Swedenborg, Emanuel: Snář

Swedenborg, Emanuel
Snář

studie náboženství

Snář mapuje klíčový úsek Swedenborgova života od července 1743 do října 1744 – dobu, kterou strávil v Holandsku a Anglii. Cesta zcela změnila jeho život. Pětapadesátiletý učenec totiž v jejím průběhu prodělal duchovní krizi, při níž se z přesvědčeného racionalisty stal zanícený náboženský myslitel a horlivý propagátor víry.

Racionalistický mystik Emanuel Swedenborg
Emanuel Swedenborg
: Snář. Překlad a předmluva Zbyněk Černík. dybbuk, Praha 2014, 144 s.

Roku 1859 vydal G. E. Klemming – tehdy amanuen­sis Královské knihovny ve Stockholmu, později její vrchní knihovník – poněkud neobvyklý svazek. Byl určen úzkému kruhu zájemců, takže vyšlo pouhých devadesát devět výtisků! Kniha však okamžitě vzbudila velkou pozornost, brzy vyšla znovu – tentokrát už v podstatně vyšším nákladu – a byla přeložena do hlavních světových jazyků.

Tím neobvyklým svazkem, dnes známým pod názvem Snář (Drömboken), byly deníkové poznámky významného švédského přírodovědce, filozofa, odborníka na důlní průmysl, vynálezce, mystika a teozofa Emanuela Swedenborga. O jejich existenci se do té doby – přesněji řečeno do roku 1858, kdy je zmíněná knihovna zakoupila z pozůstalosti jistého profesora Scheringssona – nevědělo. Ostatně vzhledem k jejich intimnímu charakteru je pravděpodobné, že se neměly nikdy dostat na veřejnost.

Snář mapuje klíčový úsek Swedenborgova života od července 1743 do října 1744 – dobu, kterou strávil v Holandsku a Anglii. Ačkoli rodnou zemi opouštěl poměrně často, tento zahraniční pobyt představuje výjimečnou událost, která zcela změnila jeho život. Pětapadesátiletý učenec totiž v jeho průběhu prodělal duchovní krizi, při níž se z přesvědčeného racionalisty stal zanícený náboženský myslitel, horlivý propagátor víry, či řečeno jeho vlastními slovy, „služebník Pána Ježíše Krista“. Tuto proměnu způsobily prožitky, které k němu podle jeho názoru přišly z jiného, metafyzického světa.

Emanuel Swedenborg, vlastně Swedberg (jméno Swedenborg přijal až v jedenatřiceti letech, kdy byl povýšen do šlechtického stavu), se narodil 29. ledna 1688 ve Stockholmu. Jeho otec, Jesper Swedberg, byl farář, později též profesor teologie na Uppsalské univerzitě a biskup skarské diecéze.

Emanuel v Uppsale vystudoval filozofii a přírodní vědy a vše nasvědčovalo tomu, že se v profesionálním životě bude věnovat právě těmto oborům. Roku 1710, ve dvaadvaceti letech, se vydal, jak bylo tehdy zvykem, na několikaletou vzdělávací cestu po Evropě. Nejdéle se zdržel v Londýně, tehdejší Mekce vědy a svobodného myšlení.

Ve svých dopisech domů se zmiňuje o různých technických vynálezech, které se mu tehdy rodily v hlavě: například ponorka, parní stroj, kulomet či létací stroj. Kromě toho se zabýval teorií atomu, vlněním světla, magnetismem a elektřinou.

Po návratu do vlasti, roku 1716, se v jihošvédském Lundu setkal s králem Karlem XII. Ten se také zrovna vrátil, ovšem z internace v Turecku, kde skončil poté, co v bitvě u Poltavy podlehl ruskému caru Petru Velikému, čímž de facto skončilo švédské velmocenské období.

Karel XII. jmenoval Swedenborga asesorem Báňského kolegia, jehož strategickým úkolem bylo vést a řídit těžbu surovin v celé zemi. Vzhledem k protežované výrobě zbraní to tehdy bylo jedno z nejdůležitějších, ne-li vůbec nejdůležitější odvětví švédského hospodářství.

Swedenborg, mimochodem sám spoluvlastník několika dolů, se osvědčil jako schopný úředník a v oblasti důlního průmyslu se zasloužil o mnohá zlepšení. Začal také vydávat první švédský vědecký časopis Severský Daidalos (Daedalus Hyberboreus) a intenzivně se věnoval filozofii, anatomii, fyziologii, chemii a metalurgii. Svými rozsáhlými přírodovědnými díly, jako například Základy přírodních věd (Principia rerum naturalium, 1734), Filozofické a mineralogické práce (Opera philosophica et mineralia, 1734) či Řád říše živočišné (Oeconomia regni animalis, 1740), si získal všeobecné uznání. Roku 1740 byl jako jeden z prvních zvolen členem Královské vědecké akademie.

V červenci roku 1743 se, jak již bylo řečeno, vydal do Holandska a Anglie. Hodlal tam dokončit a vydat druhý a třetí z celkem sedmnácti plánovaných dílů lékařsko-filozofického spisu Živočišná říše (Regnum animale), ve kterém se snažil z vědeckého, anatomického zorného úhlu objasnit otázku vztahu duše a těla.

Zároveň s tímto opusem vytvořil – zcela neplánovaně a spontánně – i Snář. Ten je na rozdíl od jeho odborných děl, v nichž používal univerzální latinu, psaný švédsky. V mateřštině byl Swedenborg zřejmě lépe schopen vystihnout dramatičnost svého kontaktu s nadsmyslovou realitou.

V úvodní části knihy ovšem na tuto dramatičnost ještě nic neukazuje. Jde v podstatě o cestopis, ve kterém autor líčí začátek svého putování. Zmiňuje se o pamětihodnostech navštívených měst, osobách, se kterými cestoval či se seznámil, a podobně.

Jeho prvním cílem je severní Německo, kde se dosud nacházejí zbytky takzvaného Švédského Pomořanska. Tuto kdysi rozsáhlou provincii získala někdejší skandinávská velmoc za třicetileté války, ale po vojenském debaklu Karla XII. a dalších porážkách většinu jejího území opět ztratila. Sám Karel XII. je v této době už řadu let po smrti a jeho absolutistickou vládu vystřídalo takzvané období svobody, kdy faktická moc přešla od panovníka do rukou stavů, reprezentovaných válečnickou stranou Klobouků (Hattarna) a umírněnými Čepicemi (Mössorna). A jelikož manželský pár, který nastoupil po Karlovi, Ulrika Eleonora a Frederik I., nemá žádného potomka, švédský parlament, riksdag, zvolí jeho nástupce: lübeckého knížete-biskupa Adolfa Frederika. Swedenborg, který sám zasedá v riksdagu a aktivně se účastní politického života, se během své cesty s tímto čekatelem na trůn osobně setká.

Cestopisné líčení končí – uprostřed věty, jelikož z rukopisu bylo vytrženo několik stran – 20. srpna 1743 v holandském Harlingenu, odkud zřejmě Swedenborg pokračoval do Leydenu nebo Amsterdamu. Jeho dalšími destinacemi se pak stal Haag a nakonec, na přelomu dubna a května následujícího roku, Londýn.

Další část knihy obsahuje nedatované záznamy, v nichž se zmiňuje obsah několika snů a změny autorova tělesného a duševního stavu, signalizující blížící se krizi. Vlastní snář pak začíná líčením několika sugestivních snů z noci z 24. na 25. března 1744.

Podobu snů má i značná část prožitků, které si Swedenborg – nepravidelně – zaznamenává v následujících dnech, týdnech a měsících. Sám se pokouší o jejich interpretaci, a proto bývá občas označován za svého druhu předchůdce Sigmunda Freuda. Na rozdíl od otce psychoanalýzy je ovšem nejen „terapeutem“, ale současně i – nebo především – „pacientem“. Kromě snů, na které odkazuje sám název Snář i další, alternativní pojmenování deníku – knihovník Klemming ho nazval Swedenborgovy sny, autor nejznámější mystikovy monografie Martin Lamm zase razil název Deník snů –, autor ovšem popisuje také extatická vidění, která má v bdělém stavu či ve stavu hypnagogickém, tj. na pomezí bdělého stavu a spánku.

Nejintenzivněji své sny i vidění vnímá v okamžicích, kdy se ocitá v duchu. Tímto výrazem označuje zvláštní kontemplativní stav, ve kterém je osvobozen od vlastního těla a osvícen z nebes. Díky tomu dosahuje vyššího druhu poznání, než k jakému se můžeme dobrat vlastním rozumem a smyslovou zkušeností. Je to sice spontánní jev, on však ovládá metodu, pomocí níž ho lze uměle vyvolat, nebo alespoň k jeho vyvolání přispět. Ta spočívá v kontrole dýchání, v záměrné redukci pohybu plic na minimum.

Rozhodující zlom ve Swedenborgově vnitřním přerodu nastane o Velikonocích roku 1744, v noci ze šestého na sedmého dubna, tj. tři dny po Velkém pátku. Tehdy se ve snu či vidění osobně setká s Ježíšem Kristem.

K tomuto setkání patrně svým způsobem přispěli Moravští bratři, církev, která se původně rekrutovala z členů české Jednoty bratrské, emigrovavších po bitvě na Bílé hoře do saského Herrnhutu neboli Ochranova. Odtud začali – pod vedením svého ochránce hraběte Zinzendorfa – podnikat misie do ostatní Evropy i celého světa.

Jedním ze základních kamenů jejich věrouky se stal právě osobní kontakt s Ježíšem Kristem a prožitek jeho muk na kříži. Swedenborg se s Moravskými bratry – neboli Ochranovskými – patrně seznámil už doma ve Švédsku. V Holandsku s nimi pak navázal přímý styk, ve kterém pokračoval i po přejezdu do Anglie – navštěvoval zde jejich kostel v londýnské Fetter Lane. (Ve Snáři se o nich zmiňuje jako o „společenství“.) A přestože se s nimi nakonec názorově rozešel – na rozdíl od Zinzendorfa odmítal myšlenku samospasitelnosti víry nepodložené vlastními skutky –, není sebemenších pochyb o tom, že v jeho duchovní konverzi sehráli nezanedbatelnou roli.

Ve dnech a nocích následujících po velikonočním vidění je Swedenborg vystavován opakovaným pokušením a ve svém nitru svádí tvrdý zápas. Na jedné straně si setkání se Spasitelem vykládá jako znamení vlastní vyvolenosti: je přesvědčený, že s ním Boží prozřetelnost má zvláštní úmysly a bude ho využívat jako svůj nástroj. (Tomu mimochodem nahrává jeho křestní jméno – Emanuel, respektive Immanuel, znamená hebrejsky „Bůh je s námi“.) Ne náhodou se v textu vyskytují kryptické náznaky, ze kterých lze vyvodit, že se – možná – ocitl v blízkosti jiných Božích vyvolenců, apoštola Petra a Jana Husa.

Na straně druhé se ho zmocňuje úzkost z hříšného rouhání, uvědomuje si svou nehodnost a nedokonalost. Stále víc v něm sílí přesvědčení, že člověk musí rezignovat na vše, co vychází z něj samého, a zcela se svěřit do rukou Hospodina. (Jeho nové krédo zní: „Patřím tobě, a ne sobě.“) Víra a Boží vnuknutí jsou spolehlivější než omezený lidský rozum a nedokonalé poznání – a Boží láska, milost a odpuštění silnější než samolibost a pýcha.

Kromě náboženských mučedníků se Swedenborg ve svém snovém světě setkává i s řadou skutečných postav z okruhu svých příbuzných a známých. Nechybějí ani významné historické osobnosti včetně zesnulého krále Karla XII., který ho, jak již bylo řečeno, kdysi obdařil svou přízní. V pozdější době se sice sám od tohoto kontroverzního panovníka distancoval, ve Snáři mu však připisuje zvláštní důležitost a v podstatě ho ztotožňuje s Bohem.

Swedenborg je někdy nesprávně vnímán jako asketa, který byl odtržený od pozemského světa a obcoval pouze s duchy a anděly. Skutečnost však byla jiná. Vždy měl kladný vztah k takzvanému slabému pohlaví a udržel si ho i v době, kterou zachycuje Snář. Ačkoli na samém jeho začátku tvrdí, že „netíhnu k tělesným rozkoším, jak tomu bylo po všechny dny mého života“ a že „rychle skončilo zalíbení v ženách, které bývalo mou hlavní vášní“, náklonnost k ženám se mu zjevně velmi brzy vrátila. Potvrzují to erotické pasáže, které představují kapitolu samu pro sebe. Není vyloučené, že právě ony byly jednou z příčin, proč první švédské vydání deníku vyšlo v tak nízkém nákladu – Klemming se možná obával zásahu cenzurních orgánů. Líčené „choulostivé“ scény jsou totiž na svou dobu natolik odvážné, že v překladech do cizích jazyků byly dlouho vynechávány. Dokonce ani C. Th. Odhner, autor nejspolehlivějšího anglického překladu z roku 1918, si je netroufl převést do své mateřštiny a místo toho se v jejich případě uchýlil k latině, aby je mohly číst jen kompetentní osoby. Úplně nejvýš Swedenborg paradoxně klade intimní styk manželů, který je podle něj božského původu. (O dobrých dvacet let později, roku 1768, na toto téma napsal rozsáhlé pojednání O lásce manželské, De amore coniugali.) Paradoxně proto, že sám zůstal až do konce života starým mládencem, který své mužské potřeby uspokojoval v nevěstincích.

V každém případě erotika a sex nejsou v rozporu s jeho extatickými náboženskými prožitky, spíš se stávají jejich přirozenou součástí. Swedenborg je mimochodem často vykládá symbolicky, v souvislosti s proměnou, kterou právě prožívá: dvě různé ženy ztělesňují dvě různé myšlenkové orientace a panny v latinsky psané alegorické doušce na konci Snáře se rovnají pravdám.

V posledním záznamu z noci z 26. na 27. října 1744 Swedenborg s definitivní platností nachází odpověď na otázku, která ho už dlouho znepokojuje. Týká se cesty, po které by se měl v následujícím životě ubírat: zatímco dosud se soustřeďoval na vědu a filozofii, odteď bude pokorně sloužit Bohu – v souladu s posláním, kterým ho Bůh pověřil.

Pravděpodobně právě v této době začíná psát spis O uctívání Boha a lásce k němu (De cultu et amore dei, 1745). Z plánovaného velkého díla sice nakonec světlo světa spatří pouhý fragment, jeho název však předjímá charakter Swedenborgovy rozsáhlé tvorby v následujících osmadvaceti letech, která mu tehdy ještě zbývala. Ta zahrnuje tituly Nebeská tajemství (Arcana Coelestia, 1749–1756), Nebe a peklo (De caelo et ejus mirabilibus et de inferno, ex auditis et visis, 1758), O lásce manželské, Pravé křesťanské náboženství (Vera christiana religio, 1771) a další, celkem patnáct svazků.

Swedenborgovo okolí se v reakci na jeho radikální přerod rozdělilo do dvou táborů. Mnoha svým současníkům se jevil jako podivín, blouznivec, či dokonce duševně vyšinutý člověk – například švédský básník Johan Henrik Kellgren ho označil za „pouhého blázna“ a německý filozof Immanuel Kant o něm vydal posměšný spisek nazvaný Sny duchovidcovy. Současně ovšem rostl i počet mystikových přívrženců, kteří ho považovali za objevitele nového duchovního světadílu.

Několik let po Swedenborgově smrti (zemřel 29. března 1772 v Londýně, odkud byly později jeho ostatky převezeny do uppsalské katedrály a uloženy do sarkofágu vedle jeho příbuzného, botanika Carla von Linného) začaly, především v anglosaských zemích, vznikat náboženské swedenborgiánské obce, které se obvykle – podle jím předpověděné duchovní očisty – označují jako Nová církev.

Swedenborgova mystika silně zapůsobila na řadu literátů a umělců – jedním ze zakladatelů prvního sboru Nové církve v Londýně byl například básník William Blake. Přímo osudovou stopu zanechala v životě a díle švédského spisovatele a dramatika Augusta Strindberga, který o půl druhého století později prošel podobnou vnitřní krizí, jakou líčí Snář, a zachytil ji v románu Inferno. Ovlivnila i Johanna Wolfganga Goetha, Charlese Baudelaira, Honoré de Balzaca, Arthura Conana Doyla, Ralpha Waldo Emmersona, Williama Butlera Yeatse či Jorge Luise Borgese. Ty všechny fascinoval švédský přírodovědec, který objevil cestu do transcendentna.

© Zbyněk Černík
Text tvoří předmluvu ke knize Snář
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2615x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce