Taleb, Nassim Nicholas: Antifragilita

Taleb, Nassim Nicholas
Antifragilita

recenze sociologie

Libanonsko-americký myslitel Nassim Nicholas Taleb platí v korporátních i některých akademických kruzích za personu non grata. Svým nekonvenčním myšlením jde v mnoha ohledech proti proudu, přitom mu nechybí dostatečné sebevědomí ani odhodlání nasadit za své ideje vlastní kůži (což prokázal, když úspěšně spekuloval proti trhu před finanční krizí).

Co tě nezabije, to tě posílí
Nassim Nicholas Taleb:
Antifragilita. Přel. Pavel Kovář a Jan Hořínek, Paseka, Praha a Litomyšl, 2014, 552 s.

Libanonsko-americký myslitel Nassim Nicholas Taleb platí v korporátních i některých akademických kruzích za personu non grata. Svým nekonvenčním myšlením jde v mnoha ohledech proti proudu, přitom mu nechybí dostatečné sebevědomí i odhodlání nasadit za své ideje vlastní kůži (což prokázal, když úspěšně spekuloval proti trhu před finanční krizí). Jeho způsob argumentace někdy působí až arogantně či demagogicky, zároveň však jde o autora velmi inteligentního a erudovaného, jehož eklektický rozsah zájmu je hoden vzdělance takřka renesančních parametrů. Ve své proslulé knize Černá labuť (Paseka, 2012) analyzoval klam, jemuž podléhá mnoho prognostiků. Ten spočívá v přehlížení velmi nepravděpodobných událostí, s nimiž má člověk jen vzácnou či žádnou zkušenost. Jestliže je však výskyt „černých labutí“ teoreticky možný, pak je životně důležité se na něj také připravit a nepodléhat iluzi bezpečí na základě zkreslených prediktivních analýz. Své rozsáhlé dílo Antifragilita, jež nedávno vydalo nakladatelství Paseka, autor považuje za komplexní shrnutí své intelektuální práce. Představuje v něm svoji centrální ideu: jak dosáhnout toho, abychom byli vůči nejistotě budoucích událostí nejen odolní, ale dokonce ji dokázali využít ve svůj prospěch.

Hádání z karet
Autor nepovažuje za opak fragility (citlivosti a zranitelnosti vůči otřesům všeho druhu) robustnost, která je pouze schopností chaotickým vlivům odolat, nýbrž právě antifragilitu, jak si tento specifický stav sám pojmenoval. Co antifragilita znamená a jak jí dosáhnout, vysvětluje Taleb na mnoha rovinách od ekonomie, obchodu, medicíny, vzdělání, technologie a průmyslu až po posilování či stravovací návyky. V zásadě jde vždy o přizpůsobení se prvku náhody tak, abychom z něj mohli těžit. Například v případě investic nebude správným přístupem maximální sběr informací a analýz chování trhu, nýbrž poměrná investice relativně malých částek do všech oblastí, které mohou mít vysokou návratnost. Vtip je v tom, aby celkové možné ztráty nebyly příliš velké, a potenciální zisk byl naopak obrovský. Autor ani za mák nedůvěřuje prognostikům, kteří sami nenesou riziko. Tuto situaci také výborně vysvětlil odborník na statistiku Nate Silver ve své knize Signál a šum (Paseka, 2014) – jednání specialistů na vytváření predikcí je z jejich hlediska vlastně ideálně antifragilní, neboť jestliže se jejich odvážnější odhady ukáží jako správné, mohou na tom jedině získat, v opačném případě se nic neděje, jelikož zmýlit se může každý. Takový přístup ovšem vede k nerealistickým odhadům a značným odchylkám od skutečnosti. Ti, kdo se na „kvalifikované“ analýzy spoléhají, jsou však naopak stejnou měrou zranitelní – následné katastrofy, jako byla například nedávná finanční krize, jsou pak z pohledu Nicholase Taleba podceňovaným, avšak nevyhnutelným zlem všech fragilních systémů.

Kam nechodí slunce, tam chodí lékař
Zdá se, že fragilita závisí na úhlu pohledu. Evoluce je antifragilní, jelikož většina událostí vedoucích ke smrti jedinců, či dokonce celých druhů je funkčním prostředkem, kterak se zbavit těch slabších. Naopak individuum je v tomto pohledu naprosto fragilní. V podobném poměru je například letecký průmysl k jednotlivým letům – celková bezpečnost létání se s každou novou nehodou zvyšuje. Antifragilita jednoho je tak často, ne-li vždy komplementární s fragilitou jiného, přičemž právě úhel pohledu je otázkou etiky, kterou se autor také zabývá zejména v poslední části knihy. Autor mezi ideální povolání, odolná vůči nečekaným vlivům, řadí například spisovatele s jistotou jiného stabilního příjmu, taxikáře či prostitutku (blíže však nerozvádí, o jak dalece antifragilní povolání se jedná – taxikáře momentálně válcuje konkurenční služba Uber a pro prostitutku je její činnost v mnoha ohledech natolik riziková, že se směle vyrovná i nejhorší fragilní noční můře). Naopak mezi vysoce zranitelné řadí například zdánlivě stabilní post finančníka. Obecně pak platí, že čím je systém větší, centralizovanější, tím hůře odolá zrádné náhodě a naopak. Jakékoli řízení, plánování a intervence jsou špatné, naopak jakýkoli řád, jenž vzejde neplánovaně z chaosu, je dobrý. Autor se zásadně staví proti moderně coby historickému myšlení, které je spojené s velkými racionálními plány ohledně řízení společenského života. Význam přírodních i společenských věd by měl spočívat toliko v inspiraci, sebezdokonalování (být lepším člověkem skrze vzdělání) a případně v bránění evidentním hrozbám i v odstraňování škod. Dle Talebova přesvědčení by věda rozhodně neměla sloužit jako intervenční prostředek k řízenému pozvedání se na vyšší úroveň – ať už v rovině individuálního fyzického těla, či těla společenského. Zřejmě nejdůrazněji své argumenty v tomto směru prezentuje na tzv. iatrogenním vlivu, v němž jde o škodlivé působení lékaře v důsledku špatně aplikované léčby. Zkušený odborník by měl především správně odhadnout, kdy má zasáhnout – ošetřit zranění, vyoperovat nádor, podat penicilin... Jestliže však doktor pod tlakem farmaceutických firem maximalizuje léčbu medikamenty a brání tělu v přirozené autoregulaci, předepisuje zbytečné preventivní očkování či provádí „uklidňující“ lobotomii, spáchá spíše více škody než užitku.

Tabulkové hodnoty
Přes nadšené přitakávání chaosu a náhodě je autorův postoj bytostně konzervativní a skeptický. Jeho kniha je cenná v tom, že otřásá mnohými obecně přejímanými pravdami a předsudky pseudovědeckého přístupu technokratů, jimž západní civilizace od počátku osvícenských tendencí až příliš často propadá. I v poněkud eklektické změti témat, mezi nimiž erudovaný teoretik proplouvá s dikcí sebevědomého intelektuálního predátora, lze dát mnohým argumentům za pravdu a nad jinými se přinejmenším řádně zamyslet. Zásadní problém knihy ovšem tkví v její nekonzistenci a poněkud svévolném použití samotného konceptu antifragility, který pak Taleb příliš často transformuje v ne vždy zcela související moralizování či osobní účtování se svými ideovými nepřáteli.

Nassim Nicholas Taleb je totiž velmi sebestředný myslitel, který své osobní postoje a emocionální soudy s oblibou klade vedle argumentace, již předkládá jako řádně promyšlenou a podloženou rešeršemi i logickým postupem dokazování (jehož technické či některé specifičtější detaily jsou pak vysvětleny v příloze na konci knihy spolu s výčtem výchozích zdrojů). Antifragilita je psána se zřejmým ohledem k širšímu laickému čtenářstvu se silnou tendencí ilustrované pravdy a příklady neustále znovu připomínat. Nejde však o to, že se autor snaží své myšlenky maximálně rozšířit, nýbrž že se často uchyluje k přehánění i k laciným pózám, mezi něž patří všudypřítomné zdůrazňování hanebných, závistivých, malomyslných a sebestředných akademiků, vědců, redaktorů, bankéřů a expertů všeho druhu, proti nimž stojí jejich morální protiklady z řad nezávislých intelektuálů, spisovatelů, podnikatelů, vynálezců, studentů a překvapivě také mafiánských bossů. Autorova megalomanská snaha o univerzální všeobsažnost nachází rovněž výraz ve shrnujících tabulkách v závěrech jednotlivých kapitol, které rozdělují různorodé lidské aktivity do dvou až tří protikladných sloupců. Ve výsledku tak vzniká jakási podivná směs zajímavých myšlenek a nabubřelé chvástavosti, promyšlené argumentace a emocionálně podjaté demagogie.

Pojmy a dojmy
Talebův úmysl sjednotit všeobsáhlý záběr témat výchozí ideou antifragility se až příliš často tříští do maelströmu subjektivizovaných názorů a dojmů. Mnohokrát staví na moudré tradici, přičemž neváhá kritizovat například zavedení metrického systému ve Francii, které sedláky oproti jejich tradičním mírám plynoucím z fyzikálních poměrů jen pletlo. Nebo spekuluje, kterak se nejspíše brzy ukáže, že je pro člověka chůze stejně důležitá jako spánek, jelikož je na ni od počátku věků zvyklý. Jindy však kritizuje nesmyslnost tradičních postupů a názorů, jako je kupříkladu zchlazení otoku, s tím, že jde o stereotypní představy, jejichž účinnost nebyla potvrzena vědeckou metodou. Podrobně popisuje vlastní sofistikované stravovací návyky, mezi něž patří konzumace pouze těch potravin, které byly dostupné ve starověku v oblasti Středozemního moře, neboť tak získává záruku, že jí to, na co je jeho organismus již přes mnohé generace zvyklý. Jinde však uvádí, že si v restauraci dává takové jídlo, které si objednal nejtlustší přítomný host, čímž prý chytře využívá prvku náhody. Ve své kritice lékařského vědeckého výzkumu pak jako by zcela ztratil ze zřetele, že jde též o svého druhu evoluční vývoj, jehož antifragilita se získává skrze řadu chyb a omylů.

Dopouští se také řady demagogických zjednodušení. Například chválí zdravý technologický konkurenční boj, v němž právě ti nejlepší výrobci vyrábějí kvalitní přístroje, protože údajně právě ti slabí selhali – neuvádí už však mnohé historické paradoxy, které jsou s tímto postojem poněkud v rozporu (třeba, že řada geniálních Teslových vynálezů byla potlačena či zcizena obchodně protřelejšími konkurenty). Taleb tvrdí, že v přehršli nových informací se lze pohybovat pomocí důsledné informační diety – mimo jiné radí zabývat se pouze knihami, které jsou starší dvaceti let. Bohužel z toho jasně neplyne, dle jakého kritéria si po uplynutí dané lhůty hodnotné tituly vybírat – podle toho, že na ně historie nezapomněla? Jak je s tím ale v souladu jiné jeho tvrzení, že zatímco údajně zbytečné dílo Jeana-Paula Sartra se čte stále, knihy filozofa Raymonda Arona prý nezaslouženě zapadly (není to však zcela pravda – například stěžejní Aronova kniha Opium intelektuálů vyšla v r. 2001 i česky). Nehledě k tomu, že odmítaná četba nových knih by jinak výborně odpovídala Talebovu pojetí výhodné opcionality: možná osobní ztráta z přečtení ne příliš hodnotného díla je nízká a potenciální výnosnost ze seznámení se s vysoce obohacujícím dílem je přitom obrovská. Autor konečně může být rád, že se čtenáři neřídí jeho radou do důsledku v případě jeho samotného.

Míra všech věcí
Na straně 417 se píše: „Marketing je ekvivalentem neslušného chování – k tomuto závěru mne vedou mé přirozené instinkty. Představte si, že se během plavby výletní lodí seznámíte s jedním ze spolucestujících. Jak byste se zachovali, kdyby se začal okamžitě chvástat tím, co všechno v životě dokázal, jak je důležitý, zámožný, vysoký, úžasný, zručný, slavný, svalnatý, vzdělaný, výkonný, zdatný v posteli a bůhvíco ještě?“ Analogicky s tímto apelem můžeme autorovi položit otázku: co byste si mysleli o někom, kdo na doklad své sečtělosti věnuje půl stránky výčtu jmen významných autorů, které četl již za svých školních let; kdo se chlubí tím, že přestože je intelektuál, má díky správně vedenému posilování postavu řezníka, čímž si prý získává respekt zejména u taxikářů; kdo zahlcuje čtenáře množstvím informací o všem, co kde jí, s kým se baví a co si o čemkoli myslí? Zdá se, že Nassim Nicholas Taleb si výrok Protágory z Abdér, že „člověk je mírou všech věcí“, poněkud zúžil a vztáhl jej především na sebe. Téměř v žádné kapitole neopomene zdůraznit, kterak jsou akademici a akademičtí vědci většinou špatní a malomyslní a jak je důležité, že on sám, přestože též dosáhl vysokoškolského titulu a část jeho kariéry se odehrávala na univerzitní půdě, je nezávislý myslitel a z velké části autodidakt. Mnoho jeho výlevů jde přitom mimo stěžejní téma antifragility. Například když vypjatě útočí na futurologa a vynálezce Raye Kurzweila s tím, že je mu jeho snaha dosáhnout nesmrtelnosti skrze denní konzumaci množství pilulek a jiné intervenční praktiky doslova odporná, neboť představuje naprostý opak Talebova osobního postoje, že člověk nežije proto, aby byl na světě věčně, ale aby „zemřel hrdinskou smrtí v jeho zájmu a přivedl na svět (a připravil pro život a zabezpečil) potomky, případně knihy.“ Zdá se, že zde má autor ve vrtkavých etických otázkách náhle podezřele jasno, když dodává, že „o nesmrtelnost musejí usilovat informace, které ze mne vyšly, mé geny, tedy ty části mého já, které jsou nositeli antifragility, nikoliv já sám.“ Pro tyto vyhraněné morální postoje však již v poznámkovém aparátu argumentační vyjasnění nenajdeme.

Výsledná všehochuť textu vzbuzuje rozpaky – knize by nejspíše pomohla řádná redakční péče. Autor však redaktorské zásahy řadí mezi zla – text je prý kvůli nim nudnější a méně zajímavý, jelikož stejně jako musí novináři každý den vyprodukovat určité penzum zpráv bez ohledu na jejich relevanci, i odpovědný redaktor musí svoji užitečnost prokázat určitým množstvím oprav a změn bez ohledu na to, zda je text skutečně potřebuje. Taleb má evidentně dostatečně silnou autoritu a pověst na to, aby se do jeho textů před vydáním příliš nezasahovalo, sám ostatně zdůrazňuje, že se tomu silně brání. Kniha však budí dojem, že její autor ztrácí nadhled, uměřenost a schopnost sebekritiky – to, co je na ní zajímavé, se tak bohužel utápí v hypertrofii jeho ega. Až příliš často se odchyluje od původního tematického rámce a svou knihu používá jako výkladní skříň osobních názorů, etických maxim, předsudků a vyřizování si osobních účtů, které míchá s více či méně věcně argumentovaným konceptem antifragility. Vzhledem k jeho nepopiratelným intelektuálním schopnostem i nevšednímu rozhledu je však takové „vášnivé selhání“ o to mrzutější.

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 3212x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce