Samojský, Petr: Dobrodružství zvané svatba

Samojský, Petr
Dobrodružství zvané svatba

recenze sociologie

Žijeme v době, kdy tradiční rituály procházejí krizí a jejich význam je popírán. Na ČRo Plus při nedávné debatě o svatebních obřadech zazněl vážně míněný názor, že „jen neurotičtí jedinci se potřebují obklopit rituály“. V takové situaci zmatení je záslužný každý text, která poukazuje na nepostradatelnost rituálů, a přitom o nich dokáže pojednat jako o čemsi, co můžeme stále znovu svobodně vytvářet a vtiskovat tomu vlastní smysl a význam. A taková je právě kniha Petra Samojského.

O svatbách s šamany, upíry i Járou Cimrmanem
Petr Samojský: Dobrodružství zvané svatba. Unitaria, Praha, 2015, 103 s.

„Svatbu můžeme posuzovat jako přechodový rituál, tradiční zvyk, příležitost k oslavě anebo prostou formalitu, která potvrdí, co k sobě lidé cítí, ovšem hlavně by měla být dobrodružstvím – událostí, která překračuje obyčejnost všedního dne. Nemusí to být dobrodružství adrenalinového typu, ale prostě smysluplný prožitek.“ To píše ve své knize Dobrodružství zvané svatba její autor Petr Samojský. Od roku 2002 působí jako duchovní Pražské obce unitářů, tutéž funkci předtím zastával v americkém Coloradu. V této roli už oddával nejeden pár, přičemž v publikaci vychází právě z této zkušenosti.

V knize vzpomíná zvláště na nekonvenční obřady, které celebroval. Například na svatbu, která se v duchu Járy Cimrmana odehrávala v obráceném pořadí: na začátku byly gratulace, na konci přivítání. Nebo referuje o obřadu, při němž nevěstě spadl prsten do řeky a až ke konci jej k překvapení většiny přítomných vylovil připravený potápěč. Ještě zajímavější asi byl ceremoniál, kdy měl Samojský číst povídku, kterou společně sepsali ženich a nevěsta a která měla symbolicky vyjadřovat průběh jejich známosti a vztahu. Vyprávěla o dvou upírech, kteří při náhodném seznámení v kempu zjistí, že mají stejnou krev, tentýž typ motorky a jsou oba vegetariáni. Během dalších svateb, jichž se autor účastnil, si snoubenci vybírali i některé další netradiční texty, například úvod do středověkého šermu nebo část provolání k lidu Fidela Castra. Autor popisuje i to, jakými různými způsoby se dnešní snoubenci vyrovnávají se svojí nechutí či odporem k tradičnímu svatebnímu obřadu: jeden mladý muž prý slib skládal sice v perfektním obleku, ale bos, aby alespoň takto projevil svoji svobodnou vůli a nekonformnost. A jiní snoubenci prý zase Samojskému otevřeně oznámili, že skutečný, opravdový rituál, který budou moci brát vážně, s nimi provede šaman, kdežto jeho chtějí jen pro vykonání obřadu formálního (a úředního) pro rodinu.

Kniha ale není jen sbírka svatebních kuriozit. Autor se v ní snaží dávat i některé konkrétní rady či tipy pro ty, kteří se třeba k svatbě v budoucnosti chystají. A také obecněji uvažuje o významu rituálů v našem životě, a to pro heterosexuály i homosexuály. Rozumně přitom odlišuje pověry od vědomě přijaté tradice, což je rozdíl, který je obzvláště viditelný tehdy, když do ní lidé vloží „nový život a rozměr“. Na druhou stranu píše o tom, že síla pozitivního myšlení není tak velká, aby dokázala zajistit počasí, jaké si snoubenci dopředu vysní.

Autor sice píše především o současných svatbách, ale srovnává je s analogickými obřady našich předků. Konstatuje tedy například, že soudobý veřejný svatební polibek nahrazuje dřívější rituál ukládání na lože. Odvolává se přitom také na odbornou literaturu i na konzultace s našimi předními experty na dané téma. Díky tomu jeho výklad získává na hloubce a plastičnosti, i když k němu lze mít drobné výhrady. Asi ne všichni etnologové by souhlasili s tvrzením, že pro naše předky v minulých staletích prý byl církevní svatební obřad jen „vynucovaná nezbytnost“ a svatbu prožívali v duchu pohanství. A snad poněkud přehlíživý vztah má autor také k dalším prvkům tradičního křesťanského světa. S velkým nadšením referuje o jednom páru, který uspořádal hned několik svateb: první měla dvojice v soukromí na Řípu, kdy si přislíbili lásku a společnou cestu životem, další dvě pak pro odlišné okruhy známých a příbuzných. Samojský to oceňuje jako tvořivé a inovativní řešení, aniž by si povšiml, že pro onu „první svatbu“ už dlouho existuje zavedený a osvědčený rituál: zásnuby. Autorovu otevřenost a flexibilnost k přáním novomanželů je jistě nutné ocenit, ale v České republice rozhodně není jediným duchovním, který kupříkladu dává ženichovi a nevěstě vybrat text, jenž má být čten. Recenzent knihy dokonce osobně zná salesiánského kněze, který při církevním sňatku nechal v římskokatolickém kostele číst Medvídka Pú nebo Saturnina

Každopádně žijeme v době, kdy tradiční instituce i rituály procházejí krizí a jejich význam je často nespravedlivě snižován či skoro ignorantsky popírán. V ČRo Plus dokonce při nedávné debatě o svatebních obřadech zazněl kuriózní, ale vážně míněný názor Dalibora Zíty, že „jen neurotičtí jedinci se potřebují obklopit rituály, které jim dodávají pocit bezpečí“. V takové situaci zmatení je záslužný každý text, která poukazuje na význam a nepostradatelnost rituálů, a přitom o nich dokáže pojednat jako o čemsi, co můžeme stále znovu svobodně vytvářet a vtiskovat tomu vlastní smysl a symboliku. A taková je právě kniha Petra Samojského.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jan lukavec, 08.04.2015 13:11
Samojský, Petr: Dobrodružství zvané svatba
Jelikož nejsem úplně rád, když mne někdo obviňuje z demagogie, zkusil jsem ještě požádat několik různě orientovaných psychoterapeutů, aby se vyjádřili k Zítovu výroku. Reakce všech byla nesouhlasná: jde podle nich o „velmi hloupou myšlenku“ (Vladislav Chvála), případně o výrok „psychologicky nepravdivý“... a „zavádějící na mnoho rovinách“ (Radek Sýkora). Podle Sýkory „autor rituál nijak nedefinuje a hlavně nediferencuje jeho možné významy a funkce. V jeho pojetí je něčím, co je rigidní, zbytečné, ba co patří jen do sféry duševních poruch, čímž zcela opomíjí jiné, jednoznačně pozitivní stránky, které ale právě duševním a vztahovým záležitostem velmi prospívají“. Podobně Milena Nováková zdůrazňuje, že samozřejmě „není rituál jako rituál, skutečně hodně záleží na tom, o čem konkrétně mluvíme“. Podle Novákové „pokud se díváme na rituál jako na obřad, něco posvátného, přechodového, symbolického (např. pohřeb, svatba, rituál dospělosti nebo různé rituály přírodních národů)“, – a o tento typ rituálů v rozhlasové debatě šlo – „pak to s neurotismem nemá mnoho společného, naopak je to výraz zdravé komunity“. A co se týká „upřímně milujících“, dodává Sýkora: „I když někdo upřímně někoho miluje, také vytváří rituály, které mohou lásku uchovat, povzbudit, oživit, např. oslava seznámení, svatby atd. Přijde mi to přirozené a vztah budující“. Sám za sebe tedy ještě dodám, že nikdo nemá právo druhému jakékoli rituály vnucovat a každý ať si zařídí život, jak chce. Ale považuji za nešťastné, když redaktor Českého rozhlasu pronáší ve veřejnoprávním vysílání věty navozující představu existence jakýchsi emocionálních „superlidí“, kteří si v životě vystačí bez jakýchkoli rituálů, a pak těch ostatních, jaksi méně dokonalých, kteří se bez pomocné "berličky" rituálů neobejdou.
Vložil: jan lukavec, 25.03.2015 09:30
Samojský, Petr: Dobrodružství zvané svatba
To je otázka výkladu. Nějaký „pocit bezpečí“ potřebuje každý člověk, takže věta „Rituály potřebuje člověk, který prostě potřebuje nějaký pocit bezpečí“ se dá vztáhnout na každého bez rozdílu. Z celkového kontextu Zítova vystoupení to ale podle mne neplyne. Co mají totiž znamenat slova „pokud člověk... doopravdy někoho miluje, tak rituály skutečně nepotřebuje“? Že tedy neurotici doopravdy nemůžou nikoho milovat?
Vložil: Jana Hlaváčková, 24.03.2015 17:39
Samojský, Petr: Dobrodružství zvané svatba
Bohužel právě to slovíčko "jen" a vynechání předcházející věty mění smysl celého vyjáření. Pan Zíta použil neurotiky pouze jako příklad lidí, kteří potřebují "celou řadu rituálů" (tedy nejen svatbu) k pocitu bezpečí. Tim vůbec neřekl, že ten, kdo není neurotik, rituály k pocitu bezpečí nepotřebuje,... což ovšem z nepřesné citace vyplývá právě kvůli přidání "jen".
Vložil: jan lukavec, 24.03.2015 08:22
Samojský, Petr: Dobrodružství zvané svatba
Citovaná slova zazněla v pořadu Radiofórum 12.02. 2015 (prehravac.rozhlas.cz). Anotace: „Počet nových sňatků v Česku klesá, rozvodovost dosahuje téměř padesáti procent. Proč máme v tuzemsku pocit, že manželství je přežitek? Platí tento trend i... jinde? Co jej způsobuje a může ho něco změnit? M. Ševčíková hovoří s psychoterapeutem L. Kantorem“. Pan Zíta jako jeden z hostů tam doslova pravil (čas 11.32): „Rituály potřebuje člověk, který prostě potřebuje nějaký pocit bezpečí. Je to známé, že neurotičtí jedinci se potřebují obklopit celou řadou rituálů, které jim ten pocit bezpečí dodávají. Ale pokud člověk doopravdy někoho miluje, tak rituály skutečně nepotřebuje“. Nerad bych Daliboru Zítovi křivdil (je to inteligentní muž, jehož pořady jinak bez odporu poslouchám), ale není mi jasné, v čem má spočívat můj „demagogický“ přístup. Do jeho citátu jsem – pravda – přidal slovo „jen“, za což se omlouvám. Ale nikoli proti smyslu celého vyjádření, takže si nemyslím, že bych cokoli vytrhával z kontextu nebo překrucoval. Ostatně Zítův výrok, na který má ale samozřejmě právo, hned v onom pořadu vzbudil nesouhlasné reakce: například moderátorka Ševčíková jeho názor bezprostředně označila za „velmi specifický“. Interpretovat se dá ale různě, podle toho, kolik mezi námi vlastně chodí neurotiků (sám za sebe nemám problém přiznat, že mezi ně možná patřím). V jisté odborné knize se k tomu šalamounsky píše: „Prevalence neurotických poruch v populaci je udávána mezi 7 – 85 procenty podle zvolené metody“…
Vložil: Dalibor Zíta, 23.03.2015 17:21
Samojský, Petr: Dobrodružství zvané svatba
Nejen, že jsem tu větu takhle neformuloval, ale ani si nemyslím, že "jen" neurotičtí lidé potřebují rituály. Jen si myslím, že přisuzovat rituálům větší roli než mají není rozumné. A instituce manželství prochází krizí, to je nepochybný fakt. Pan Lukavec je šikovný demagog, podařilo se mu vytrhnout... z kontextu pořadu Radiofórum větu, kterou mohl použít proti mně a ještě jí překroutit. Ve skutečnosti jsem se snažil říct, že manželství nemusí být pro každého a pro zdravý vztah není v dnešní době nutné ani potřebné, naopak spoustu nefunkčních vztahů je v manželství zakonzervována k nesnesení a o to těžší jsou pak ty rozvody.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 2043x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce