Paterculus, Velleius; Florus: Dvojí pohled na římské dějiny (in Listy filologické)

Paterculus, Velleius; Florus
Dvojí pohled na římské dějiny (in Listy filologické)

recenze historie

Zdá se, jako by se před Antickou knihovnou otvíraly dvě cesty. Cesta vytyčená tímto svazkem svou náročností vede k rezignaci na snahu oslovit širší okruh zájemců o starověk a k publikování pro studenty klasických jazyků, kterých ovšem stále ubývá.

Velleius Paterculus – Florus: Dvojí pohled na římské dějiny. Přel. Bohumila Mouchová, Arista – Baset, Praha, 2013 (Antická knihovna, 82), 584 s.

Edice Antická knihovna českým zájemcům o dějiny antiky v posledních letech přichystala nebývale bohatou hostinu. Kromě reedice Plútarchových Životopisů přinesla nový překlad dvou spisů Josefa Flavia, Eutropiových a Festových kompendií a celých Polybiových dějin. Nyní se českým čtenářům dostává do rukou překlad dvou historiků z prvních staletí římského císařství, kteří předkládají zajímavý pohled na dějiny světovládného impéria. Odhlédneme-li od historiografii příbuzných děl ve stylu Pamětihodných činů a výroků Valeria Maxima, v Antické knihovně chybí po vydání tohoto svazku z významných děl pohanské antické historiografické literatury snad jen překlad Starých římských dějin Dionýsia z Halikarnássu, Historické knihovny Diodóra Sicilského, Římských dějin Dióna Kassia a Iustinova Výtahu z Pompeia Troga.

Přehledně strukturovaná předmluva recenzovaného svazku (s. 7–40) nejenže poskytuje základní informace o obou historicích, jejich dílech, době a druhém životě, ale také poukazuje na nové trendy bádání o těchto autorech. Od mnoha předmluv Antické knihovny se mimo této chvályhodné vlastnosti liší také tím, že u čtenáře předpokládá znalost latinského jazyka (s. 11: legatus Augusti, otium; s. 20: virtuos; aj.).

Dílo Velleia Patercula je pro překladatele obzvláště tvrdým oříškem jednak kvůli rozvláčnému, až baroknímu stylu plnému přetížených period, jednak pro mnoho kazů v dochovaném textu. Jediný středověký rukopis se patrně ztratil krátce po prvním vydání svého textu a sám měl na mnoha místech nesmyslná čtení. Mezi moderními edicemi jsou proto na mnoha místech velké rozdíly, které samozřejmě zásadně ovlivňují překlad. Někteří editoři se nezdráhají text opravovat, jiní se spíše snaží držet dochovaného textu, kdykoli je to možné. Překladatelka se obvykle přiklání ke druhému uvedenému postupu a na mnoha místech čtenáře na kazy textu upozorňuje, aniž by poznámkový aparát přetěžovala výslovným uvedením navržených oprav. Poznámky k textovým problémům překladatelka čas od času přičiňuje i k Florovu dílu.

Prostý, snadno pochopitelný styl nepatří ani mezi kvality Florova díla, tradičně a nepřesně označovaného jako Epitoma z Tita Livia. Čím lepší je rukopisné dochování tohoto díla, tím větší nejasnosti se pojí s dobou jeho vzniku a přesným jménem (a ostatně i identitou) jeho autora; o těchto problémech velmi přehledně pojednává předmluva. Mimo Florova dějepisného díla je též přeložen kuriózní fragment spisku Vergilius – řečník, nebo básník?, ne však básně dochované pod Florovým jménem, z nichž jednou je carmen ad Hadrianum, zmíněná v úvodu (s. 30).

Z překladu samotného je jasně patrné, s jakým mistrovstvím překladatelka ovládá nejrůznější stylové vrstvy českého jazyka. Místy archaizuje (např. Velleius I,1,4: „I přijel do Itálie“; II,10,1: „vzpomeňme přísné cenzury“; Florus I,1,8: „nicméně nejisto, zda“; I,17,4: „Než velitele nic z toho nevyděsilo“; I,22,1: „oplýval největší jarostí“), ale nevyhýbá se ani aktualizacím, občas mírně expresivním (Velleius I,17,4: „časoprostor“; II,33,2: „Pompeius házel Lucullovi na hlavu… hlad po penězích“; II,60,4: „Potom se provalil… pokus“; II,80,2: „darmošlapný parazit“ II,82,4: „podkuřování“; II,126,2: „sociálně slabší“; Florus II,6,13: „úder Hannibalovy bleskové války“; II,11,3: „zvláštní hybrid“; III,5,7: „krutost byla jeho devízou“; III,8,3: „terorizovali“; IV,12,7: „rozsekal nepříteli záda“).

Zřídkavá zhuštění pomáhají odlehčit přetížený text, např. u Velleia I,6,2, tamtéž v II,40,5, u Flora v I,12,6, III,19,7 a IV,1,2. Ve Florově Vergiliovi 3,3 však zřejmě omylem zůstalo nepřeloženo Non minor eius nunc esse persuasionis, qua in ipse quoque aliquando laboravi („nedivím se, že máš teď stejné přesvědčení, které dřív trápilo mě“).

Jindy je zase třeba text pro lepší pochopitelnost rozvést. Pasáž u Velleia II,18,5 je tak doplněna o „začal své akce“, v II,61,4 je doplněno „po Mutině“, v II,94,1 „vstoupil do politického života“, v II,96,1 „Potom zemřel Agrippa“. U Flora je v I,12,1 Satis superque nota clades přeloženo „Byla to strašná porážka, krvavější než říká již samo slovo“. Rozveden je i překlad Florova Vergilia 2,2: národ, který má čas pořád potřásat sistry na počest pro nás cizokrajné bohyně (populum semper in templis otiosum peregrinare deae sistra pulsantem).

Někdy překlad působí poněkud kostrbatě, což čtenáři navodí bližší představu o Velleiově stylu (např. Velleius II,1,5: „Pompeia zachránilo před postihem jeho vlivné jméno, Mancina stud, jímž dohnán souhlasil, aby…“; II,6,4: „Něco takového je přece nemyslitelné, nejen jednalo-li se o Gaia Graccha“; II,46,1: „a už mu byla malá velká šňůra skvělých vítězství“). I srovnání s nedávno publikovaným překladem krátké části Velleiova díla věnované dějinám českého území ukáže, že recenzovaný překlad je méně doslovný a působí přirozeněji. Tuto část můžeme tedy ukončit stejně, jako jsme ji začali: překladatelka se s nesnadnými texty vypořádala mistrovsky.

Přesto lze říci, že na několika místech je překlad v detailech sporný, např. u Velleia I,8,1 (s. 47 recenzované knihy), I,11,2 (s. 51), nebo II,73,2 (s. 122), dosti volný je překlad Velleia II,7,5 (s. 66), II,33,4 (s. 89), II,73,1 (s. 122), II,79,5 (s. 127). Nejsem si jist, zda překlad Velleia II,43,3 vystihuje pointu: místo „pověstná obžaloba Dolabelly a větší zaujetí Říma, než bylo zvykem u procesů s obžalovanými“ (mohou existovat procesy bez obžalovaných?) by bylo lepší „slavná obžaloba Gnaea Dolabelly, vedená s větší podporou lidu, než jaká většinou provází obžalované“ a Velleiův úsudek o Gaiu Caesarovi z II,101,1 (s. 143) je přeložen „v Sýrii samé si vedl tak střídavě, že není mnoho důvodů k jeho chvále a je jich nemálo k jeho kritice“ místo „že jeho vychvalovatelům nechyběla spousta námětů a několik těm, kteří by ho chtěli kárat“. Tamtéž v II,102,1 (s. 143) překlad zaměňuje Augusta s Gaiem Caesarem. Je otázka, zda lze koncem Augustovy vlády oprávněně mluvit o limitu, jak tomu chce překlad Velleia II,120,2 (aperit limites; s. 160): „překročí limes“. Sousloví má dokonce možná význam „zprůchodní cesty“. U Velleia v II,76,3 (s. 124) jsou Carinae přeloženy jako Skořápky, v komentáři přesněji jako Kýly, což může čtenáře poněkud mást.

U Flora jsou drobné kazy v překladu I,9,5 (s. 183), III,4,7 (s. 242), III,13,2 (s. 259) nebo IV,2,33 (s. 281). Sled myšlenek je porušen tamtéž v I,10,8 (s. 185): věta „až Brutus zabil vlastní rukou králova syna Arrunta, jako by chtěl toho cizoložníka stíhat až do podsvětí, a sám naposledy vydechl jeho ranou“ by měla spíše znít „až Brutus zabil vlastní rukou králova syna Arrunta a sám naposledy vydechl jeho ranou, jako by chtěl toho cizoložníka stíhat až do podsvětí“. Tamtéž v I,15,3 (s. 192) čteme v překladu: „vítězství znamenalo podrobení tolika lidí a získání tak velikého území, že ani sám vítěz nemohl odhadnout, čeho bylo více“; význam obratu in utro plus esset je ale spíše „co mělo větší význam“: lidé a území nejsou navzájem přepočitatelní. Při četbě Flora I,18,21 (s. 197) se čtenář dozví, že Fabricius „odmítl královu nabídku na čtvrtinový podíl na vládě“, zatímco originál podíl neurčuje. U Flora v II,6,3 (s. 209) by latinský text bylo lépe přeložit spíše „otci u oltáře přísahal, že se pomstí, a neodkládal to“ než „Hannibal složil u oltáře přísahu svému otci a pomstu neodkládal“: takto není jasné, co Hannibalova přísaha obsahovala.

Tamtéž v II,8,6 čteme (s. 219): „Ale král se spokojil s válkou pod svým jménem“ místo „Král, spoléhající na své bohatství a proslulost, považoval za dostatečné válku začít“. Překlad Flora II,16,6 (s. 228) zní: „veškeré korintské bronzy na světě zbyly právě na tomto spáleništi“ místo „veškeré slavné korintské bronzy na světě jsou prý zbytky po tomto požáru“.

U Flora III,1,2 (s. 235) je v překladu „po Hannibalovi vznikly důvodné obavy kvůli Jugurtovi“ místo „v Jugurthovi bylo něco, kvůli čemu budil jen o málo menší strach než Hannibal“. Místo III,5,1 (s. 242) by možná bylo lépe přeložit jinak než „Pontské národy leží na severu nalevo“, snad „Pontské národy mají sídla na severovýchodě“. Tamtéž v III,11,6 (s. 255) je originál přeložen „Crassus nepočítá s Eufratem“ místo „Crassus se vzdálil od Eufratu“. U Flora III,15,3 (s. 261) přičítá překlad Gaiu Gracchovi omylem druhý konzulát místo tribunátu. Tamtéž v III,18,7 (s. 264) by překladu „národ vládnoucí králům a jiným národům není schopen vládnout“ měla následovat slova „sám sobě“. V překladu Flora III,22,2 (s. 273) je Sertorius poněkud hádankovitě charakterizován jako „muž sice mimořádných, ale vyloženě sporných vlastností“ místo „mimořádných, ale ničivých“.

Výjimečně příliš doslovný je překlad Flora IV,2,52 (s. 284), kde se dočteme, že Pompeius Magnus byl „zavražděn ranou mečem od svého dezertéra Septimia“ (rozuměj od Septimia, který dříve dezertoval z jeho armády). „Unikl“ v překladu Flora IV,2,59 (s. 284) by bylo lépe nahradit slovy „podnikl nečekaný výpad“, protože královský palác v Alexandrii zůstal v Caesarových rukou. Poněkud nejasný význam má překlad IV,10,1 (s. 298) „přátelství bylo obnoveno na stejné úrovni“; lépe snad „za rovných podmínek“? Sarkasmus z Florova Vergilia 3,2 (s. 314) je anihilován překladem „To je ale dehonestující“ místo „Neskutečně vznešené!“

Vysvětlující poznámky, jak je u svazků Antické knihovny obvyklé, jsou zaměřeny především na výklad historických reálií a v případě této publikace jsou skutečně bohatou studnicí informací, které však znovu očekávají od čtenáře poměrně dobré znalosti o antickém světě. Například při četbě Velleia I,1,4 si možná ne všichni čtenáři budou vědomi, že Tyrrhénie je Etrurie, a v druhé poznámce k I,14,1 (s. 330) je asi zarazí v češtině neobvyklý význam slova imperium, navíc bez kurzívy značící, že jde o latinský termín (ve Florovi II,6,15 je zato „impérium“ použito ve významu „říše“). Komentář k Velleiovi II,85,2 (s. 407) ponechává bez vysvětlení termín consul ordinarius. V první poznámce k Velleiovi II,93,2 (s. 412) není vysvětleno ablegatio. Komentář k Velleiovi II,130,3 (s. 437–438) nedá latiny neznalému čtenáři jasnou představu o tom, co zahrnovaly povinnosti osoby označené „adiutor s imperium maius“. Komentář k Florovi II,4,4 (s. 465) ani k IV,12,23 (s. 527) nevysvětluje, co bylo tropaion (tropaeum). Poznámka k Florovi II,17,13 (s. 479) cituje Periochu, aniž by bylo čtenáři řečeno, že jde o periochy z Livia; v komentáři k III,18,8 (s. 500) je bez vysvětlení ponechán termín dictator feriarum Latinarum causa a ke konci poznámky k Florovi IV,2,15 (s. 512) zůstalo nevysvětleno senatus consultum ultimum. Těžko srozumitelný je také komentář k Florovi III,22,7 (s. 508): „téhož roku porazil Metellus na Sertoriově straně Perpernu“. Chce se říci, že Metellus porazil Sertoriova podřízeného Perpernu. V komentáři ke IV,4,3 (s. 518) je bez vysvětlení pojem komicie. V poznámce k IV,12,26 (s. 527) i latiny neznalý čtenář jistě pochopí význam obratu „kde kotvila classis Germanica“, ale „ještě v prétextě“ z Florova Vergilia 3,8 by si možná vysvětlující poznámku zasloužilo.

Věcné chyby jsou v poznámkách vzácné. V komentáři k Velleiovi I,5,3 (s. 319–320) je řečeno, že Nepos datoval Homérovu akmé „160 let před založením Říma, tj. do roku 752/751“, místo „160 let před rok 752/751, do nějž položil založení Říma“. V komentáři k Velleiovi II,8,2 (s. 346) je Gaiu Caeciliu Metellovi Caprariovi omylem přiřčen triumf nad Parthy místo nad Thráky; Scaurus zmíněný Velleiem II,9,1 je spíše Marcus Aemilius Scaurus, consul ordinarius r. 115 př. n. l. a autor Res gestae, než Marcus Aurelius Scaurus, consul suffectus r. 108 př. n. l. (jinak v komentáři na s. 347). Příliš stručný a ne zcela ideálně koordinovaný s překladem je komentář k II,26,1 (s. 359). Problematický je i komentář k Velleiovi II,30,4 (s. 362), dle nějž Pompeius s Crassem obnovili „právo intercesse a ius auxilii ferendi, které Sulla silně omezil“. Jedno z mála jasných vyjádření o Sullově reformě tribunské moci ale říká, že Sulla ius auxilii ferendi (právo přijít plebejci na pomoc proti úřední zvůli) tribunům ponechal. V úvodní poznámce k Velleiovi II,38 (s. 369) je chybně „exkurs o římských provinciích v letech 264–252 př. Kr.“ místo „264–58 př. Kr.“. V komentáři k Velleiovi II,108,1 (s. 421) znamená „po Drusově porážce“ zřejmě „po porážce od Drusa“.

Poznámka k Florovi III,5,15 (s. 488) zasazuje napadení Kyziku do druhé války s Mithridatem; ve skutečnosti šlo o jednu z prvních akcí třetí mithridatské války. Pokud vím, nelze doložit žádným pramenem, že Ambiorix spáchal sebevraždu, jak tvrdí poznámka k Florovi III,10,8 (s. 493), či že by se na tribuny nevztahovala kolegiální intercese, jak tvrdí komentář k III,14,5 (s. 497). Poněkud matoucí je komentář k Mariovým konzulátům v poznámce k Florovi III,16,1 (s. 498): „Marius byl konzulem v roce 107 a potom bez přerušení do roku 100 př. Kr.; v roce 86 př. Kr. byl konzulem posedmé.“ Chybí totiž zmínka, že nepřerušená řada Mariových konzulátů začala roku 104 př. Kr. V poznámce k Florovi IV,1,7 (s. 509) je Ciceronova první řeč proti Catilinovi mylně datována do 7. či 8. prosince 63 místo do 7. či 8. listopadu. Podle komentáře k IV,2,75 (s. 515) se Publius Attius Varus z Afriky dostal do Hispánie, kde padl u Thapsu (správně u Mundy ve Španělsku). Poznámka k IV,8,9 (s. 522) datuje útěk perského krále Xerxa po bitvě u Salamíny do roku 48 př. Kr. místo 480 př. Kr.

Knihu uzavírá rejstřík a rodokmeny Scipionů a julsko-klaudijské dynastie. Kniha je skvěle vybavena mapami, zvlášť mapa republikánských římských kolonií na přední předsádce je velmi užitečným doplňkem k Velleiovu exkurzu o zakládání kolonií (I,14–15). Chybí slovníček pojmů, který by mohl vynahradit vysoké nároky poznámkového aparátu na čtenářovu znalost latiny.

Zdá se, jako by se před touto ediční řadou otvíraly dvě cesty. Cesta vytyčená tímto svazkem vede k rezignaci na snahu oslovit širší okruh zájemců o starověk a k publikování pro studenty klasických jazyků, kterých ovšem stále ubývá. Druhá cesta, ražená překladatelem Polybiových Dějin, se nevzdává naděje na to, že si najde cestu i ke čtenářům, kteří za sebou klasické vzdělání nemají a kterým svazek podivnou náhodou padne do oka.

Tento svazek tedy rozhodně pozvedá úroveň Antické knihovny – lze se však ptát, není-li to příliš vysoko.

© Pavel Nývlt
Na iLiteratuře publikováno se svolením autora a redakce Listů filologických.
Autorem zkrácená a mírně upravená verze recenze vyšlé v Listech filologických 137/1-2, 2014, str. 178-184.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 67 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

64%čtenáři

zhlédnuto 2495x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce