Deník, či snad přesněji osobní záznamy, psané od osmnáctého roku básníkova života až do jeho smrti. Text vzbuzující velká očekávání vzhledem k tomu, jaké recepce se Guillaumu Apollinairovi (1880–1918) v českém prostředí dostalo a jaký na ně měl vliv. Očekávání o to větší, že text byl v originále publikován až v devadesátých letech dvacátého století, a není tedy součástí předchozích souborných vydání autorova díla, přičemž mám na mysli především edici Bibliothèque de la Pléiade (Œuvres poétiques a Œuvres en prose). Francouzské vydání pod názvem Journal intime, tj. doslova „důvěrný deník“, vzbuzuje zvědavost a naděje, že se podaří vhlédnout do zákulisí básníkova života a tvorby. V podobném duchu láká i text na zadní straně obálky českého vydání výčtem významných jmen a událostí z autorova osobního života. Ty jsou však v textu jako takovém zmíněny maximálně jednou větou, a tak čtenář očekávající senzace může být zklamán. Co tedy najdeme v tomto útlém svazku s dosud nevydaným Apollinairovým textem?

Zdůrazněme, že text nebyl psán za účelem publikování, což ostatně u deníku není překvapivé. Zároveň je však mylné očekávat intimní zpovědi. Jedná se zcela prozaicky o osobní záznamy, psané dle situace – průběžně, nikoliv však pravidelně – pro vlastní potřebu. Záznamy toho, co básník nechtěl zapomenout, a tak si poznamenal s větší či menší heslovitostí do diáře. Kromě událostí každodenního, či v tomto případě především společenského života, si Apollinaire zapisuje momenty inspirace, nové poznatky, záznamy příběhů a črty básní. Ty samozřejmě zajímavé jsou, a to především pro literární teoretiky. Na druhou stranu však prvotní verze básní najdeme například i v již zmíněné edici Pléiade, kde je snazší je dohledat a porovnat s výsledným dílem. Snad ale tyto záznamy badatelům a zvídavým čtenářům pomohou pochopit autorův způsob uvažování a dešifrovat východiska jeho tvorby. Pro to nabízí publikace skutečně prostor, jelikož do textu není nijak výrazně zasahováno. S výjimkou poznámek pod čarou.

Poznámky pod čarou přinášejí celou řadu zajímavých informací. Nemají klasickou formu, nejsou číslovány či jinak značeny, přesto však není obtížné dohledat, k čemu se odkazují. U poznámek považuji spíše za problematické, že není zcela jasné, kdo je jejich autorem. S největší pravděpodobností byly přeloženy dle původního francouzského vydání a pocházejí z pera Michela Décaudina, který dle tiráže Journal intime připravil. Jedná se ostatně o téhož Michela Décaudina, který stojí za souborným svazkem Œuvre en prose z edice Pléiade. V poznámkách se částečně vysvětlují reálie, částečně překládají fragmenty psané v jiných jazycích, částečně jsou zde odkazy na finální podobu veršů.

Rozpačitost trochu vzbuzuje nejednotný přístup k překládání či nepřekládání názvů zde uvedených děl – básně, které najdeme ve francouzském souborném vydání řady Pléiade, zde zpravidla figurují jen v českém překladu (tedy pod titulem, který se v Pléiade nevyskytuje), odkazy na jiná díla ale většinou jen ve francouzském originále, takže čtenář neznalý francouzštiny zřejmě netuší, oč se jedná. Neubráním se proto otázce: pro jaký typ čtenáře je české vydání Deníku zamýšleno?

S uvedenou rozkolísaností v přístupu k překladu názvů děl kontrastuje velká důslednost u celé řady jiných prvků. Nápadné je především pečlivé dodržování stránkování původního deníku, kdy stránka končí uprostřed vědy (opticky navíc uprostřed řádky, či dokonce před její polovinou), a to i v případě prozaických částí. (Příklad – poslední řádek na stránce, za níž následuje volný prostor: „Jsem vyřízený. Jdu [konec stránky] na oběd k Charpentierovi...“). Dále je nápadné důsledné zachovávání chyb v jinojazyčných pasážích, zejména německých. Zpochybňovala bych funkčnosti této transkripce, protože místy působí zbytečně až absurdně, podobně jako počešťování, které kombinuje německý plurál s českou koncovkou v singuláru („Když vstoupíte do Wirtshäuseru…“). Za neadekvátní považuji dále například i „překlad překladu“ z vysvětlivek – TEXT: „Světlušky v porýnském kraji – Johanniskäfer“, EDIČNÍ POZNÁMKA: „Johanniskäfer. Doslova Janovi skarabeové.“ Zde není doslovnost namístě, zvláště když poznámka není z pera Apollinaira a čeština disponuje mnohem přesnějším a obvyklejším termínem „svatojánské mušky“ či, trváme-li na doslovnosti, „brouci“.

Celkově považuji za zpochybnitelnou především otázku funkčnosti uvedených řešení. Výslednému textu lze vytknout i další drobnosti, např. předseda soudu v textu figuruje jako prezident, navíc s velkým „P“, častá jsou redakční opomenutí jako uvádění čárky před „atd.“ (překladatelka je pravděpodobně ve vleku francouzského úzu u zkratky „etc.“), chybné koncové i/y (Marius-Ary Leblondovi v 1. pádě), nevhodné stylistické formulace („Udělat povídku o autě.“) či čistě korektorské záležitosti jako výskyt neslabičných předložek na konci řádků apod. Za převedením prozaických částí textu stojí Jana Podhorská. Přebásnění veršů se ujal Petr Skarlant. Úvod k českému vydání celé publikace napsal Aleš Pohorský. Pro čtenáře nezaměřené na francouzskou literaturu jsou informace v úvodním slovu zásadní.

Deník Guillauma Apollinaira je text, který psal autor pouze a jenom sám pro sebe. Dvojí transpozicí adresáta, tedy jeho předložení nejprve domácímu a potom i zahraničnímu publiku, se text dostává do zvláštní pozice. Vzhledem k útržkovitosti, nejednoznačnosti a nepřebernému množství spíše jen nadhozených témat je to publikace, kterou je možné číst znovu a znovu a s odstupem času v ní objevovat stále něco nového. Kniha se pro čtenáře neuzavře po přečtení poslední stránky a s každým novým čtením bude přinášet nové podněty, inspiraci a samozřejmě i mnohá odhalení. Jistě bychom však odhalili ještě více, pokud by byla do češtiny převedena i další Apollinairova díla, snad méně atraktivní svým titulem, o to však přínosnější z hlediska literárního. Podíváme-li se na zmíněnou francouzskou edici Pléiade, není českým čtenářům přístupna dobrá polovina literátových textů, a probereme-li se běžně dostupnými vydáními, chybí nám v češtině z autorova díla snad až osmdesát procent. Vzhledem k tomu, s jakým nadšením byl Apollinaire v českém prostředí přijímán, je to překvapivé zjištění. Dluh, na který jako by se pozapomnělo. O to více se neubráním otázce, zda by nebylo záslužnější přeložit z Apollinaira také ještě něco jiného než jeho osobní denní záznamy. Překladem básníkova deníku jako by se čtenářům dostaly do rukou vysvětlivky. Texty, na které odkazují, ale chybí. Doufejme, že se českým překladatelům v průběhu doby podaří tento dluh vůči Apollinairovi splatit.