Slavická, Milena: Hagibor

Slavická, Milena
Hagibor

recenze beletrie česká

Polozapomenuté místo jménem Hagibor na pomezí Strašnic a Vinohrad je nositel dějinné paměti, zároveň má však roli symbolickou. Je to místo vyhoštění a právě to je ústřední téma knihy Mileny Slavické. Pozornost autorka směřuje na ženy a způsob, jakým se napříč generacemi vyrovnávají s pocitem vykázání a samoty plynoucí především z absence mužů – partnerů, ale také otců.

Příběhy ženské samoty
Milena Slavická: Hagibor. Torst, Praha, 2014, 216 s.

Milena Slavická, původní profesí kunsthistorička, debutovala jako prozaička až v jednašedesáti letech sbírkou Povídky jamrtálské (2010). Její druhá próza, tentokrát román, vyšla minulý rok pod názvem Hagibor (2014). Jak je zřejmé z titulů obou knih, autorka zasazuje své příběhy do Prahy, ze které si vybírá polozapomenutá místa s pohnutou historií. V povídkové prvotině bylo tímto teritoriem nuselské údolí. V druhé knize je to Hagibor na pomezí Strašnic a Vinohrad. Toto území, původně vlastněné židovskou obcí, se za druhé světové války stalo jedním z posledních míst, kde se židovské děti mohly volně scházet a hrát si, za války zde byl i pracovní tábor, po válce Hagibor po nějakou dobu fungoval jako internační tábor pro německé a poloněmecké rodiny. Svou tvář tato městská část, která je dnes v zajetí multifunkčních komplexů i bezdomovců, stále hledá.

Hagibor plní u Slavické několikerou úlohu: je nositelem dějinné paměti, do níž jsou vepsány osudy postav, zároveň má však roli symbolickou. Je místem vyhoštění – a právě to je ústřední téma knihy. Pozornost autorka směřuje na ženy a způsob, jakým se napříč generacemi vyrovnávají s pocitem vykázání a samoty plynoucí především z absence mužů – partnerů, ale také otců.

Slavická volí formu ženského mnohohlasí, které je tvořeno třemi vypravěčkami: tři ženy z jedné rodiny, jež zároveň představují různé generace – ustrašená a upozaděná babička Květa, její tápající dcera Hana, emancipová a racionální vnučka Erika. Nit vyprávění se vine od druhé světové války přes padesátá léta a dobu normalizace až po výstavbu nákupních středisek po převratu. Zájmem Slavické je ale osobní historie žen, jež nechávají velké dějiny v rukou mužů a bojují spíše na poli citů a mezilidských vztahů. Prostá Květa, žena bez hlubšího zájmu o cokoli za oponou nažehlených záclon svého bytu, se nikdy nepřestane stydět za to, že ji opustil muž. Stejně se stydí za všechny své životní prohry včetně té rodičovské, ani o jedné však není schopna mluvit. Dcera Hana se vzpírá omezenosti matčiny domácnosti, je ale nejistá a nedokáže se postavit na vlastní nohy. Když je kvůli emigraci nucena nechat v Praze roční dceru, život v izolaci bez dítěte a mužovu zradu neunese. Dcera Erika je nejemancipovanější a nejsamostatnější, vyrůstá bez otce i matky, drží si odstup od všech, není zvyklá dostávat ani dávat, nezávislost u ní však jde ruku v ruce s opuštěností.

Struktura knihy vystavěná kolem tří ženských hrdinek z jedné rodiny je funkční, umožňuje pracovat s napětím, postupným odhalováním minulosti i relativitou pravdy a různého pohledu na tutéž skutečnost. Intenzita textu však kolísá. Slavické se velmi dobře podařilo zachytit nejcitlivější Hanu, k čemuž skvěle posloužila forma útržkovitých zápisků z londýnského vyhnanství, v nichž potkáváme ženu zoufalou, vytrženou z kořenů a bytostně osamělou. Bohužel dvě zbylé vypravěčky se vzpírají hlubší analýze, vyprávění v jejich částech klouže po povrchu, jako by charaktery těchto žen nedovolily čtenáři, aby pronikl hlouběji k podstatě jejich samoty. Katarze nepřichází ani v nejsilnějším momentu, jímž je symbolické uzavření rodinné kroniky na zakázaném hagiborském hřbitově, které tak vyzní trochu naprázdno.

Autorka nezapře své původní povolání. Včlenila do románu ještě jednu rovinu kromě té klasické textové. Čtení po druhé kapitole přeruší část složená pouze z fotografií. Snímky z Prahy i londýnské čtvrti Camden Town, jež jsou ve skutečnosti dílem Slavické a dalších autorů, představují v knize umělecké pokusy fotografky Hany. Ačkoli je úmysl propojit zápisky s fotografiemi zřejmý, působí nadbytečně. Fotografie nedosahují síly zápisků a i přesto, že jsou seskupeny do samostatného oddílu, vyznívají roztříštěně a nemají dostatečnou vypovídací schopnost.

Hagibor není a nechce být velký generační román o historii ženské osamělosti či o emancipaci a samotě jako jejím vedlejším produktu. To je dobře, protože hlavní přednost knihy je intimní perspektiva soustředěná na tři ženy a jedno málo známé místo Prahy.

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 32 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Zdislava Stupková, 26.06.2017 06:47
Slavická, Milena: Hagibor
Kniha je vynikající. Udivuje mne však , jak málo o ní lidé vědí. Naše knihovna v Opavě ji dokonce nemá ani ve svém fondu. Jsem proto moc ráda, že jsem si ji zakoupila. Takový psychologický ponor do ženských duší v kombinaci se zajímavým příběhem, jsem již dlouho nečetla.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2937x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce