Vacek, Václav; Beránek, Josef (ed.): Měl jsem štěstí na lidi

Vacek, Václav; Beránek, Josef (ed.)
Měl jsem štěstí na lidi

recenze náboženství

V mírně provokativní knize katolického kněze Václava Vacka se úzce propojuje duchovní rovina se světem fyzické každodennosti a hluboký vhled do lidského utrpení se prolíná s civilností a nesentimentální věcností.

Katolický kněz a „pravdoláskař“ Vacek píše o sexu, mužských rituálech, kolaboraci (a proti autoritám)
Václav Vacek
, Josef Beránek (ed.): Měl jsem štěstí na lidi. Vyšehrad, Praha, 2014, 280 s.

Václav Vacek (* 1946) je katolický kněz a „občasný spisovatel“, kterého alespoň diváci náboženských pořadů mohli znát z obrazovek České televize. V loňském roce na sebe upozornil životopisným rozhovorem Měl jsem štěstí na lidi. V publikaci vzpomíná na svou životní cestu „od dětství v podhůří Orlických hor, postupné hledání životního povolání v nesnadných letech nesvobody a především [své] kněžské působení a objevování nových cest, jak přiblížit lidem krásu toho nejcennějšího – hlubokých mezilidských vztahů a dospělé svobody“. Přibližuje v ní i svoje názory na umění, podobu liturgického prostoru či současnou politiku. Svými protivníky byl zařazen na seznam takzvaných „pravdoláskařů“, což já ovšem považuji za poctu. Kniha je názorným příkladem toho, že Bible se dá interpretovat také jako návod, „jak se stát svobodným a dospělým člověkem“.

Vackův postoj je nesentimentální, ať už vzpomíná na svoje rodiče, na představené v kněžském semináři, nebo kriticky hodnotí vývoj církve po roce 1989 a to, jak nedokonale se vyrovnala s kolaborací některých svých členů s komunistickým režimem a jak nedokázala využít potenciál mnoha příslušníků skryté církve. Bez přehnaných iluzí píše o obecně nesnadném údělu kněze, který shrnuje výrok jisté „nekostelní“ ženy: „Tak, pane faráři, kážete a kážete, zpovídáte a zpovídáte, a není to moc platné, že jo?“ Nijak nešetří ani sám sebe: někdy zachází opravdu do detailů a je přitom velmi upřímný. Jako když vzpomíná na svoje kněžské začátky: „Pět let jsem měl před kázáním průjem.“ Velmi otevřeně v knize píše o sexualitě: najdeme v ní i otázky, které by čtenář v knize katolického faráře nečekal, například zda měl Ježíš erekci a jak to mají kněží s masturbací. Mnoho pozornosti autor věnuje svému (nikoli sexuálnímu) vztahu se spolupracovnicí Janou, která je pro něj rozhodně více než jen tradiční „kuchařkou“. Nekonvenčně působí jeho iniciativy v rozvíjení specificky mužských rituálů za účelem budování dospělé maskulinní identity a spirituality. Tyto snahy jsou jistě užitečnější než sedět s rukama v klíně a stereotypně líčit současného muže jako odpudivého tvora, který coby „odule uhlazený otec-úředník, přicházející domů přespat, většině dětí připadá jako příklad varovný, pozorovaný se směsí soucitu, zděšení a nevole“.

Podnětné jsou také jeho úvahy o autoritě, která má podle něj především „sloužit, povzbuzovat, pečovat“. Právem odsuzuje způsob, jakým církevní vrchnost jednala s odvolaným slovenským arcibiskupem Róbertem Bezákem. Odmítá i přílišnou přísnost církevních úřadů v mnoha dalších oblastech. Ta pak totiž vede kupříkladu k tomu, že jistý církevní právník raději katolické kněží preventivně nabádá: „Udělejte při svatbě nějakou chybu, kdyby se manželství nepovedlo, ať jim můžeme pomoci a prohlásit manželství za neplatné.“ Vacek přitom vzhlíží k současnému úřadujícímu papeži s nadějí, že do církve vnese kýžené změny – je přitom otázka, jestli tato jeho důvěra není trochu přehnaná.

Knize už byla věnována řada recenzí a jejich pisatelé na ní vyzvedávali různé aspekty. Například jezuita Petr Kolář soudí, že právě zmíněný papež František „by měl z Václava radost, kdyby se mohli osobně setkat. Měl by radost z jeho snahy o službu a pravdivost, která si na nic nehraje; na něco takového také v té každodenní pastorační i nepastorační dřině, kterou celý rozhovor dokládá, ani není dost času.“ A Jiří Trávníček vyzdvihl „proplétání živlu úvahovitého s živlem životopisným“. Já bych ocenil to, jak se v ní duchovní rovina úzce propojuje se světem všední fyzické každodennosti a jak se hluboký a citlivý vhled do lidského utrpení prolíná s civilností a nesentimentální věcností.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1560x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce