Camenisch, Arno: Hinter dem Bahnhof

Camenisch, Arno
Hinter dem Bahnhof

ukázka beletrie zahraniční

Za nádražím stojí outa vojáků. Sledujeme, jak v sobotu ráno odjíždějí a v neděli večer outa zase zaparkují za nádražím. Votvírají kufry out a vyndavají kufry a tašky a pistole. Pistole nemají zásobníky.

Arno Camenisch: Hinter dem Bahnhof. Engeler, Solothurn, 2010, 96 s.

Za nádražím stojí outa vojáků. Sledujeme, jak v sobotu ráno odjíždějí a v neděli večer outa zase zaparkují za nádražím. Votvírají kufry out a vyndavají kufry a tašky a pistole. Pistole nemají zásobníky. Díváme se na ně, jak si uvazují kravaty a zapínají koflíčky u košile. Vobléknou si kabáty s odznáčky na ramenou, nasadí čapky, mluví jeden na druhého, dou kolem nádraží a zmizí ve votáčce za nádražní ulicí.

Gion Baretta vytáhne z kartonové krabice dva králošky za uši. Na zahradě králošky vypustí. Soli, řekne, tady jsou. Králošci hopkají po zahradě. My hopsáme za nimi. Gion Baretta řekne otci, že má pár týdnů počkat, pak bude na čase, pak je může nechat připustit. Přiťuknou si. Kotec vyrobil táta. My ho vystlali slamou. Králošci přijdou do kotce. Uděláme pak větší kotec, aby měli králošci místo, až budou mít mladé. A jestli se nebudete o králošky starat a pravidelně jim kydat, dáme je pryč. Pryč na pánev, kapito? Přikývnem. Otec řekne Gionu Barettovi lu mersi, he, neni zač. Gion Baretta přeskočí plot, nastoupí do svého subaru, zvedne ruku a může odject.

Giacasep bydlí pod námi. Má krám a kníra. Prodává šroubky. Prodává řebíky a pily. Prodává kladiva, šroubováky, svěráky, plynové lahve, metry, vrtačky a vrtáky. Prodává taky brašny s nářadím, tyčky Mars a zmrzky. A když si člověk u Giacasepa zadá objednávku, může si koupit i kolo. Ále to trvá, než kola přídou, a pak je třeba ty kola ještě postavit. Giacasep se říká, že to udělá pozdějc, teď že nemá čas. Nikdy nemá čas. Musí nosit šroubky do sklepa a musí dělat klíče. V krámu má věž, před tou může sedět na verpánku a dělat klíče. Přitom si nasazuje brýle. Když dělá Giacasep klíče, procházíme se po krámě a zapichujeme do sebe rybářské háčky jako medaile na pulovr. Směrem k zadnímu východu má krabičky s řebíky. V těch jsou řebíky dlouhé jako tužky. Řebíky mají plochou hlavičku, hlavičky těch řebíků jsou široké. Cpeme si řebíky do kapec u kalhot.

V sobotu ráno sledujeme, jak jdou vojáci k outům, rozvážou si kravaty, rozepnou koflíčky košile. Outa vodemknou a čapky hodí na zadní sedadla. Povídají si a smějou se. V kapcách u kalhot máme řebíky od Giacasepa.

Otec se ptá, jestli jsme nakrmili králošky. Řeknem, že je hned nakrmíme, že ale ještě předtím musíme něco udělat. Otec řekne, a pak jim musíte zase taky jednou vykydat. Přikývnem. Otec se dívá přísně a zvedne ukazovák. Na ukazováku má bílou barvu. Na sobě má pracovní kalhoty. Jeho pracovní kalhoty jsou bílé a má na nich barevné fleky. Otec je malíř. Na botách má barevné fleky. Na rukou má barevné fleky. Má na ně mýdlo, které nesmíme používat. Od toho ruce pryč, říká otec, to je jedovatý, to nejni nic pro vás. Kdyby to mýdlo člověk upil, udělá se mu díra v břiše. My žádné díry v břiše nechceme, dáváme od toho ruce pryč. Otec má zaparkované outo šikmo před krámem Giacasepa. Giacasep to nemá rád. Řekněte tátovi, ať neparkuje před mym krámem. Otec už je ale pryč. Zaparkuje a jde vzhůru ulicí od nádraží do restourace.

Otec je v restouraci. My jsme za nádražím. Obcházíme zaparkovaná outa vojáků. Bratr přeříkává značky out. Já říkám barvy. Klečíme před dveřmi out. Bratr klečí před oranžovým outem. Já klečím před červeným. Řebíkem od Giacasepa nakreslím na postranní dveře domeček. Můj domeček má dvojité dveře. Vedle dveří má okno a dvě okna v prvním patru. Na střeše má tašky. Na střeše je komín. Z komína se kouří. V oknech nakreslím záclony. Vedle domečku je zahrádka. V zahrádce nakreslím kytky. Nakreslím taky slunce a mraky na nebi. Na nebi jsou dva ptáci. V zahrádce nakreslím velký strom. Pod stromem je kotec. V kotci nakreslím králoška.

Vedle našeho domu mají dům Rorerovic. Rorerovic tam pořád nebydlí, bydlí v Churu a jenom o víkendu bydlí v naší vesnici. Rorerovic dům je hned vedle kolejí. Oni ale vlakem nikdy nejezdí. Vždycky přijedou outem. Mají hnědé outo. Je to Opel, říká bratr. Rorerovic nemluví rétorománsky. Když si rozedřu koleno, když jezdim na kole nebo na fotbale, vezme mě máma za pani Rorerovic. Je samaritánka a nabarví mi koleno načerveno a přes to dá náplast s obrázkem nebo vobvaz. Zas se to spraví a příště pomalejc, jasný, zlatíčko. Kývnu a dostanu vod ní pusu na tvář. Obroučky jejích brýlí mě tlačí na čelo. Přejedu si rukávem po tváři. Máma mi pak donese třešně ze zahrady.

Mamka nadává. Rozbila se jí pračka. Klucí, huláká, kdo dal ty řebíky do pračky. Táta nás vytahá za vlasy, zapomněli jsme vyndat z kapec řebíky vod Giacasepa, než jsme hodili tepláky do koše na špinavý prádlo. Táta nás tahá za vlasy vzadu na krku. Když tahá tady, bolí to mnohem víc. Vy parchanti, křičí táta. Popel z cigára mu spadne do tepichu na chodbě. Táta kousne do žlutého papírku na cigaretě. Zuby má žlutošedé. Jen počkejte, budete mít zaracha, a teď šup do postele, večeře neska nebude, sez la cuolpa, vaše vina.

Luis da Schlans má na rukávu modré větrovky kozoroha. Je instraktor, učí děti lyžovat. Pořád nosí tu stejnou bundu a pořád ten stejný pásek. Hele, klucí, řekne, jesi chcete čekuládu, utíkejte do krámu za Menou a doneste mi krabičku cíček. Víte jaký, řekněte že pro Luise, to už bude Mena vedět, a ať mi to napíše. Mena sedí za okýnkem a čte si noviny. Za ní visí Ježíš na kříži. Pravou ruku má ulomenou. Mena si sundá brýle a votevře vokýnko. Tgei levas, zeptá se. Rösslis pil Luis da Schlans ed ina Rayon. Čekuládu nám Mena dát neche, nevěří, že Luis řekl, že nám ji má dát. Nechce dát ani nějakou menší. Luis da Schlans nám pak řekne, já vám pak tu čekuládu dam, lu tgau vus dus. Berem to zkratkou k nádraží. Za nádražím se domluvíme. Může za to Mena. Mena dostane zaracha. Vytaháme ji za vlasy na krku.

V sobotu ráno scházejí vojáci nádražní ulicí. Ptáme se jich, dáte-nám-sušenky-sim? Vyloví sušenky z kapes a dávají nám je. Řekneme -kuju. Vyloví tmavou čekuládu a dávají nám ji. -kuju. Smějou se a pokračujou ulicí dolů, říznou votáčku. To se dělat nesmí. Nesmí se říznout votáčka u nádraží. Kdy vám to konečně dokape, že říznout votáčku u nádraží se nesmí, camels che vus essas, říká nám otec, chcete snad, aby vás přejelo outo. To nechceme. Říznem votáčku, jen když zapomenem, že tam votáčku říznout nesmíme. Když nás přejede outo, půjdeme k pani Rorerovic.

 

© Jitka Nešporová
ukázka z knihy Hinter dem Bahnhof
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Engeler

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1328x

katalogy

Inzerce