Koudelková, Petra (ed.): Příležitosti a výzvy v komunikaci církve ve 21. století

Koudelková, Petra (ed.)
Příležitosti a výzvy v komunikaci církve ve 21. století

recenze náboženství

Kniha má za cíl odpovědět na to, jak se katolická církev umí vyrovnávat s výzvami internetového věku. Obsahuje příspěvky velmi nevyrovnané kvality a úrovně, jak už to u děl podobného typu bývá. Některé texty v ní za pozornost stojí a doporučit se dají i těm, kteří stojí mimo církevní struktury a o institucionalizované náboženství se vůbec nezajímají. Alespoň jedna z kapitol by právě je mohla podnítit ke kýženému zamyšlení, jaká slova vypouštějí z úst a co původně znamenala.

Katolická církev a výzvy internetového věku aneb Zajeď na hlubinu a spusťte digitální sítě
Petra Koudelková
(ed).: Příležitosti a výzvy v komunikaci církve ve 21. století. Karolinum, Praha, 2015, 91 s.

Jak se katolická církev umí vyrovnávat s výzvami internetového věku? Jak církev reaguje na používání a na vliv sociálních sítí a co na to říká její nejvyšší představitel papež František? Jaké jsou silné a slabé stránky církevní komunikace? Na tyto otázky se s kolísající mírou úspěšnosti pokouší odpovědět autoři „kolektivní monografie“ Příležitosti a výzvy v komunikaci církve ve 21. století. Některé texty na konkrétních kauzách, jako bylo odvolání arcibiskupa Róberta Bezáka, ilustrují těžkosti v církevní komunikaci. Jiné jsou sice přínosné, ale s předem vymezeným tématem se mírně míjejí (kapitola o tom, že docházka do kostela má vliv na daňovou morálku v Kanadě, ale nikoli už v České republice). Další texty mají spíše sebepropagační povahu (Televize Noe: televize dobrých zpráv). Nebo v nich autoři spíše emotivně než s analytickým odstupem reagují na to, v čem podle nich „církevní PR“ chybuje. To je případ Štěpána Kotrby, který přitom církevní nauku silně redukuje a činí z ní karikaturu, s níž je pak pro něj snadné polemizovat. Poukazuje také na nevlídné reakce církevních kruhů po vydání knihy Život Ježíše – Ježíši Kriste, to snad není pravda! od Gerharda Haderera (Fragment 2003) a pateticky volá: „Kde zůstala u křesťanských cenzorů láska?“ Je pravda, že mnohá vystoupení zvláště poslance Jiřího Karase, ta související se zmíněnou knihou i další, jsou mediálně velmi nešťastná, ale planě a nevěcně se nad nimi rozhořčovat není příliš produktivní. A pokud Kotrba líčí ostrý kontrast, který na „konkurenčním trhu idejí“ existuje mezi strnulým církevním učením a novopohanstvím, parapsychologií či fantasy literaturou, je nutné polemicky namítnout, že jde o kontrast do jisté míry zdánlivý. Vždyť texty J. R. R. Tolkiena či C. S. Lewise se i některé křesťanské kruhy snaží usilovně (a podle autora recenze i přehnaně a příliš násilně) využívat ve vlastní propagandě.

Zato celkem zajímavý je slovenský příspěvek Imricha Gazdy z Katedry žurnalistiky Filozofické fakulty Katolické univerzity v Ružomberku aktualizující Ježíšova slova „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ ve smyslu „sítí“ digitálních. Gazda analyzuje, jak „internetový národ“ naslouchá papežům, respektive čte jejich twitterové vzkazy. Svůj účet podle něj měl již Benedikt XVI., který jej sice osobně neobsluhoval, ale obecně ho prý coby akademika zajímaly podmínky získávání nových poznatků. Současný papež pak účet převzal a šlo tak údajně o první konto na twitteru, které někdo zdědil. A Gazda uvádí i výsledky studie, podle nichž byl v roce 2013 – při sečtení „následovníků“ ze všech jazykových mutací – František nejvlivnější světový twitterový lídr, předstihující v té době i amerického prezidenta. (Skepticky ale dodejme, že ve statistice z ledna 2015 současný římský biskup na předních příčkách nefiguruje, Obama je po Katy Perry a Justinu Bieberovi třetí.)

Podnětný, i když tematicky „hraniční“, je rovněž článek Náboženské motivy v českém jazyce, který jistě právem poukazuje na trend „sekularizace“ původně náboženských pojmů. „Zpověď“ už ve většinovém užití neprobíhá v kostelní zpovědnici a jejím hlavním aktérem není kající se hříšník, nýbrž „celebrita v talkshow“. „Křtí se“ častěji knihy a „cédéčka“ než děti. Spíše než o ikonách, před nimiž by věřící zapalovali oltářní svíčky, se mluví o „ikonické značce“ či „módní ikoně“. A slovo „hřích“ je pronášeno především ve spojeních jako „Tato žena by stála za hřích“ či „Bylo by hřích toho nevyužít“. Atd. Autorka textu Tereza Klabíková Rábová uvádí takovéto a podobné příklady, které ovšem pro čtenáře patrně nebudou nijak nové ani objevné. Jako vysvětlení ale cituje moudrý komentář sociologa Zygmunta Baumana, podle něhož se dnes celebrity „nad světy místních lidí každodenně vznášejí vtíravěji a mnohem viditelněji než andělé, kteří se kdysi vznášeli nad křesťanským světem: jsou zároveň nedostupní i v dohledu, esoteričtí i všední, nekonečně nadřazení, a přesto všem podřadnějším dávají zářný příklad, který má být následován přinejmenším jako předmět tužeb; uctívaní a zároveň chtivě napodobovaní – majestát, který navádí, místo aby vládl“. A dále Klabíková Rábová přidává závěrečné konstatování: „Užívání prastarých, s církevní tematikou spojených výrazů svědčí o propojení zcela moderních fenoménů s dávnou tradicí… Je dobře, že si stále uchováváme kontinuitu myšlení i vyjadřování vycházející z historické a kulturní zkušenosti lidstva.“ Takové hodnocení je ovšem sporné. Většina citovaných výrazů je dnes totiž naplněna v mnoha aspektech protikladným významem, než byl ten původní. Takže u „zpovědi“ zůstal zachován jen aspekt vyzrazení osobního tajemství, které se ale neodehrává vskrytu a pod ochranou zpovědního tajemství, nýbrž – v radikálním kontrastu – před očima davů. A jestliže křesťanský kajícník musí činů (či myšlenek), z nichž se vyznává, litovat, jinak celý akt nemá smysl ani platnost, dnešní „zpovídaní“ se spíše chlubí a platnost má pro ně „zpověď“ již díky tomu, že se ocitnou na obrazovce nebo na přední straně bulvární tiskoviny. Právě toto desakralizační napětí a jeho dráždivá svůdnost asi mnohé láká tvořit, zpívat a poslouchat písně s větami jako „Lasery v pohledech tvých na mě posílaj hřích, po kterým i já toužím.“ Nebo „Mám rád vůni tvý kůže, hřej, když můžeš mě hřát, dám svý tělo na oltář, já nechci mít svatozář.“ (Nejde přitom jistě o úplně nový jev, verše interpretující například modlitbu v jednoznačně pozemsky erotickém smyslu najdeme u nás minimálně již u Vítězslava Hálka.) Každopádně místo radosti nad formální kontinuitou by se zvláště křesťanský apologetik nad sneseným lingvistickým materiálem mohl i pohoršovat a při jeho čtení lkát, protože svědčí spíše o významovém popření duchovní tradice, z níž ony pojmy vycházejí, než o nějaké podstatnější návaznosti. Kulturní historik ale z prolínání, vzájemného nabalování a interakce těchto významových vrstev a odstínů může mít jedině radost.

Kniha celkově obsahuje příspěvky velmi nevyrovnané kvality a úrovně, jak už to u děl podobného typu bývá. Některé texty v ní ale za pozornost stojí a doporučit se dají i těm, kteří stojí mimo církevní struktury a o organizované náboženství se vůbec nezajímají. Alespoň kapitola Náboženské motivy v českém jazyce by je totiž mohla podnítit ke kýženému zamyšlení, jaká slova vypouštějí z úst a co původně znamenala.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   37%čtenáři

zhlédnuto 1456x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce