Rufin, Jean-Christophe: Červený obojek

Rufin, Jean-Christophe
Červený obojek

recenze beletrie zahraniční

Srpen roku 1919: válka skončila, ale v prázdných kasárnách stále čeká na svůj ortel vězeň Morlac. A venku dnem a nocí štěká zubožený čokl. Jean-Christophe Rufin vypráví příběh o absurditě válek, o malých osudech, z nichž válka udělala velké životy obsazené důležitými rolemi, anebo je naopak zadupala ještě víc do země. Hlavně je to ale příběh o tom, jak těžké je vzít věci za ten správný konec.

Konec konců
Jean-Christophe Rufin
: Červený obojek. Přel. Iveta Picková, Garamond, Praha, 2014, 136 s.

Jsme v samém středu Francie, v městečku v kraji Berry, v srpnu roku 1919. Je sice už po válce, avšak v úplně prázdných kasárnách strážný Dujeux stále ještě dohlíží na posledního vězně, Morlaca. Z Paříže záhy dorazí vojenský soudce, který má viníka vyslechnout a stanovit ortel. Poměrně jednoduchou situaci ztěžuje pes. Zubožený čokl, který dnem a nocí u kasáren štěká a nenechá se odsud vyhnat.

Zatímco soudce má aristokratický původ (jmenuje se Hugues Lantier du Grez), podezřelý mladík Marcel Morlac se narodil na statku. Byl mobilizován roku 1915, prošel frontou ve Francii, ale nějaký čas si odsloužil i v Řecku. V bojích byl opakovaně vyznamenán, dokonce získal řád Čestné legie. Proč teď odmítá důstojníkovy vstřícné návrhy a nechce doznat, že k tomu činu došlo nechtě, náhodou nebo třeba jen proto, že se psychicky ještě úplně nevyrovnal s tím, co všechno na bojišti viděl? Co tak strašného provedl, že ještě teď po válce čeká odevzdaně na rozsudek? A proč tu pořád tak nesnesitelně štěká ten pes?

Jean-Christophe Rufin si pro tento román našel „malé“, ale velmi zajímavé téma: ten trochu absurdní, jen zčásti výjimečný příběh v sobě má jak humorné, tak dojemné až tragické stránky. Hluboké jsou tím, že se dotýkají závažných otázek jako dopad dějinných událostí na každého jednotlivce nebo nebezpečí lidských předsudků a pýchy. Nelze si ale nevšimnout, že autor důležitou pozornost věnuje i dokladům toho, jak nepokořitelnou sílu má vzdělání – a zejména četba. Knihy se v této knize podílejí na lidských osudech a posunují děj vpřed, stejně jako lidé, jejich válka anebo pes. To, co je psáno v knihách, jednomu pomůže nejen pochopit válku, ale i zaujmout k ní jasný postoj. Naopak nevzdělané masy, zde stovky vojáků v zákopech, strádající nejen fyzicky, ale i naprostým nedostatkem informací (za koho a proč bojují, co se děje na frontě, kdo přesně jsou jejich nepřátelé...), jsou lehce manipulovatelné. Není to však zase tak jednoduché: knihy někdy zachraňují, a jindy nás přivedou ke zkáze.

Rufin je navíc zdatný vypravěč a příběh uměl postavit tak, že se čte skoro jako detektivka: dlouho není jasné, co vězeň provedl, motivaci jeho činu se dozvíme až úplně v závěru knihy – a bude to částečně překvapení i pro hrdinu samotného. Podobně i ten otravný pes se z vedlejší role jen nenápadně posunuje do popředí děje a poznenáhlu si bude nárokovat víc a víc čtenářovy pozornosti, ale i jeho citů. Příběh je nejen hlubší, než se zprvu zdálo, ale autor ho dokáže rozehrát tak, že mu dodá cenný přesah a možnost zobecnění.

Morlac nenajde návod na život přímo a lacině u své vzdělané milé – mimochodem dcery známého anarchisty –, ale ve třech knihách, které si od ní vypůjčí. Přičemž důležité v jejich příběhu je i to, že si je sám vybral. Jestliže našel sílu postavit se válce a dějinám se svým takřka vlastním názorem, o svou rodinu bojovat nedokáže. Jeho upřímný, ale nesmyslný čin, za který skončil ve vězení, ho nejpíš dovede na galeje, přesto se vězeň Morlac odmítá vzepřít, soudcovu podanou ruku hrdě, ale vlastně spíš zbaběle odmítá.

Válka se nakrásně může zdát jen jako dočasná kulisa většiny životů, přitom ale zásadně převrací osudy. Těch, kdo prošli bojištěm, i těch, kteří těžké časy přežili doma. Malá válka ve velké válce – i tak by se děj dal shrnout. V té velké válce, jež je svou podstatou tak nesmyslná, vlastně nakonec není těžké zaujmout postoj, aniž jí lidé (a vojáci už vůbec) pořádně rozumějí. Zato v osobní válce, i když se její linie zdají být zcela banální, se jeden (sám za sebe) orientuje těžko: ať už jde o vztah vojáka a jeho věrného psa, anebo vojáka a jeho milé, která na něho čeká.

Červený obojek je román o absurditě válek, o malých osudech, z nichž válka udělala velké životy obsazené důležitými rolemi, anebo je naopak zadupala ještě víc. Hlavně je to ale příběh o tom, jak těžké je umět skončit: všichni tu spějí k finiši. Vyčerpaný pes dodělává, důstojník, který sem dorazil jako vyšetřující soudce, by rád svůj poslední úkol splnil dobře a v klidu a se ctí odešel do výslužby, strážný Dujeux má v kasárnách posledního vězně – a nebýt jeho, neměl by už žádné nepříjemné povinnosti. A jak to bylo a bude s Morlacem? To se nesluší na tomto místě předjímat, odpověď je třeba hledat v románu.

Napínavý román s promyšlenou stavbou a zajímavě napsaný asi nejlépe charakterizuje přívlastek „svižný“: motivy i zákruty děje zůstávají jen lehce nahozené, nezabředáváme do zbytečných popisů ani výkladů, příběh nejčastěji posouvá vpřed dialog, který autorovi umožňuje přiměřeně dávkovat podrobnosti a zbavuje ho nutnosti vyprávět tu historii po jedné lince a v upjaté chronologii. Český překlad ten základní dojem z textu dokonale zachovává, jen redakční práce mohla být pečlivější. Nejasná je však volba překladu názvu: „le collier rouge“ je jistě „červený obojek“, ale vzhledem k významům, jež román rozehrává, měl – myslím – být rudý.

Jean-Christophe Rufin
Jean-Christophe Rufin je povoláním lékař – pracoval především jako neurolog a psychiatr, ale souběžně se věnoval i diplomatické kariéře. Angažoval se v různých humanitárních organizacích, například s Lékaři bez hranic pobýval v Africe a Jižní Americe. V devadesátých letech pomáhal za války v Bosně a Hercegovině pro změnu v diplomatické funkci, mezi lety 2007 až 2010 mu byla svěřena role francouzského velvyslance v Senegalu a Gambii. První román vydal v roce 1997 a už roku 2001 získal prestižní literární cenu Prix Goncourt za Rouge Brésil, příběh o francouzských snahách o podmanění dnešní Brazílie v polovině 16. století, kdy území objevil maltský rytíř Nicolas de Villegagnon a chtěl zde vytvořit útočiště pro francouzské protestanty; místo toho ale v zemi došlo ke stejně vášnivým náboženským bojům jako o desetiletí později v Evropě. Kniha dostala jméno po „bois de brésil“, červeném dřevu stromu česky nazývaného sapan, z něhož se vyrábělo červené barvivo a který dnes známe jako brazilský národní strom. Rufinovo literární dílo dnes zahrnuje patnáct knih – vedle románů píše i povídky.

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2602x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce