Sofokles: Král Oidipús

Sofokles
Král Oidipús

recenze beletrie zahraniční

Má-li pravdu databáze olympos.cz, prošlo od r. 1888 po našich scénách více než 60 Oidipů, většinou mluvili česky, ale také německy a rusky. Jen v Brně se po r. 1989 hrál Oidipus celkem čtyřikrát a jednou ještě pohostinsky dojel z Ostravy. Poslední z nich, Mošova inscenace v Městském divadle, měla derniéru 3. června 2013.

Proč zase Oidipus?
Sofokles
: Král Oidipús. Překlad: Matyáš Havrda, Petr Borkovec; Režie: Martin Františák; Dramaturgie: Marta Ljubková; Scéna a kostýmy: Marek Cpin; Hudba: Nikos Engonidis; Pěvecké nastudování: Petr Svozílek; Choreografická spolupráce: Tereza Ondrová, Veronika Knytlová. Národní divadlo Brno, premiéra 19. prosince 2014 v Mahenově divadle.

Má-li pravdu databáze olympos.cz, prošlo od r. 1888 po našich scénách více než 60 Oidipů, většinou mluvili česky, ale také německy a rusky. Jen v Brně se po r. 1989 hrál Oidipus celkem čtyřikrát a jednou ještě pohostinsky dojel z Ostravy. Poslední z nich, Mošova inscenace v Městském divadle, měla derniéru 3. června 2013. I vstřícný kritik se pozastavil nad tím, zda takový návrat není na Brno příliš rychlý.1 Jistě by nebyl, kdyby nová inscenace Martina Františáka v Národním divadle v Brně přinesla zajímavou interpretaci nebo oslňující herecké výkony. Naštěstí v dnešní době se nic neponechává na nedovtipném a nevzdělaném divákovi, nebo dokonce na libovůli nějakého kritika. Režisér sám podá vysvětlení své koncepce a laskaví žurnalisté jeho slova roznesou do všech dostupných novin. Navíc před představením divadlo zavedlo cosi, čemu říká „lektorský úvod“. V něm dramaturgyně vysvětlí divákům, co uvidí. Logičtější by bylo, kdyby inscenátoři pozvali diváky ke společnému zamyšlení po zhlédnutí inscenace (jak to dělají mnohá zahraniční divadla).

Konfrontace slov inscenátorů se skutečností následujícího představení je svým způsobem okouzlující. Inu, vezměme je za slovo. Impulsem byla údajně touha pokusit se o režii antického dramatu (pravda, občas si to režiséři chtějí prostě vyzkoušet),2 Borkovcův a Havrdův překlad je režisérovi blízký svou aktuálností (co se tím asi myslí??), a hlavně podle něho „tato hra má tolik interpretací, že si každý vybere to, co ho zajímá. Mě zajímá téma rodiny a konflikt soukromého s veřejným.“ Prozradil dokonce svou metodu: „Pokusili jsme se prorůst do estetiky této hry současným způsobem, který je naší generaci blízký. Zároveň ale ctíme určité znaky typické pro antické divadlo.“3

Borkovcův a Havrdův překlad byl použit už několikrát – byl vytvořen pro Pitínského inscenaci (1998), hrála jej Eva Pašková v divadelním sále pražské Reduty (2000) a Martin Glaser v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích (2013), s jinými překlady jej kombinoval také František Derfler v Divadle U stolu (2002).

V úvodní promluvě k Diovu knězi nazývá Oidipus příchozí prosebníky „tekna“, děti. V tomto smyslu to překládají Ferdinand Stiebitz („Ó pravnukové Kadma praotce, / mé dítky“) a Jaroslav Pokorný („Nejmladší snítky na prastarém pni / Kadmova rodu, děti moje“). Jan Skácel vyřešil problém tím, že nepřijal vysvětlení, že to jsou děti s ratolestmi ozdobenými vlněnými stužkami nebo starci, a pojmenoval je prostě „Občané Théb, potomci praotce Kadma“. Jsou to prostě všichni občané Théb, k nimž se vladař chová jako ke svým dětem a oni jej ctí jako svého otce, nejmocnějšího a zasloužilého představitele obce. Borkovec s Havrdou překládají úvodní slova jinak: „Mí malí, vy Kadmovi nejmladší.“ Představitel Oidipa Martin Siničák, sedící v obrovském černém koženém křesle, pronáší tato slova čelem k publiku a zády k přicházejícím prosebníkům. Z každé slabiky zní despekt tohoto pozéra, kterého musejí i s křeslem obrátit, aby vzal prosebníky vůbec na vědomí. Ano, ti, kteří přicházejí, jsou jacísi malí, nedůležití. Když jim blazeovaný a arogantní Oidipus (navíc výsměšným tónem) sděluje, že trpí víc než oni, už víme, že tento sebestředný šašek je špatný vladař, kterého osud obce nezajímá. Svůj nevstřícný postoj občas dá také najevo velmi brutálním zacházením s členy chóru. Je až s podivem, jak mohl tenhle nepříliš inteligentní člověk rozluštit hádanku Sfingy a zachránit Théby! Chápe vůbec, co mu říká Kreon, co mu říká Teiresias (pardon, Teiresia, hraje ji Drahomíra Hofmannová, někdejší Jokasta Balaďovy inscenace Oidipa ve Zlíně, a přišla k tomu zřejmě proto, že si inscenátoři přečetli, že Teiresias žil část svého života jako žena), chápe sdělení korintského posla i pastýře, který mu zachránil život a stvrdil tak jeho strašný osud? Zdá se, že nechápe nic. Ostatně zkrvavenou tvář nakonec nemá on, ale Diův kněz.

A co avizované téma rodiny? Obě Jokasty (hostující Helena Dvořáková a Eva Novotná) jsou milující manželky a milující matky. Jsou to ony, kdo drží rodinu pohromadě – Helena Dvořáková uměřeně a velmi decentně, Eva Novotná více emocionálně. Oidipus tu hraje druhé housle, však také když se dostane do sporu s Kreontem, zavelí Jokasta své „Domů!“ tak, jako kdyby volala neposlušné děti. Na rozdíl od Oidipa Jokasta ovšem brzy pochopí, oč jde, a vyvodí z toho okamžitě důsledky. Kreon hostujícího Tomáše Šulaje je pragmatický politik, který se pokouší se ctí přestát nepochopitelné Oidipovy výbuchy vzteku, a delší dobu dokonce slibuje, že by to mohl být on, kdo znovu povznese Théby. Bohužel v okamžiku, kdy usedne do křesla a zaujme stejnou arogantní pózu, je nám jasné, že obrat k lepšímu se konat nebude.

Obávám se, že ani údajný konflikt soukromého a veřejného tu nenajdeme. Částečně také proto, že dvacetičlenný chór (a to je ten znak typický pro antické divadlo, o kterém mluví inscenátoři?) svými choreograficky nápaditě pojednanými a pěvecky zvládnutými vstupy odděluje jednotlivé epizody, ale jeho skutečný účel je tak málo čitelný jako užití bílých (jako porcelánových) masek nemajících žádný výraz. Stejně nepochopitelná je scénografie Marka Cpina, která zase naopak nepociťuje za nutné se jakkoli inspirovat prostorem, pro nějž byla tragédie napsána. Uzavřel ji do jakéhosi velkého bílého sálu, který má na čelní straně posuvné dveře. Ty se v jednom okamžiku snaží Oidipus marně zavřít, jako by měl strach, co těmito dveřmi přijde. Ale tudy přichází chór (odkud?), ale tudy přichází a vychází i Jokasta (kam?). Z Delf přicházející Kreon se ptá Oidipa: „Mám mluvit před lidmi? Anebo uvnitř?“ Jenže kde je tady ono uvnitř? Na scéně jsou bůhví proč dvoje žebřiny (na ně občas někdo z chóru vyleze a recituje cosi, čemu není rozumět), umyvadlo s tekoucí vodou (aby se mohl Oidipus očistit). Je tu mnoho vnějškovostí ( k tomu patří i na scéně hrající hudebníci, realizující zajímavou hudbu N. Engonidise), nelogičností a polopatismů – když Oidipus, vyděšený z poznání, že on je poskvrnou Théb, převrací své obrovské křeslo a zoufale se snaží schovat se do něj, čteme na spodní straně velké „omega“, snad abychom pochopili, že je to Oidipův konec, jeho oslepnutí a následné prozření symbolizují lampy obtížně transportované na scénu, které pak Kreon rozsvěcuje a zase zhasíná…

Nepochybuji o tom, že inscenace této hry je mimořádně těžký úkol a že každý soubor, který se o to pokusí, se snaží ze všech sil. Program vydaný k inscenaci ovšem signalizuje, že dramaturgické přípravě nebylo asi věnováno dost času.4 Máme tu stručný profil Sofokla, obšírné citace z Kerényiho Mytologie, poznámky k divadlu ve starém Řecku, které ohromí nesmyslnými tvrzeními, čerpanými zřejmě z nevalné literatury (k hercům obvykle patřili nejbohatší občané, účinkující nosili masky a speciální vysoké boty, tzv. kothurny, teprve v helénistickém období se výraznější obliby dočkala komedie), informace i věštění a věštírně v Delfách, pojednání o sebevraždě v dějinách. Obzvláště bolestivé je číst o inscenacích Oidipa v Mahenově činohře, kde autorka textu bez uzardění tvrdí, že o Waltrově inscenaci Oidipodeie se nám nezachovaly žádné písemné zprávy. Kdyby byla aspoň otevřela Dějiny českého divadla, nalezla by dostatečně vypovídající fotografii a z obšírné Sokolovy recenze v Lidových novinách by se dozvěděla dost. A to nemluvím o tom, že Moravské zemské muzeum vlastní pozůstalost této významné postavy brněnského divadla – a i tam by se našlo.

Dějiny inscenací Sofoklova Oidipa na našich scénách zaznamenaly už několik Oidipů, kteří jsou špatní vládcové, ale toto bude patrně první Oidipus, o kterém budeme říkat, že to byl hloupý komediant, jehož největším výkonem bylo přeskočit ladně vlastní trůn. Ať už to byl režijní záměr, nebo invence protagonisty, je to ovšem nelítostné k dalším hercům – především k představitelům Kreonta, obou Jokast a Diova kněze (Martin Sláma), kteří i v této inscenaci herecky plně obstáli.

1. Vladimír Čech, http://www.denik.cz/divadlo/oidipus-se-rozkrocil-mezi-antiku-a-soucasnost-20150119-5ba3.html  zpět 
2. Ivana Chalupová, Repertoár oživí Král Oidipus a Ďáblice. In : Právo, 18. prosince 2014 (Jižní Morava – Vysočina), s. 15.  zpět 
3. Všechny další citáty viz http://www.munimedia.cz/prispevek/tvurci-predstavili-prosincove-premiery-narodniho-divadla-brno-8223/  zpět 
4. Na webových stránkách divadla k tomu přistupuje ještě novátorská podoba jména mladšího Sofoklova konkurenta „Eurypides“.  zpět 
 

© Eva Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 20 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

43%čtenáři

zhlédnuto 5243x

Inzerce
Inzerce