Camenisch, Arno: Hinter dem Bahnhof

Camenisch, Arno
Hinter dem Bahnhof

recenze beletrie zahraniční

Novela Hinter dem Bahnhof nás zavádí do alpské vesničky, vklíněné do údolí mezi vysokými horami, kde žijí sotva čtyři desítky obyvatel. Nečekejme napínavou zápletku ani očistnou katarzi. Spíše než o převratné události tu jde o zachycení svérázného kousku světa a o radost z poznávání všeho nového i z fabulace.

O co v životě přicházíme
Arno Camenisch
: Hinter dem Bahnhof. Engeler, Solothurn, 2010, 96 s.

Hinter dem Bahnhof je prostřední díl volné „graubündenské“ trilogie švýcarského autora Arna Camenische. Krátký prozaický text pochopitelně obstojí sám o sobě, avšak několika motivy a zejména osobitým jazykovým ztvárněním navazuje na autorovu velmi úspěšnou prvotinu Sez Ner, jejíž děj se odehrával během jednoho léta na alpských pastvinách. Novela Hinter dem Bahnhof nás zavádí do alpské vesničky, vklíněné do údolí mezi vysokými horami, kde žijí sotva čtyři desítky obyvatel. Nečekejme napínavou zápletku ani očistnou katarzi. Spíše než o převratné události tu jde o zachycení svérázného kousku světa a o radost z poznávání všeho nového i z fabulace, při níž se vlastně tento (zanikající) svět rodí vždy znovu a nově.

Vsí od rána do večera pobíhají dva kluci – bezejmenný vypravěč a jeho o málo starší bratr. Mapují si místo, kde žijí: „Protokól, řekne bratr. Než projdeme celou vsí, napočítáme pětadvacet domů, osm seníků, jednu garáž na outa nahoře a jednu pod zemí, nádraží a počtu, dvě studně, na kterých je napsaný rok, dům a dílnu dědy, telefonní budku, krámek Meny a štyry kontejnery na vodpad. Až dojdem na druhý konec vsi, půjdem eště jednou a spočítáme lidi, co ve vsi žijou.“ Kromě mámy a táty je tu babička, která stojí nějak nakřivo, dědeček truhlář, který má jen sedm a půl prstu, vojáci, co na sobotu odjíždějí ze vsi pryč, sousedi a pochopitelně zvířata, ta na vsi a ve světě malých dětí nikdy nechybí.

Celý tento mikrokosmos poznáváme velmi autenticky – skrze přímočarý dětský pohled, který nic nezastírá, nezveličuje ani neupozaďuje. Dítě prostě sděluje, co vnímá a vidí kolem sebe, a nás dospěláky svým nečekaně jednoduchým, a přitom mimořádně přesným pojmenováním jednou rozesměje a jindy způsobí, že nám až zatrne. Se stejnou samozřejmostí tak chlapec vypráví o vojácích, kteří dětem rozdávají sušenky, o tom, jak s tátou dělali nový kotec pro králíky, i o tom, jak potom mladé „králošky“ požrala vlastní máma „králošková“, jak soused Luis da Schlans „odšrouboval krtkům jejich lopaty“ a hodil je do řeky, protože přece ničí pole, jenže dětem připadá krtek krásně hebký, a ještě je teplý, Luis ho chytil teprve před chvílí… Jaksi automaticky kluci berou i to, že za každou lumpárnu je čeká trest – ovšem i jejich výklad kauzality je někdy nečekaný: když si ve městě divoce hrají na babu v obchodě s obuví, koupí jim máma za trest příliš velké boty. V jiné scéně nám s každým slovem zaujatého dětského malíře roste před očima jeho skvělý obraz – než přijde šok ze zjištění, že celou dobu kreslí hřebíkem na dveře auta. Dojemně pak působí vhled do dětského myšlenkového světa v nemocnici, kde leží dědeček s rakovinou plic – vnuk v obsahu sáčku na moč identifikuje bezinkovou šťávu.

Účinek překvapivého, nestereotypního vidění světa z dětské perspektivy navíc umocňuje jazykové novátorství, jímž se autor na domácí literární scéně proslavil. Kombinuje totiž spisovný německý jazyk s kantonálním nářečím a rétorománštinou, často v rámci jediné věty, často s komickým efektem. Tento mix propůjčuje textu velmi osobitý tón a zvláštní hudebnost, již posilují krátké, jednoduše vystavěné věty a opakující se slova.

Arno Camenisch je lakonický vypravěč, ale výjimečně bystrý pozorovatel. Próze možná chybí zásadnější konfliktní potenciál, „živí“ ji jen nepřetržitý proud dětských zážitků, malých i velkých dramat všedního dne. To textu dodává fragmentarizovaný ráz, tvoří jej vlastně sled nekomentovaných krátkých epizod, kladených prostě za sebou a pouze občas vzájemně propojených opakujícími se replikami či motivy. Není výjimkou, že nová textová pasáž opakuje slova, jimiž předchozí epizoda končila, napodruhé jsou však zasazena do jiného kontextu – to jak se v hlavince mihne nový nápad. I titul je jen předčasá „ozvěna“ úvodních slov prózy. Tato výstavba textu představuje příkladný manifest přímého dětského pohledu, který „nehledí za roh“. Možná i proto z občas krutých příběhů psaných životem na nás mezi řádky prosvítá jistá hravost, lehkost a křehkost dětství, a my si tak víc uvědomujeme, o co v životě časem přicházíme.

Ukázky textu čteného autorem

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 1753x

katalogy

Inzerce
Inzerce