Skarlantová, Jana: Ze života prababiček

Skarlantová, Jana
Ze života prababiček

recenze historie

Kniha se nezabývá jen tím, jak lidé na přelomu 19. a 20. století zahalovali svoje tělo. Nabízí rovněž obecnější exkurz do životního stylu jisté společenské vrstvy. Autorce se dá leccos vytknout, přesto ale její průhled do oné idylické doby – jakkoli idealizovaný – nepostrádá jistý půvab.

Život v „secesní“ době idylicky i s nerudovskou ironií
Jana Skarlantová
: Ze života prababiček. Motto, Praha, 2014, 213 s.

„Víte, jak se oblékaly naše prababičky? Jaká byla secesní móda žen, ale i mužů? Na co se ženy této doby těšily, čím se trápily a o čem snily? Jak prožívaly dny všední i sváteční? Vydejte se s autorkou na městskou promenádu, na kluziště, do lázní i na ples, nahlédněte do tehdejších šatníků, prádelníků i budoárů.“ Těmito slovy uvádí oficiální anotace knihu Ze života prababiček. Její autorka, Jana Skarlantová (1944), je výtvarná pedagožka, vyučující předměty zaměřené na textil a oděv. Již dříve vydala několik knih věnovaných aplikované estetice a zvláště módě. Přitom zvláště její podnětná publikace Oděv jako znak: sémiotické funkce oděvu a jejich axiologické proměny (Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2007) nepojednává čistě o sukních, punčochách či kalhotách, ale zasazuje odívání do širokého historického, společenského, náboženského a kulturního kontextu.

Ani její nová kniha není věnována jen tomu, čím lidé na přelomu 19. a 20. století zahalovali svoje tělo. Čtenář se tak v knize samozřejmě může například dozvědět, co to byly některé konkrétní artefakty jako „barbinda“ či „kotilion“, jejichž podstata už bude pro většinu dosti záhadná. Ale současně publikace nabízí exkurz do životního stylu jisté společenské vrstvy v době secese. Píše se v ní tedy o společenských normách, které používání daného předmětu regulovaly, ať už o těch jasně kodifikovaných, nebo o pravidlech nepsaných, které určovaly život v (malo)městské komunitě. Skarlantová pak obecněji píše i o prostředích, která byla pro zmíněný životní styl příznačná. Líčí tedy nejen to, jaké sukně byly předepisovány prvním cyklistkám neboli dobově „cyklistýnkám“ (se všitými olověnými proužky, aby se jim přehnaně nezvedaly), ale připojuje i dobová varování Jiřího Gutha-Jarkovského: „Dívka nepojede s pánem samotna. Leda by to byl tatínek nebo bratr. Bratranci však bývají už nebezpečni.“ A přidává ještě překvapivou dobovou (anonymní) radu pro pány: „Při dlouhé jízdě nesmíš se unaviti dřív než dáma, sic by to bylo tvému mužství na úkor. Nevíš-li si však pomoci, vytáhni perořízek a prořízni obruč jejího kola.“ V podobném duchu vykresluje nejen dobový dámský koupací úbor, ale rovněž předpisy na plovárnách, podle kterých bylo kupříkladu mužům „zakázáno k dámám se přibližovati“. „Novoty“ tehdejšího světa, jako automobilismus či sport, tedy autorka přibližuje z netradičního úhlu pohledu, trochu podobně jako historik Václav Fronk v knize Sebereflexe české společnosti. Přelom 19. a 20. století v perspektivě humoristických časopisů , jež se zaměřuje na totéž období.

Autorka čerpá z dobových katechismů a společenských časopisů, ale rovněž z beletrie: nejen z děl Vlasty Pittnerové, Vlasty Javořické či Popelky Biliánové, ale i Ignáta Herrmanna, Jaroslava Havlíčka, Karla Čapka-Choda a Émila Zoly. Často drsné stránky života, které někteří z nich líčí, ale Skarlantová nechává spíše stranou. Maximálně zobrazuje stres, do kterého se dostává matka dívky chystající se na ples a strachující se, že její šaty pomluví sousedky či další vážené obyvatelky obce. A líčí také kruté počínání jisté hrdinky, která nechává svoji sestru jít při procházce v novém městě až s odstupem za sebou, aby vzbudila dojmem, že „vlastní“ služku. Celkově je autorčin pohled spíše harmonizující a zaměřuje se především na světlejší momenty tehdejšího života. A i když píše o pohřbech coby společenských událostech, nepojímá je pouze jako událost tragickou, ale také jako příležitost či záminku, aby si ti movitější mohli pořídit nový model v tmavých barvách. Případně cituje z jistého románu, jehož hrdinka uměla v období povinného truchlení „plakat jen tolik, aby se nezohavila“, tak, aby působila dojmem „vznešené bolesti“.

Celá kniha je prokládána citáty z publicistiky Jana Nerudy. Ten dobovou módu zřejmě sledoval velmi pozorně a některé její úlety glosoval natolik vtipně, že jeho texty působí živě i dnes (stejně tak jako třeba jeho cestopisy), ať už psal o bezhlavém nakupování slunečníků, z nichž byl každý určený na určitou denní hodinu, nebo kritizoval extravagantní klobouky s vycpanými ptáky. V jednom textu například s nadsázkou předvídal, že „bude-li Paříž velet, budou (ženy na hlavách) nosit zadělaný špenát a půl smaženého kuřete“. A jindy ironicky radil: „Vezmi si, drahoušku, tu rohožku ode dveří, vzadu přehni trochu do výše, a máš klobouk zcela moderní.“ A dodnes velmi sugestivně, tragikomicky i mrazivě současně, působí tento jeho popis setkání dvou neznámých žen: „Dvě dámy se potkají a zůstanou stát – jedna druhou prohlíží chladně a zpytavě. Konečně se zase pohnou. Ta jedna si ,vykoukala‘ střih sukně, druhá klobouk.“

Recenzovaná kniha jistě není nijak převratná a nepřináší žádné složité teorie o vývoji lidské mentality. Skeptičtí můžeme být i k přímočarému přebírání beletristických pasáží (i z „románů pro ženy“) pojímaných takřka jako reprezentativní obraz tehdejší reality. Pedanticky bychom také mohli Skarlantové vyčítat, jak se může odvolávat na Nerudu, když zemřel už roku 1891 a s hlavním rozmachem secese (1890–1910) se víceméně minul… Přesto ale autorčin průhled do oné idylické doby – jakkoli idealizovaný – nepostrádá jistý půvab.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 30 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 1494x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce