovi vznikla v roce 1983, jejími autory jsou dva američtí vědci z univerzity v Chicagu a je rozdělená na dva velké oddíly „Iluze autonomního diskurzu“ a „Genealogie moderního individua“. Práce, pojatá jako zevrubná kritická analýza Foucaultova díla, je doplněna o rozhovor se samotným filozofem.

Střízlivé zkoumání díla Michela Foucaulta musí nutně narazit na jisté hranice racionálního uvažování. Kulturní antropolog Clifford Geertz charakterizoval Foucaulta a jeho dílo takto: „V následujících letech se proměnil v kohosi nemyslitelného: stal se ahistorickým historikem, antihumanistickým představitelem humanitních věd a protistrukturalistickým strukturalistou. Přidáme-li k tomu sevřený, hutný styl, který dokáže být zároveň autoritativní i podezíravý, a metodu, která obsáhlé shrnutí opírá o excentrický detail, je podoba jeho díla s Escherovou kresbou – schodiště stoupající k odpočívadlu položenému níže, než je schodiště samo, dveře vedoucí ven, které vás přívádějí zpět dovnitř – úplná“ (s. 12–13). Sám Foucault v úvodu ke své Archeologii vědění píše: „Neptejte se, kdo jsem, a nechtějte po mně, abych zůstával stejný.“ V soukromém rozhovoru s autory knihy přiznává, že jeho základní myšlenkovou strategií je „,slalom‘ mezi tradiční filosofií a zřeknutím se veškeré vážnosti“ (s. 308).

Pokud odhlédneme od specifických témat, pojmenovaných v názvech jeho děl, společným jmenovatelem všech myšlenkových snah Michela Foucaulta je kritické zkoumání podmínek a hranic lidského poznání na pozadí vědy. Pro vhodné poznání autorova myšlenkového horizontu je třeba podrobněji zkoumat jeho marxistické, fenomenologické a existencialistické filozofické zázemí. Sám přiznává, že největší vliv na něj měl Friedrich Nietzsche. V jazykovědě byl velmi ovlivněn strukturalismem, poststrukturalismem a hermeneutikou. Jak napovídá podtitul zkoumané knihy, Foucault se i v tomto případě pokusil zbavit metodologického omezení klasicky pojímané vědy: v hermeneutice, která se snaží najít hlubší smysl v jevech a textech, a ve strukturalismu, který se snaží v jevech a textech vidět hlubší a autonomní strukturní základ. Výsledkem autorových snah je právě již zmíněný „slalom“, který více přitakává zkoumání praktických procesů a jehož teoretické základy fungují jen do určité míry. Ovšem málokterý myslitel současnosti si položil podobné otázky a zároveň na ně dokázal natolik dobře odpovědět. Tedy například otázky o vztahu vědění a moci, o svobodě lidského těla, o podmínkách našeho vědění, o hlubinné povaze přírodních a humanitních věd, o reprezentaci v průběhu věků, o šílenství, o vězeňství či o sexualitě.

Foucaultova originální myšlenková strategie „praktik“ a „diskurzů“ se odráží již v jeho raných dílech, ve kterých zkoumá archeologii přírodních a humanitních věd či diskurzivní praxi. Archeologie zde označuje hledání jevů či textů z historie bez ohledu na jejich smysl či strukturní příslušnost, zejména z pohledu současnosti. Diskurz označuje jisté dobově podmíněné jazykové či interpretační paradigma. Jedním z klíčových užívaných témat tohoto prvního období a jeho důležitým objevem je koncept tzv. epistémé: „Epistémé rozumíme soubor vztahů sjednocujících v daném období diskursivní praktiky, jež dávají vzniknout epistemologickým figurám, vědám, případně formalizovaným systémům… Epistémé není formou poznání (connaissance) či typem racionality, jež by napříč těmi nejodlišnějšími vědami manifestovala suverénní jednotu subjektu, ducha, či epochy; je souborem vztahů, které lze odkrýt v rámci jednoho daného období mezi vědami, když je analyzujeme na rovině diskurzivních regularit...“ (s. 49). Ovšem již v tomto období autorovy činnosti nacházíme základní determinanty lidského myšlení a možností: „Poukazem na determinovanost člověka chce [analytika konečnosti] ukázat, že základem jeho determinací jsou podstatná ohraničení bytí člověka; má též ukázat, že zkušenostní obsahy jsou už svými vlastními podmínkami, že myšlení je předem znepokojované nemyšleným, které mu uniká, a ono se ho znovu a znovu pokouší uchopit; ukazuje, jak člověk nikdy není současníkem svého počátku a jak se od něho tento počátek vzdaluje, přičemž mu je bezprostředně daný; zkrátka, vždy je její úlohou ukázat, jak je Jiné a Vzdálené zároveň maximálně Blízké a Stejné“ (s. 67).

Ústředním metodologickým tématem dalšího Foucaultova období je „genealogie“, která „se staví do protikladu k tradiční historické metodě“; jejím cílem je „zjišťovat jedinečnost událostí vně každé monotónní účelnosti. Pro genealoga neexistují pevné esence, nutné zákony ani metafyzická účelnost“ (s. 175). V této souvislosti Foucault zkoumá genealogii moderního individua jako objektu i subjektu v závislosti na způsobu vězení a trestů a též aplikaci vědění a moci. Hlubinná historická analýza formy trestů a vydělování duševně nemocných či leprotiků a historických reforem je následována pečlivým zkoumáním disciplinárních a normativních technik, které působily na společnost. V tomto panoramatu jsou vědění a moc těsně provázány a na sobě závislé, stejně tak jako striktní rituály moci a vlivu na fyzická těla lidí. Autor dokonce zavádí neologismus „bio-moc“, kterým charakterizuje prorůstání moci do soukromého a svobodného tělesného a duševního života člověka od počátku 19. století. „Bio-moc“ je charakterizována postupnou represí, racionalizací, normalizací, ritualizací a disciplinarizací veškerého lidského života a jeho projevů. I zde se projevuje Foucaultova strategie, kterou uplatňoval celý život: aby mohl zkoumat oblast v centru naší pozornosti, odvíjí svá pozorování od periferií – tak jako nejdříve zkoumal šílenství a vězeňství, v pozdější fázi své činnosti zkoumá lidskou sexualitu a technologii zpovědi. Autoři knihy charakterizují Foucaultovu podstatnou povahu „bio-moci“ takto: „V přírodních vědách vedlo vyproštění věcí z tradičních struktur chápání k úspěšné teoretické proměně tradičních rozměrů. Avšak v oblasti politiky filosofové nadále zastávají a berou vážně tradiční teorie svrchovanosti, přirozeného práva a společenské smlouvy. Foucault tvrdí, že tento diskurz pomohl zamaskovat radikální posuny, k nimž de facto docházelo v rovině kulturních praktik“ (s. 213). A samotný Foucault k tomu dodává, že moderní „moc je totiž tolerovatelná jen za podmínky, že významnou část sebe samé maskuje. Její úspěch je přímo úměrný tomu, nakolik se jí daří skrývat své mechanismy“ (s. 213).

Podstatným tématem je v této knize též téma reprezentace a její technologie: „Jak jsme viděli v první kapitole, reprezentace byla v klasické době médiem, jehož prostřednictvím bylo možné poznat všechny věci. Z toho vyplývá, že umění manipulace s reprezentacemi může poskytnout technologii vhodné organizace a reorganizace života celé společnosti“ (s. 232).

Dreyfusova a Rabinowova práce je všeobecně považována za nejucelenější a pravděpodobně dosud nepřekonanou práci o díle Michela Foucaulta. Ve své analýze Foucaultova díla se autoři nevyhýbají žádnému z podstatných či problematických témat a pečlivě zkoumají hlavní rysy jeho různorodého, inspirativního, ale mnohdy obtížně pochopitelného zkoumání. Je dosti možné, že evropská filozofie má své heroické a ortodoxní období skutečně definitivně za sebou a že současný člověk je chtě nechtě nucen si uvědomit veškerá svá omezení, i ve své zdánlivě privilegované situaci. Přestože zdaleka ne všechny Foucaultovy myšlenkové projekty byly podle autorů knihy úspěšné, jeho velikou zásluhou bylo uvedení nových neortodoxních metodologických postupů a těch okruhů témat, které jsou pro pochopení povahy naší situace určující.

© Tomáš Matras

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 61 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%čtenáři

zhlédnuto 2705x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce