Wałęsa, Lech: Cesta k pravdě (in Slovanský přehled)

Wałęsa, Lech
Cesta k pravdě (in Slovanský přehled)

recenze historie

Anglický spisovatel William Somerset Maugham kdysi napsal, že všechny memoáry vznikají podle jednoho jediného vzoru: devadesát procent je omlouvání, pět procent pomlouvání a zbylých pět procent přikrašlování. Zdali je Maughamova definice tohoto literárního žánru vztažitelná i na paměti bývalého polského prezidenta Lecha Wałęsy, musí posoudit čtenář sám.

Lech Wałęsa: Cesta k pravdě. Vlastní životopis. Přel. Hana Jánová a Jerzy Cieślar, Nakladatelství Slovart, Praha, 2011, 520 s.

Anglický spisovatel William Somerset Maugham kdysi napsal, že všechny memoáry vznikají podle jednoho jediného vzoru: devadesát procent je omlouvání, pět procent pomlouvání a zbylých pět procent přikrašlování. Zdali je Maughamova definice tohoto literárního žánru vztažitelná i na paměti bývalého polského prezidenta Lecha Wałęsy, musí posoudit čtenář sám. Kniha vyšla v roce 2008 (v originále Droga do prawdy) ve varšavském nakladatelství Świat Książki jako dílo, jež bylo polskou společností již poměrně dlouho očekáváno, a to napříč společenskými vrstvami či politickými názory. V českém prostředí vyšly Wałęsovy memoáry v roce 2011 pod názvem Cesta k pravdě. Vlastní životopis v Nakladatelství Slovart. U české veřejnosti se však dílo, de facto vcelku logicky, takové rezonance jako v Polsku nedočkalo.

Proč zrovna Wałęsa, respektive proč zrovna dnes. Ohlédneme-li se za předminulým rokem, zjistíme, že v něm tato osobnost oslavila dvě významná výročí. 29. září 2013 se Lech Wałęsa dožil sedmdesáti let, 5. října pak uběhlo přesně třicet let od chvíle, kdy norský Nobelův výbor rozhodl o udělení Nobelovy ceny za mír tomuto vůdci opoziční Solidarity, aby tak dal východnímu bloku jasně najevo, že demokratický svět stojí plně na straně stávkujících v Polsku. Tedy výročí par excellence zásadní, nejen pro samotného Wałęsu či Poláky.

Jaká je Wałęsova Cesta k pravdě? Jako první popisný atribut můžeme použít slovo ,,kontroverzní“, ostatně termín výstižně charakterizující i autora samotného. Kontroverzní je dílo v tom smyslu, že by zajisté nebylo nesnadné nalézt čtenářská hodnocení pohybující se od na jedné straně nadšených ovací až ke druhému pomyslnému mantinelu, tedy radikálnímu zavržení díla jako plytkého a nicneříkajícího. Oba extrémy nejsou dobré a k pravdě, které se přeci chceme (stejně jako Lech Wałęsa) dobrat, mají dosti daleko. ,,Každý dostal talent, který by neměl promarnit, v tom smyslu by měl každý člověk vykonat konkrétní úkol. Neexistují malé a velké úkoly. Každý dostává největší podle svých možností. Poslání každého z nás je mírou hodnoty poslání jiného člověka. Já i on si to zodpovíme před Pánem Bohem. Vím, že to, co jsem dělal a dělám, má daleko do dokonalosti. Také vím, že zajisté je mnoho lidí, kteří by se na mém místě zachovali lépe…“ (s. 76)

Wałęsa rozvíjí příběh svého života přesně tím způsobem, jaký odpovídá jeho naturelu. Kdo tedy zná jeho povahu, jeho typický projev, názory a do jisté míry také temperament, nemůže být, dle mého názoru, celkovým charakterem Cesty k pravdě nijak překvapen. Zaskočený, případně i zklamaný mohl být jedině ten čtenář, jenž od titulu očekával příliš mnoho, myšleno teď zejména v literární rovině. Wałęsovi je často vytýkán literárně ne příliš zdatný styl, totiž že u něj lze vidět mnohem silnější prosazování obsahu nad formou – to je ale jedna z oněch typických Wałęsových vlastností. Dík jeho silně praktické povaze a vrozenému realistickému náhledu na věci je estetická stránka jeho textů odsunuta na druhou kolej, neplýtvá květnatými obraty a dlouhými souvětími, jeho styl je tradičně jednoduchý a přímý. ,,Byl blízký hovorovému jazyku průměrného Poláka, který dobře pochopil, o co jde, a současně byl natolik nepřesný, že bylo těžké na Wałęsu útočit za to, co řekl“ (slova Andrzeje Friszkeho na s. 137). Primárně totiž Wałęsa chce (a vždy chtěl) svému publiku předat v co nejkratším časovém úseku co největší počet skutečných reálií, jichž se za jeho bohatý život nastřádalo nepochybně mnoho. Není spisovatelem a ani se za něj nepovažuje, jeho cílem nebylo napsat literární dílo, ale především svědectví svého životního boje: je tedy celkem zbytečné, abychom ho do této role stavěli my sami a čekali nadmíru vysokou literaturu. Nezapomínejme v této souvislosti ani na Wałęsovo vzdělání a původní povolání: nebývá zvykem, aby se učni elektrikářských učilišť (kteří zřejmě nebudou ve svém volném čase číst Goetha či Manna) v hodinách seznamovali s kapitolami z literární estetiky. Odchodem ze školy Wałęsovi k četbě také zajisté mnoho času příliš nepřibylo, spíše naopak. Byl bych však velice nerad, kdyby zde vznikl mylný dojem: v žádném případě není mým cílem zpochybňovat Wałęsův intelekt. To, že není typickým představitelem intelektuálské obce, jeho pozici nesnižuje. Ba co více, může to být v tomhle ohledu i výhodou: často se v knize přiznává k věcem mnohými osobnostmi podobného formátu nepřiznaným, ale veskrze lidským, jako kupř. jeho časté útěky z internátu za děvčaty či kouření s kamarády. Tato prohlášení autora zlidšťují a přitom lze cítit, že tato zemitost, upřímnost a nelíčená přímost není hraná: ,,… řekl jsem jim: do prdele s tím, co tu děláte, musí být dobrá organizace, tak se to dělat nedá“ (s. 62).

Dalším z typických rysů Wałęsovy povahy, jímž je kniha prostoupena od samého začátku až do konce, je jeho vysoké sebevědomí, vlastnost mnohými chápaná jako nepokora, arogance. Pravda, pohlášení typu ,,Neměl jsem v úmyslu stát se historickou postavou“ o přílišné pokoře, jakou by měl člověk prezentujcí se jako křesťan, moc nevypovídají. Často poukazuje na své vůdcovské a organizační schopnosti a zásluhy, rád se vždy stavěl (a stále staví) do role takřka vyvoleného vůdce skoro až mesiášských rysů, kterému se jako prvnímu podařilo začít efektivně bourat komunistický blok. Paradoxní na tom je, že je to vlastně v mnohém pravda, uznávaná velkou částí demokratického světa. Ovšem říkat poznámky tohoto typu o sobě samém naše společnost příliš netoleruje. Projevuje se v tom ale ona již výše zmíněná Wałęsova upřímnost: mnoho státníků a politiků píšících paměti si o své osobě myslí totéž co Wałęsa, byli bychom idealisty, kdybychom si mysleli opak. Avšak valná většina z nich nemá odvahu k tomu, aby to o sobě řekla/napsala naplno. Na rozdíl od těchto si autor Cesty k pravdě na nic nehraje a – vskutku docela objektivně – přiznává své zásluhy, jakkoliv to čtenáři nemusí připadat vhodné.

Lech Wałęsa je rozený ,,homo politicus“. Nebývá příliš osobní a otevřený, v médiích a prý ani v osobním kontaktu s cizími lidmi. Zřídkakdy lze u něj vidět silná emocionální pohnutí. Tomuto odpovídá i Cesta k pravdě. Je škoda, že autor neposkytuje čtenáři větší náhledy nejen do zákulisních politických bojů, ale ani do svých tehdejších niterných pocitů a citů – snad kromě několika málo vyznání lásky k manželce Danutě a ke své mamince hovoří skoro výlučně o své ,,walce z komunizmem“, na které jako hlavním tématu celé dílo stojí. ,,Výjimečný stav byla těžká a možná nejtěžší etapa pro mou ženu, i když zpočátku dělala dojem, jako by jí celá hrůza té situace nedocházela […]. Po třech dnech mé internace za mnou žena přijela do Chylic u Varšavy, a tehdy se trochu hroutila. Začala upadat do zoufalství. Uklidňoval jsem ji, jak jsem jen mohl. Vysvětloval jsem jí, že se nesmíme nechat zlomit a je třeba chovat se důstojně, neboť každým naším postojem můžeme tvořit dějiny…“ (s. 161–162). Jakkoliv zde má autor strach o duševní zdraví ženy, na straně druhé ovšem také nepřímo (a pravděpodobně i nechtěně) odkrývá pokrytectví vůdce, tolik dbajícího na svůj obraz před světem, mírnou necitelnost a určitý druh antipatie.

Cesta k pravdě je z velké části obraz Wałęsovy politické kariéry, avšak o letech, která mají na duchovní vývoj člověka nezanedbatelný vliv, tedy o dětství a dospívání, se zmiňuje – v poměru k celkovému rozsahu titulu – dosti skromně. Vzpomínám si v této souvislosti na paměti někdejšího amerického prezidenta Billa Clintona (v češtině Můj život, vydalo nakladatelství Ikar v roce 2004). Právě období dětství a puberty zde Clinton líčí poměrně rozsáhle a detailně, ve velmi živých barvách. Očividně si je totiž, na rozdíl od Wałęsy, vědom významu této své životní epochy pro další životní kroky, i když je zde velmi pravděpodobně ovlivněn známou studií s názvem The Presidential Character od Jamese D. Barbera, v níž se tento významný americký politolog zmiňuje právě o důležitosti dětství a dospívání v politických autobiografiích. Příklad Clintonova Mého života je však v této práci uveden poprvé a naposledy, neboť v komparaci s Billem Clintonem pro mě osobně Wałęsova autobiografie selhává ve většině aspektů, na něž si právě vzpomenu, ať už se jedná o onu větší otevřenost a lidskost autora, hlubší úvahové pasáže, upřímnost, či prostě o větší čtivost. Nemá tedy hlubší smysl tato dvě díla dále porovnávat.

Po skutečně neobvykle krátké kapitole s názvem ,,Začátek cesty: dětství a mládí“ následují kapitoly obvyklých, ne příliš zajímavých názvů, jež mnohdy nemají daleko ke sklouzávání do klišé. Za zásadní zlom svého života považuje autor rok 1970, kdy se zvýšily ceny potravin a začala první velká vlna dělnických stávek, do jejichž čela se tehdy mladý Wałęsa dostává. Od kapitoly ,,Vše začalo v srpnu 1980“ se čtenář již podrobněji začne dozvídat o příčinách začátku definitivního konce komunismu ve východním bloku – od vzniku Solidarity a dalších peripetiích této pro pád komunismu zásadní organizace přes tzv. bydhošťskou krizi, vyhlášení vyjímečného stavu či smrt oblíbeného kněze Jerzyho Popieluszka až k prvním svobodným volbám roku 1989. Právě osmdesátým letům je zde věnována pozornost největší, autor si uvědomuje důležitost, jakou právě toto období mělo, pro Polsko, svět a také pro něho samotného. Zde lze ocenit jeho smysl pro vykreslení dramatičnosti již tak vyhrocené a nelehké situace, do zbytečného patosu ale nesklouzne. Přes nelehká léta devadesátá, kdy se začínají projevovat do té doby skryté problémy uvnitř Solidarity (např. rozpor s Andrzejem Gwiazdou a Annou Walentynowiczovou) a i v českém prostředí dobře známé problémy s transformací ekonomiky a politického systému, se pak dostává až do první dekády dvacátého prvního století, konkrétně je kniha zakončena rokem 2007.

Kdo od titulu očekával fantastická odhalení zákulisních politických bojů, byl zklamán možná ještě méně než ten, kdo čekal konkrétnější vyjádření L. Wałęsy k jeho údajné spolupráci s tajnou komunistickou službou (polsky Służba Bezpieczeństwa), o níž se živě hovoří již mnoho let. K této otázce se sice vyjadřuje na mnoha místech titulu, dokonce dává čtenáři nahlédnout do archivů tajné služby tím, že uvádí opis některých záznamů. Přesto z knihy zcela jasně nevyplývá, i přes usilovné autorovo přesvědčování, byl-li do tajných služeb zapleten, či nikoliv – v jedné chvílí kupř. razantně popírá, že se s nimi měl jakkoliv zaplést, jinde naznačuje, že přeci jen nějaké papíry podepsal… Mohu-li zde být na chvíli osobní, nemyslím si, že agentem byl, s jeho lehce nesrozumitelným vysvětlováním tedy větší problém nemám, ovšem ti, pro něž je tato otázka nevyřešená, se ani zde příliš osvětlujícího závěru této kauzy nedočkají. Škoda.

Co se týče samotné kompozice a formy zpracování, kniha je, jak jsem již zmínil, rozdělena do jednotlivých kapitol. Text je místy doplňován informacemi, jež lze nalézt po okrajích stránek, které mají čistě historický ráz a případnou vysvětlovací funkci pro toho čtenáře, jenž není s polskými reáliemi tolik obeznámen. Zajímavým a netradičním prvkem celého titulu jsou doplňující komentáře osobností sehrávajících ve Wałęsově životě nějakou roli. Tyto vzpomínky, kupř. Bronisława Geremka, kardinála Stanisława Dziwisze, Wałęsovy ženy Danuty, Tadeusze Mazowieckého, ale i Michaila Sergejeviče Gorbačova, Václava Havla, Šimona Perese a mnoha dalších, jsou přímou součástí textu a od autorových slov se odlišují pouze modrým zbarvením. Obvykle jsou to – logicky – texty, ve kterých je Wałęsův obraz prezentován spíše pozitivně než negativně, z nichž valná část těchto z většiny příznivých hodnocení začíná slovy: ,,Poprvé jsem se setkal s Lechem Wałęsou…“, a to v mnoha různých variacích. Že politik psaním memoárů odhaluje nejen neznámé události svého života, ale především svůj vlastní pomník a staví se na piedestal úměrný tomu, jak vysoké má sebevědomí, je známá věc. U Wałęsy tomu není jinak. Přesto je tu ale určitá míra objektivity přítomna. Lze zde totiž najít i poměrně kritické náhledy na jeho politickou činnost: ,,Ale měl také nedostatky – dost podrážděnou řeč ,Solidarita – to jsem já‘ (i když v nevelké míře to byla pravda, ale dráždilo to), nejednou neomalený vztah ke spolupracovníkům a samostatným aktivistům, neúměrně ambiciózní reakce, které přilévaly oleje do ohně doutnajících již osobních konfliktů“ (opět Andrzej Friszke, na s. 137). Uvede-li Lech Wałęsa o sobě taková slova, svědčí to o tom, že mu, přes to všechno jaký je, opravdu jde o co nejobjektivnější náhled na věci. Tyto vsuvky částečně rozbíjejí představy o jeho přebujelém egu a sebestředném politikovi, netrpícím jakýkoliv názor z druhé strany.

Cesta k pravdě je tedy, jak vidíme, obraz osobnosti Lecha Wałęsy se vším všudy, jak v tom pozitivním, tak ve vlastnostech spíše negativních. Ať už se názory na jeho osobu různí sebevíc, bezesporu je to jedna ze zásadních postav našeho středoevropského regionu i celého demokratického světa. Už z tohoto důvodu stojí za to do jeho autobiografie alespoň nahlédnout a sám se přesvědčit, zavedl-li nás k oné vytoužené pravdě, či nikoliv.

© Matěj Matela
vyšlo ve Slovanském přehledu 1/2014, s. 190–195

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

46%čtenáři

zhlédnuto 1635x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce