Sedláčková, Kateřina: L’œuvre mobile de Michel Butor

Sedláčková, Kateřina
L’œuvre mobile de Michel Butor

recenze literární věda

Michel Butor bývá uváděn v základním výčtu autorů tzv. nového románu, ačkoli jeho tvorba, velmi rozsáhlá a velmi rozmanitá, se už dávno ubírá jiným směrem. Sedláčková představuje Butora jako autora cyklu Ilustrací, převádějících obrazy do slov tak dokonale, že se tyto textové „popisky“ obejdou bez původních vzorů.

Místo obrazů jen slova
Kateřina Sedláčková
: L’œuvre mobile de Michel Butor. Proměny v díle Michela Butora. Masarykova univerzita, Spisy FF MU, Brno, 2012, 147 s.

Francouzsky psaná monografie Kateřiny Sedláčkové z Centra jazykového vzdělávání Masarykovy univerzity v Brně L’œuvre mobile de Michel Butor je věnována rozsáhlému dílu Michela Butora. Butor je známý především jako představitel tzv. nového románu, přestože, jak se v knize dočteme, z více než tisíce Butorových publikací jsou „nové“ romány pouze čtyři (Passage de Milan, Milánská ulička, 1954, L’Emploi du temps, Rozvrh hodin, 1956, asi nejznámější La Modification, Proměna, z roku 1957 a Degrés, Stupně, 1960)! Autorka chce podtrhnout význam tvorby tohoto plodného spisovatele především po období tzv. nového románu, která již není tak notoricky známá jako uvedená díla, a poukazuje zároveň na úzký vztah jeho díla s výtvarným uměním. Pozornost soustřeďuje především na cyklus Illustrations (Ilustrace) a na základě jeho podrobných analýz definuje principy Butorovy pozdější tvorby.

V první části své práce vymezuje Sedláčková etapy vysledovatelné v Butorově díle, jeho nadžánrovost a vzájemnou propojenost jeho textů (organizovaných do tzv. matric, s. 24). Zdůrazňuje až neuvěřitelnou rozmanitost a barevnost této tvorby, kterou má ve druhém oddílu doložit podrobná analýza Ilustrací, totiž textů převádějících obrazy do slov, aniž by ovšem byly texty jakýmikoliv obrazy doprovázeny.

Michel Butor je ve své podstatě básník s překypující obrazotvorností, jež je vždy znovu originální, původní. Pro své experimentální texty plné repetic, ozvěn, her s čísly, prostorem a slovy nachází inspiraci nejen v obrazech, ale rovněž ve fotografiích, grafikách, leptech, sochařských artefaktech, a dokonce i v hudebních skladbách. Sebrané texty byly původně stručnější, protože byly určeny pro bibliofilská vydání výtvarných děl, ale jak si poradit se studiemi již bez onoho vizuálního podkladu? Klíčem k porozumění je motto díla, citované v monografii na s. 33: „ILUSTRACE chybějících obrazů, které samy byly ILUSTRACEMI chybějících textů, které by byly jejich ILUSTRACEMI“. Sedláčková v souladu s tímto mottem vytyčuje tři základní strategie, pomocí nichž Butor transformuje vizuální umění do textů. Psaný text mu slouží k doplňování tzv. bílých míst, významů, které nejsou v daném artefaktu přímo znázorněny, nicméně spisovatel je z nich takto vyčetl. Dále ho vede k popisu znázorněné skutečnosti s osobním komentářem k tomuto vizuálnímu vjemu a konečně mu text pomáhá hledat a interpretovat další roviny, na něž dané výtvarné dílo může odkazovat.

Autorka analyzuje texty čtyřdílného cyklu Ilustrace a autorem zamýšleného pátého dílu a popisuje jednotlivé strategie, postupy a textové „ozvěny“ jak výtvarných inspiračních zdrojů, tak Butorových předchozích textů. Autorka rozumí Butorovu experimentálnímu hraní i výtvarným předlohám (které v práci sice nejsou přetištěny, ale Sedláčková je dobře zná) a nedělá jí problém držet se vytyčené literárněvědné metodologie. S citem se probírá jednotlivými díly, porovnává je mezi sebou, zdůrazňuje originalitu každého z nich. Upozorňuje například na úryvky z Butorových dopisů umělcům (zařazené především do druhého dílu cyklu), na dedikaci druhého dílu Jiřímu Kolářovi, který Butora rovněž velmi ovlivnil, dále se soustřeďuje na vzájemný vliv literárně i výtvarně činných umělců, ale věnuje dostatek pozornosti i procesu Butorova psaní, které není možné zcela v plnosti postihnout.

Ve studiích jsou v průběhu výkladu rovněž zvýrazňovány a vysvětlovány pojmy, s nimiž autorka dále pracuje. Bylo by možná přehlednější tyto části vyjmout a vložit je samostatně na viditelnější místo, ale funkčně jsou tyto literárněvědné poznámky na svém místě.

Třetí oddíl knihy autorka zaměřuje obecněji na vztah mezi literaturou a výtvarným uměním, na postižení procesu převádění kódu, v němž pracují malíři, do textové podoby. Zobecňuje tak Butorovo inspirační kmitání mezi oběma uvedenými světy a postihuje v ní hlavní principy jeho postupně se rozvíjející a mezi sebou stále komunikující tvorby jako základu celého jeho díla a hry se čtenáři.

Svou studií přispívá Kateřina Sedláčková k oprávněným snahám literárních vědců vyjímat známé autory z pomyslných škatulek, posílených navíc školní četbou a povinným prokousáváním se náročnými ukázkami z jejich tvorby, které berou čtenáři chuť a odvahu objevovat další díla. Z příkladu dlouhého života a rozsáhlé tvorby Michela Butora je patrné, že autory nelze omezovat jen na určitý úsek jejich působení na literární scéně. Butor je přesně ten tvůrce, u něhož by se tímto povšechným, povrchním přístupem člověk ochudil o velkolepý proud experimentální tvorby, zcela zapadající do vývoje francouzské literatury druhé poloviny 20. století. Jeho dílo je třeba nahlížet jako celek, vnímat je i se všemi jeho etapami, včetně studií zasvěcených literární teorii.

Kateřina Sedláčková představuje Butorovo dílo i jeho vztah k výtvarnému umění erudovaně a s nadšením, je však rovněž pevně zakořeněna v literárněteoretické struktuře, což dokazuje i početná bibliografie na konci publikace. V každém případě vzdává hold tomuto brzy devadesátiletému profesorovi francouzské literatury, plodnému spisovateli a cestovateli, kterému je svět, i ten literární, místy příliš malý.

 

© Václava Bakešová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 25 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

54%čtenáři

zhlédnuto 2279x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce