Horáčková, Alice: Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale

Horáčková, Alice
Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale

recenze historie

Publicistka Alice Horáčková pomocí rozhovorů skládá dílek po dílku mozaiku divokého života básnířky Vladimíry Čerepkové, jejíž básně jsou stejně intenzivní jako její prožívání života. Ze vzpomínek svých současníků vystupuje jako „beatnická femme fatale,“ jak stojí v podnázvu knihy, nominované na cenu Dilia Litera pro objev roku, a je poctou básnířce zesnulé na rakovinu (či na lásku), která se životem „prokousala svýma velkýma zubama“.

Dyť tu znala celá Praha!
Alice Horáčková
: Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale. Argo, Praha, 2014, 412 s.

Publicistka Alice Horáčková sáhla při psaní své první knihy po tom, co jí jde nejlépe. Zdařile využívá zkušenosti, které nasbírala při práci pro deník MF Dnes, ve kterém se věnovala rozhovorům a psaní článků o literatuře. Právě pomocí rozhovorů skládá dílek po dílku mozaiku divokého života básnířky Vladimíry Čerepkové, jejíž básně jsou stejně intenzivní, jako byl její život. Ze vzpomínek svých současníků vystupuje jako „beatnická femme fatale“, jak stojí v podnázvu knihy, nominované na cenu Dilia Litera pro objev roku, a je poctou básnířce zesnulé na rakovinu (či na lásku), která se životem „prokousala svýma velkýma zubama“.

Čerepková téměř nedávala rozhovory a nerada se fotila, i proto je její život opředen legendami, obalen výmysly a fantazií. Celou knihou se tak např. vine motiv vraždy pošťáka, kterého podle pověstného fabulátora Juraje Jakubiska Čerepková zabila s nějakou partou, a proto se dostala do pasťáku. Autorka se na to ptá snad všech respondentů a snaží se dobrat pravdy. Je to však jen výmysl bájící Vladimíry. Horáčková při pořádání koncepce knihy na hledání jedné pravdy o Vladimíře rezignovala a na radu Lubora Dohnala vedle sebe staví vzpomínky lidí, kteří Čerepkovou znali, což se jeví jako nejlepší možný způsob, jak ji poznat. „Já jsem Žid a za války jsem byl jako dítě schovanej na jižní Moravě, intenzivně si pamatuju na tu vesnici. Ale mezitím se ukázalo, že podle vzpomínek lidí, který jsme našli, jsem v tý vesnici nikdy nebyl. A co je pravda? Moje představa, anebo jejich? A právě z toho se dělají filmy, z toho se dělá umění a z toho se dělá vzpomínka na Vladimíru,“ vypráví scénárista Lubor Dohnal, jeden z dvojice studentů FAMU, kteří Vladimíru objevili jako básnířku. Druhým je dokumentarista Tomáš Škrdlant. Tímto způsobem vyplynou nejen názorové rozdíly na Vladimířinu povahu, ale také na její vztahy s lidmi. Byla Inka Machulková, spolu s Vladimírou kmenová autorka pražské Poetické kavárny Viola, její rivalkou, jak si myslí Lubor Dohnal, nebo kamarádkou, jak vyplývá z rozhovoru s Inkou? Některé historky, jako ta, když Jindřich Mann, syn Ludvíka Aškenazyho, přespal v dětské postýlce u Lubora Dohnala, se objevují ve vzpomínkách vícero respondentů, a jsou tak nahlíženy z různých úhlů, doplněny o maličkosti. Všechno to podporuje pestrost oproti dominantnosti jednoho názoru – tak to bylo, a ne jinak – v duchu Čapkovy noetické trilogie. Vyprávění respondentů je nad to rámováno snad nejdelším rozhovorem, který kdy komu Čerepková dala a který by možná ani nenechala vyjít, kdyby ještě žila.

Muže a ženy okolo Vladimíry – u mužů se hranice kamarádství a sexuálního vztahu většinou stírá a nad ženami se v pamětích také vznáší aura milenek – autorka na své dobrodružné až detektivní výpravě za životem básnířky oslovuje na základě pečlivé badatelské práce. Tak třeba Juraj Jakubisko o Vladimíře natočil svůj první středometrážní film Déšť, Ludvík Hess byl v polovině 60. let šéfredaktorem Divokého vína, ve kterém publikovala Čerepková své básně, a Jiří Stivín zachytil jeden den Ginsbergova pobytu v Praze ve fotografiích, na kterých je i Vladimíra. Autorka ale respondenty nabaluje také řetězením, jeden ji odkáže na dalšího. „Jo ty píšeš o Čerepkový? No tak to nechoď do knihovny, ale do hospody! Dyť tu znala celá Praha,“ glosuje Vráťa Brabenec, který Horáčkové dohodil svou bývalou ženu Marii Benetkovou, Vladimířinu kamarádku z dětství.

Vladimířin životní příběh představuje také kroniku 60. let otisknutých do Violy, „oázy svobody“ naproti Národnímu divadlu, u jejíhož zrodu stál v roce 1963 Jirka Ostermann a kde se četly básně amerických beatniků a poslouchal jazz. Zachycuje nespoutané řádění Vladimíry, která svým vzhledem a chováním odporovala stereotypu éterické básnířky, s mladou pražskou bohémou, k níž nálěželi např. Jiří Stivín, Václav Hrabě nebo Eva Olmerová. Zachycuje i další stránku té doby, následnou emigraci. Vladimíra odjíždí do Francie, kde se svým druhem a přítelem až do konce svých dní Pierrem Helzelem žije nějakou dobu v hippie komunitě, kde se ujíždělo na LSD. Jelikož Vladimíra měla vždy více mužů najednou, doplňuje později tuto dvojici Vladimířina snad osudová láska, o dvacet dva let mladší Němec Jan B.

Subjektivní povídání však pro ucelenou životní linii a zaplnění bílých míst nestačí a rozhovory jsou proloženy dokumenty, které mapují básnířčinu cestu po dětských a záchytných domovech a pasťácích. Dále pak manželské poutě s již zesnulým Oldřichem Blechou a s Bolivijcem Juanem Fernandezem, v 60. letech studentem Univerzity 17. listopadu. Vedle sebe tak stojí subjektivní vzpomínky a neosobní strohé informace. Do rozporu se dostávají např. v případě Vladimířina panenství; Marie Benetková ukazuje Horáčkové místo, kde Vladimíra v jedenácti letech přišla o panenství s Bartolomějem Legou, ovšem v materiálech z Vrchlabí stojí výsledek nucené gynekologické prohlídky stvrzující, že byla ještě ve dvanácti pannou.

Celá kniha je koncipována jako pátrání, hloubkové a svědomité. Mezi řadou doktorů Kalvachů vyhledá autorka toho správného psychiatra Zdeňka Kalvacha, který Vladimíru ošetřoval v okresní nemocnici v Karlových Varech po pokusu o sebevraždu. Zachycuje i slepé uličky pátrání, třeba po vychovatelkách z vrchlabského domova ve snaze zjistit, jak to u nich tenkrát fungovalo. Čtivost a plynulost podporují i další prvky: delší či opakované rozhovory s jednou a touž osobou jsou rozkouskovány na menší části a je dodržena chronologická linie. Rozhovory jsou doplněny kontextem setkání, informacemi o dané osobě a dalšími postřehy. Horáčková Vladimíru představuje samozřejmě také jako básnířku. Otiskuje některé její básně a neuveřejněné prózy. Informace o vyšlých básnických sbírkách jsou doprovázeny odborným komentářem zachycujícím tvůrčí vývoj Čerepkové.

To vše dohromady podává ucelený a pestrý pohled na život jedné zajímavé ženy v netradičním balení (myšlen jak způsob napsání, tak zdařilá grafická úprava Pavla Růta), jaký si Vladimíra Čerepková zaslouží. A stejně jako nebylo snadné její život seskládat pro Alici Horáčkovou, ani čtenář k němu nemá jednoduchou cestu. Nejprve musí knihu vysvobodit z kartonového přebalu – ale obsah na rozdíl od obalu nikde nevázne.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2677x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce