Varga, Krzysztof: Piliny

Varga, Krzysztof
Piliny

recenze beletrie zahraniční

Na graficky povedené obálce českého překladu Vargova románu se můžeme dočíst, že Piliny jsou „kriticky sžíravá diagnóza a chirurgicky precizní pitva současné polské společnosti, jaká nemá v literatuře našich severních sousedů v posledních deseti letech obdoby“.

Krzysztof Varga: Piliny. Přel. Jan Faber, Protimluv, Ostrava, 2014, 248 s.

Na graficky povedené obálce českého překladu Vargova románu se můžeme dočíst, že Piliny jsou „kriticky sžíravá diagnóza a chirurgicky precizní pitva současné polské společnosti, jaká nemá v literatuře našich severních sousedů v posledních deseti letech obdoby“. Odvážné tvrzení, které navíc vnucuje určitý – sociologický – model čtení. Jistě ne jediný a domnívám se, že ani ne ten nejzajímavější. Byla by to škoda i pro samotného prozaika: dobrý román by měl být něčím víc než jen aktuální analýzou jednoho národa. Witolda Gombrowicze ostatně také jeho početní čtenáři na celém světě jistě neotvírají proto, aby se se dostali pod kůži polské meziválečné společnosti…

Krzysztof Varga má navíc prostor, kde se může vyjadřovat k aktuálním otázkám, poměrně široký – pravidelně píše fejetony a další texty pro jeden z největších polských deníků, Gazetu Wyborczou. Debutoval sice jako básník, ale známý je zejména jako autor románů několikrát nominovaných na literární cenu Nike. U nás se novinář, esejista a prozaik představil jako autor esejů o Maďarsku, odkud pocházel jeho otec. Guláš z turula vyšel před pěti lety, od té doby Varga Česko několikrát navštívil. S jeho prózou se čeští čtenáři seznamují knižně poprvé, pomineme-li ukázky z románů Karolina na iLiteratuře (2003) a Náhrobek z teraca v Plavu (3/2010). I z nich je ovšem zřejmé, že vnitřní monolog hrdiny ve středních letech není pro autora zcela netypická narativní forma – a setkáváme se s ní i v Pilinách.

Hlavním hrdinou je padesátník Petr Augustyn (počeštila bych v tomto případě i polské příjmení – na Augustin, především z toho důvodu, že se často mluví i o svatém Augustinovi), obchodní cestující reflektující svůj život ve vlaku, který se zastavil kdesi uprostřed polských polí. Jedním z ústředních témat jeho myšlenek je opravdu – jak anotace napovídá – Polsko. „Křižuji Polsko už léta, ale pořád jsem ho neukřižoval, to Polsko se pořád brání, pořád přede mnou vstává z mrtvých, neměnné rodí se nanovo pořád stejné, se stejnými poli, lesíky, odpornými domovy odporných zlých lidí, v nichž tito lidé vedou svůj mrzký život, prostý jakékoliv reflexe, dokonce ani když si v neděli oblékají do kostela čisté košile a sváteční sukně a jdou odříkávat modlitby, zpívat tradiční písně a poslouchat kázání hloupých proboštů, ani tehdy se v jejich bramborových, řepných a zelných hlavách neobjevuje ani stín reflexe, alespoň záblesk svobodné myšlenky…“ Poláci jsou v Pilinách buď pánbíčkáři a burani, nebo snobští pozéři – podle toho, díváme-li se na vesnici, nebo na varšavskou kavárnu.

Varga se tak řadí ke „kálečům do vlastního hnízda“, k proudu středoevropské literatury chápané jako dědictví Witolda Gombrowicze nebo Thomase Bernharda. Je ovšem nutné dodat, že polská tradice bičování vlastních rodáků je dlouhá a životná. O polském národním charakteru, stereotypech a nevyřešených historických traumatech píší – každý jiným způsobem – i další autoři, zejména silná je tato tendence u generace prozaiků narozených v 70. a 80. letech, mezi něž patří Sylwia Chutnik, Dorota Masłowska nebo Mariusz Sieniewicz. A velmi ostrou reflexi současné polské společnosti představují nakonec i některé literární reportáže. Proto bychom snad spíše souhlasili s tvrzením, že Piliny přinášejí kritiku nejotevřenější a v jistém smyslu nejdoslovnější.

Zajímavější než spílání vlastní zemi (které bolestněji vnímají Poláci) je pohled na samotného hrdinu, který v digresivním monologu vypráví o svém dětství, nenávisti k rodičům, rozpadu manželství, odporu ke kolegům a zhnusení a frustraci z práce. Jeho neustálé výpady proti všemu a všem kolem sebe mnohem více upozorňují na to, že problém má on sám: je jím nebetyčná nespokojenost s vlastním životem. Ačkoli podle jeho názoru jsou všichni ostatní vesměs nechutní a tupí (na rozdíl od něj, milovníka vážné hudby), v podstatě se Petrova existence rovná velmi smutnému součtu ztroskotání a ústupků. Hyperbolické chrlení negativních soudů je jedním z důsledků frustrace. Druhým pak je nedostatek sebereflexe. K sobě se hrdina obrací jen na několika málo místech, například v krátké úvaze o tom, proč nemá děti. „Často teď přemýšlím o tom, že jsme navzdory všemu mohli mít s Agnieszkou krásné a chytré dítě. Chyběla nám odvaha? Chyběla mně odvaha? Rozhodnost? Bál jsem se, že to nezvládnu? Že uteču? Stejně jsem pořád utíkal, pořád jsem na nekonečném útěku, kterému říkám pouť…“

Před očima se nám tak postupně objevuje další hrdina z celoevropské přehlídky „mužů ztracených iluzí“, brodících se v nudné každodennosti a toužících po činu, který by dal jejich životu smysl. K podobnému aktu se Petr na konci vyprávění uchyluje (nebudeme prozrazovat podrobnosti), avšak katarze se – pochopitelně – nedočká. Zbývá mu už jen únava a konstatování, že po nás nezbude nic než piliny.

Vargův román je ve své výpovědi silnější, pokud chápeme polské kulisy jen jako jednu z možných variant pozadí – zvolenou zkrátka proto, že výjimečný pozorovací talent vypravěče se přirozeně zaměřuje na dobře známé okolí, v němž dokáže odhalovat velmi přesné symboly a znaky krize západní společnosti a zasadit do něj antihrdinu naší doby.

© Lucie Zakopalová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

74%čtenáři

zhlédnuto 2698x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce