Grass, Günter

Grass, Günter

portrét beletrie zahraniční

Nejvýznamnější německý poválečný literát, talentovaný sochař a grafik, ale též neúnavný bojovník za mír a demokracii. Dne 13. dubna 2015 zemřel v Lübecku Günter Grass, nositel Nobelovy ceny za literaturu, který se nesmazatelným inkoustem vepsal, vryl, vtiskl a vmodeloval do světových dějin druhé poloviny 20. století.

Günter Grass (narozen 1927 v Gdaňsku, zemřel 2015 v Lübecku) byl německý spisovatel, sochař a grafik. Roku 1999 byl vyznamenán Nobelovou cenou za literaturu.

Roku 1955 zemřel v Curychu lübecký rodák a nositel Nobelovy ceny Thomas Mann. V tomtéž roce publikoval tehdy zcela neznámý Günter Grass v časopise Akzente své první básně. Roku 1999, přesně sedmdesát let po Thomasi Mannovi, převzal Grass ve Stockholmu Nobelovu cenu za literaturu. V pondělí 13. dubna 2015, šedesát let po Mannově smrti, Günter Grass ve věku 87 let zemřel, příznačně v nemocnici v Mannově rodném Lübecku. Je to sice jen náhodná souhra míst a čísel, ale té symbolice lze dát za pravdu: je-li Thomas Mann největším německým spisovatelem první poloviny 20. století, představuje Günter Grass jeho protějšek v polovině druhé.

Dětství v Gdaňsku, vojna a mír
Grass se narodil 16. října 1927 ve svobodném městě Gdaňsk, v němž tehdy naprostou většinu obyvatel tvořili Němci. Jeho rodiče, William a Helene, rozená Knoffová, provozovali koloniál na gdaňském předměstí Langfuhr (dnes městská část Wrzescz) a společně s chlapcem obývali přidružený dvoupokojový byt, do nějž o tři roky později přibyla ještě dcera Waltraut. Roku 1936 vstoupil oportunisticky smýšlející William do NSDAP a také pro Grasse bylo, jak se autor později vyjádřil, členství v nacistických mládežnických organizacích něčím samozřejmým.

Po dokončení povinné školní docházky se patnáctiletý Grass dobrovolně hlásí k wehrmachtu. Krátce působí u Říšské pracovní služby (RAD), v průběhu roku 1944 je však povolán k elitní jednotce Waffen-SS, konkrétně k tankové divizi „Frundsberg“. V jejích barvách se také v dubnu 1945 účastní bojů v Dolní Lužici, při nichž je zraněn. Po vynuceném pobytu ve vojenském lazaretu v Mariánských Lázních putuje po několika amerických zajateckých táborech a mj. je v rámci „denacifikace“ donucen k prohlídce koncentračního tábora v Dachau. Roku 1946 je tehdy osmnáctiletý Grass na severu Německa ze zajetí propuštěn.

Zatímco o své nacistické minulosti hovoří Grass od samého počátku a omlouvá ji snad pouze tím, že jako dítě, které na nacistické propagandě vyrostlo, neznal prakticky žádnou alternativu, k příslušnosti k jednotkám Waffen-SS se přiznává až o mnoho let později v autobiografické knize Beim Häuten der Zwiebel (2006, č. Při loupání cibule, 2007). Obraz „esesáka“ od té doby výrazně deformuje podobu vzniknuvšího autorského mýtu, přestože se Grass podle všech dostupných informací nepodílel a ani se nemohl podílet na válečných zločinech, které tyto jednotky v průběhu války spáchaly. Byl zajat jen několik dní po svém prvním nasazení na frontě.

Poválečná léta: Gruppe 47 a tlukot literárního úspěchu
V průběhu roku 1946 se osmnáctiletý mladík živí různě, mj. jako pomocník na statku a horník. Až v prosinci se poprvé po více než roce setkává s rodiči a sestrou Waltraut, kteří byli po skončení války z Gdaňsku vyhnáni. Závěr 50. let pak Grass, který už od třinácti let toužil stát se umělcem, tráví nejprve coby kamenický učeň a později jako student sochařství a grafiky na Státní akademii v Düsseldorfu.

Po studiu se roku 1953 stěhuje do Berlína, kde je 17. června společně se svou pozdější manželkou Annou Schwarzovou očitým svědkem východoněmeckého povstání a jeho drtivého potlačení sovětskými vojsky. O více než deset let později tuto zkušenost zapracuje do „německé truchlohry“ Die Plebejer proben den Aufstand (1966, č. Plebejci zkoušejí povstání, 2004), v níž se též ostře vyhradí proti ambivalentní roli a zdrženlivosti Bertolta Brechta coby předního východoněmeckého intelektuála právě při červnových nepokojích roku 1953.

Zatímco pokračuje ve studiu sochařství na Vysoké škole výtvarných umění v Berlíně, žení se Grass roku 1954 s Annou Schwarzovou a píše první básně. S nimi obsazuje roku 1955 třetí místo v prestižní básnické soutěži, a setkává se díky tomu s Walterem Höllererem a Hansem Wernerem Richterem, předními představiteli vlivné Skupiny 47 (Gruppe 47), která tehdy „psala dějiny“. Höllerer publikuje ještě téhož roku první Grassovy texty v časopisu Akzente, o rok později následuje v nakladatelství Luchterhand výbor poezie a kreseb Die Vorzüge der Windhühner.

První literární úspěchy autora vyzbrojují dostatkem sebevědomí k tomu, aby se pustil do většího prozaického projektu. Grass na něm pracuje v Paříži, kde v té době žije, a roku 1958 z něj poprvé čte na sjezdu Skupiny 47 v Allgäu. Hans Werner Richter na ten okamžik i po letech vzpomíná s nemalou dávkou nostalgie: „Ale hned po prvních větách je sál jako elektrizovaný. […] Marcel Reich-Ranicki si přestane dělat poznámky, někteří naslouchají se zpola otevřenými ústy a Joachim Kaiser pokyvuje s jemným úsměvem hlavou sem a tam. A já vím, že tohle je začátek velkého úspěchu ve Skupině 47.“ Za úryvek z připravovaného románu je Grass vyznamenán Cenou Skupiny 47. Rok nato příběh mapující dětství a dospívání gdaňského pikara a vášnivého bubeníčka Oskara Matzeratha vychází i knižně. Die Blechtrommel (1959, č. Plechový bubínek, 1969) zaznamenává fenomenální úspěch a jeho autor se prakticky přes noc stává předním literátem Západního Německa.

V relativně rychlém sledu publikuje Grass novelu Katz und Maus (1961, č. Kočka a myš, 1968) a román Hundejahre (1963, č. Psí roky, 2005), které už dobový kritik společně s Plechovým bubínkem označuje za „gdaňskou ságu“, od 70. let se pak pro trojici Grassových raných titulů vžije označení „gdaňská trilogie“.

60., 70. a 80. léta: Grass politický
Úspěch z počátku 60. let třicátníku Grassovi zajišťuje nečekanou svobodu, ale také mu dává možnost více promlouvat do veřejného dění v zemi. Jen několik málo dní po stavbě berlínské zdi se Grass obrací na své východoněmecké kolegy a vyzývá je k protestu, čímž si jako „provokatér“ vyslouží první záznam v análech Stasi, která jeho aktivity od té doby nepřetržitě sleduje.

Roku 1965 je Grass vyznamenán prestižní Cenou Georga Büchnera, v té době se též celým srdcem upíše německé sociální demokracii (SPD) a v 2. polovině 60. let a na počátku 70. let patří k nejhlasitějším podporovatelům politiky Willyho Brandta (kancléřem 1969–1974), s nímž též objíždí zemi v rámci jeho volební kampaně. Vždy si však udržuje odstup a členem strany se stává až roku 1982. Podobně jako Brandt se navíc Grass v této době silně angažuje v německo-německém dialogu a až do 70. let organizuje pravidelná autorská setkání s kolegy ve východním Berlíně. V návaznosti na protesty spjaté s vypovězením písničkáře Wolfa Biermanna z NDR (1976) je však Grass nucen plodnou spolupráci nedobrovolně ukončit.

Pochopitelně však dál píše – roku 1969 vychází román örtlich betäubt(1969, č. lokální umrtvení, 2012), groteskně-humorné zobrazení kořenů studentské revolty roku 1968, která však podle Grasse není správnou cestou k přerodu společnosti. Roku 1977 publikuje Grass kolosální, ale veleúspěšný román Der Butt (1977, č. Platejs, chystá se na rok 2015) ovlivněný v 70. letech vzkvétajícím hnutím za práva žen, o dva roky později pak kratší prózu Das Treffen in Telgte (1979, Setkání v Telgte), v níž vztyčil literární pomník Richterovi a jeho Skupině 47, a to přestože děj knihy líčí fiktivní setkání intelektuálů po třicetileté válce.

Roku 1979 jde do kin filmová verze Plechového bubínku v režii Volkera Schlöndorffa, která Grassovu dílu zajišťuje další vlnu popularity. To už však úspěšný spisovatel několik let nežije se svou první manželkou Annou, s níž má čtyři děti – dvojčata Franze a Raoula (*1957), dceru Lauru (*1961) a syna Bruna (*1965). Jeho partnerkou je v 70. letech nejdříve Veronika Schröterová, s níž má dceru Helene (*1974), a krátce též Ingrid Krügerová, s níž má dceru Nele (*1978). Ani s jednou ze jmenovaných žen však Grass nezůstává. Roku 1979, po rozvodu s Annou Grassovou (1978), si za ženu bere Ute Grunertovou.

V 80. letech se Grass z literární scény na vlastní přání trochu vytrácí. V letech 1983–1986 je prezidentem berlínské Akademie umění. Navíc hodně cestuje, mj. žije se svou druhou manželkou půl roku v indické Kalkatě. Z tohoto literárně chudého období – Grass však publikuje své politické proslovy či knihy s grafikami – pochází jen kritikou spíše přehlížený román Die Rättin (1986, č. Potkanka, 1992), v němž spisovatel vyjadřuje své obavy z budoucnosti lidského pokolení.

90. léta a nové tisíciletí: Grass autobiografický a (sebe)kritický
Roku 1992 vystupuje Grass z SPD a vyjadřuje tím svůj nesouhlas s omezením práv na azyl, na které SPD v parlamentu přikývla. Coby spisovatel se o slovo opět hlásí až v polovině 90. let románem Ein weites Feld (1995, č. Širé pole, 1998), ačkoliv jistě ne způsobem, jaký si sám představoval. Týdeník Spiegel publikuje v souladu s ostře negativní recenzí knihy, respektive otevřeným dopisem od Marcela Reicha-Ranického na titulní straně koláž, na níž Ranicki trhá Grassův nový román vejpůl. Prodejnosti „berlínského románu“, jenž se kriticky zabývá znovusjednocením Německa, ale inspiraci čerpá též z autobiografie německého realisty Theodora Fontaneho, však kontroverze jedině pomohla.

Navzdory rozporuplnému přijetí Širého pole sbírá v 2. polovině 90. let Grass další literární ocenění. Nejprve je roku 1996 vyznamenán Cenou Thomase Manna a o tři roky později španělskou Cenou prince Asturského. Především však na sklonku tisíciletí přebírá ve Stockholmu Nobelovu cenu za literaturu za „rozverně temné báje“, v nichž „zachytil zapomenutou tvář dějin“.

Tutéž zjizvenou tvář vykresluje Grass i v pozdní novele Im Krebsgang (2002, č. Jako rak, 2005), čtenářsky vděčném, ale současně politicky významném bestselleru. Výchozími historickými událostmi knihy jsou atentát na nacistického funkcionáře Wilhelma Gustloffa roku 1936 a potopení stejnojmenného parníku v lednu roku 1945, které si vyžádalo podle některých odhadů přes devět tisíc obětí. Příběh však nepředstavuje rekonstrukci německého utrpení, ale naopak – jak lze od autora očekávat – ukázku toho, jakým způsobem může být s dějinnými událostmi manipulováno, respektive k jakým pochybným účelům mohou být zneužity.

Nejdůležitějším pozdním prozaickým projektem Güntera Grasse je pak tzv. „trilogie rozpomínání“, kterou tvoří svazky Beim Häuten der Zwiebel (2006, č. Při loupání cibule, 2007), Die Box (2008, č. Příběhy z temné komory, 2011) a Grimms Wörterbuch (2010, Slovník bratří Grimmů). Zejména první životopisný titul, v němž však Grass současně zpochybňuje možnost sepsat historicky věrnou autobiografii, způsobil díky značně opožděnému zveřejnění jeho členství v SS značný rozruch a patrně navždy pootočil hranol, skrz nějž je na autorovo dílo nahlíženo.

V tomto pozměněném světle je třeba vnímat též vesměs negativní přijetí politické básně Was gesagt werden muss (2012, č. Co se tu říci musí, 2012), v níž Grass odsoudil izraelský jaderný program, jakož i celkovou politiku ústupků vůči rozhodnutím izraelské vlády. Pohrdlivé posměšky, rychlé odsudky, slova o antisemitismu i vyložené urážky včetně srovnání s novodobými neonacisty se snesly na Grassovu hlavu, aniž by se rozvinula skutečná diskuse, jak patrně autor zamýšlel. Už méně se v novém tisíciletí hovoří o jeho dlouholeté snaze o sbratření obou německých států, o boji za skutečnou sociální demokracii, o podpoře tolerance vůči romské a cikánské komunitě prostřednictvím Nadace Otty Pankoka či nových literárních talentů, pro něž založil Cenu Alfreda Döblina. I bezprostředně před smrtí se Grass zabýval zejména přiostřováním válečných konfliktů ve světě a v osobní korespondenci i rozhovorech varoval před vypuknutím třetí světové války.

Vliv a význam Güntera Grasse
Vliv, stejně jako význam, neoplývá žádnou spolehlivou měrnou jednotkou, se kterou by bylo možné jeho hodnoty přesně vymezit. Dokladů autorova významu se však dá najít bezpočet. Řada prestižních literárních ocenění, korunovaná navíc Nobelovou cenou za literaturu, setrvávající zájem čtenářů napříč kontinenty, obdiv kolegů z branže a v neposlední řadě i reakce veřejnosti a médií na Grassovu smrt dokazují, že ze světové kulturní scény slovy Salmana Rushdieho odešel „gigant“.

Také profesor Jiří Stromšík, přední znalec německé literatury, který se vedle Hanuše Karlacha zasloužil o překlad většiny Grassových knih do češtiny, s odpovědí na otázku Grassova významu dlouho neváhá: „V Grassově případě je snad mimo pochybu, že minimálně Plechový bubínek patří k základním knihám světové literatury 20. století,“ myslí si a dodává, že dějiny poválečné německé literatury se bez Grasse snad ani vykládat nedají.

Když bylo Günteru Grassovi třináct, začal sepisovat velkolepý román Kašubové, který se měl odehrávat ve 13. století. Možná jím chtěl ještě nic netušící chlapec této západoslovanské etnické skupině, z níž pocházela i jeho matka Helene, vzdát hold. V literární soutěži, kterou vypsal časopis Hilf mit! z dílny Hitlerovy mládeže, pochopitelně neuspěl a nedokončený fragment se za války ztratil. Kašubové tak nikdy nevznikli a už ani nevzniknou. Čeští čtenáři se přesto s Günterem Grassem loučit nemusejí. Ještě letos by měl v překladu Jiřího Stromšíka vyjít autorův sedmisetstránkový opus Platejs.

Günter Grass v českém překladu:
(seřazeno chronologicky dle data vydání originálu, uvedena vždy první vydání)

Hochwasser (1957, č. Povodeň, in: Západoněmecké moderní drama, překlad: Jitka Bodláková a Jiří Stach, Praha: Orbis 1969)
Die Blechtrommel (1959, č. Plechový bubínek, překlad: Vladimír Kafka, překlad veršů: Josef Hiršal, Praha: Mladá fronta 1969)
Die bösen Köche (1961, č. Zlí kuchaři, překlad: Jan Tomek, Praha: Dilia 1967)
Katz und Maus (1961, č. Kočka a myš, překlad: Zbyněk Sekal, Praha: Odeon 1968; pozdější vydání Sekalova překladu revidoval Jiří Stromšík)
Hundejahre (1963, č. Psí roky, překlad: Hanuš Karlach a Eva Pátková, Brno: Atlantis 2005)
Die Plebejer proben den Aufstand (1966, č. Plebejci zkoušejí povstání, překlad Hanuš Karlach, Praha: Národní divadlo 2004)
örtlich betäubt (1969, č. lokální umrtvení, překlad: Jiří Stromšík, Brno: Atlantis 2012)
Der Butt (1977, č. Platejs, překlad Jiřího Stromšíka vyjde na podzim 2015)
Die Rättin (1986, č. Potkanka, překlad: Hanuš Karlach, Praha: Mladá fronta 1992)
Unkenrufe (1992, č. Žabí lamento, překlad: Hanuš Karlach, Brno: Atlantis 1996)
Ein weites Feld (1995, č. Širé pole, překlad: Hanuš Karlach, Brno: Atlantis 1998)
Mein Jahrhundert (1999, č. Mé století, překlad: Hanuš Karlach, Brno: Atlantis 1999)
Im Krebsgang (2002, č. Jako rak, překlad: Jiří Stromšík, Brno: Atlantis 2005)
Beim Häuten der Zwiebel (2006, č. Při loupání cibule, překlad: Jiří Stromšík, Brno: Atlantis 2007)
Die Box (2008, č. Příběhy z temné komory, překlad: Jiří Stromšík, Brno: Atlantis 2011)
Was gesagt werden muss (2012, č. Co se tu říci musí, překlad: Hanuš Karlach, 2012, český text)



Dokument o Günteru Grassovi
Rozhovor s Günterem Grassem v Literárních novinách č. 39/1999
Videozáznam z převzetí Nobelovy ceny za literaturu

© Jakub Ehrenberger

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 18.04.2015 11:45
Grass, Günter
Významných Grassových děl, které ještě u nás nevyšly, se v češtině asi dočkáme. (Bylo by dobré, aby vešla více ve známost i jeho výtvarná tvorba, jež nebyla nějakým okrajovým koníčkem literáta, ale - podobně jako třeba u Friedricha Dürrenmatta - plnohodnotným uměleckým vyjádřením.) Na rozdíl od Siegfrieda... Lenze, který - za mnohem menší pozornosti médií - zemřel zhruba před půlrokem. Tady se obávám, že tento spisovatel je už pro české nakladatele passé. Myslím si, že hlavní Lenzova díla - Hodina němčiny, Vlastivědné muzeum, Cvičiště - už v češtině znovu nevyjdou, o těch dosud nevydaných ani nemluvě. Škoda, neboť jsou z hlediska německého osudu, pokrytectví, viny a rozporuplného poválečného vývoje neméně signifikantní než romány Grassovy, Böllovy a Walserovy. Nakladatelé však dávají přednost "současné" literatuře, novým autorům, objevům, bestsellerům, jakkoli zdaleka ne vždy dosahují slovesné úrovně a myšlenkové naléhavosti odcházející generace "starých mistrů" německé literatury...
Vložil: Milan, 18.04.2015 10:29
Grass, Günter
Také mě rozčiluje, jak se pořád připomíná Grassův vstup ke zbraním SS... Jinak doufám, že kromě chystaného Platejse (konečně!) se v českém překladu dočkáme ještě hlavně románu Das Treffen in Telgte (Setknání v Telgte)!
Vložil: Oto Horák, 16.04.2015 11:09
Grass, Günter
Myslím, že při této příležitosti je třeba říci natvrdo: pohoršení nad tím, že Grass vstoupil jako teenager do elitních vojenských "zbraní SS" je čirým farizejstvím - nebo idiotstvím. Grass nespáchal nic špatného, ani si nezabojoval, pouze udělal to, co bylo v prostředí, v kterém vyrůstal, chápáno jako... samozřejmost, bojovat za vlast. A nic na tom nemění, že v ní existoval nacistický režim, který prováděl nesčetné zločiny proti lidskosti. Totéž přece dělal režim sovětský - minimálně v stalinské éře - a přece jsem neslyšel, že by někomu někdo vytýkal, že sloužil v jeho ozbrojených silách. Třeba Alexandr Solženicyn se podobně jako Grass dobrovolně přihlásil do armády. Brzy oba budoucí spisovatelé vystřízlivěli. Navíc Grass své kratičké angažmá v hitlerovské armádě sám zveřejnil - byť opožděně a jako literární artefakt. Zkrátka a dobře: můžeme mít výhrady k některým Grassovým knihám, můžeme polemizovat s jeho názory (např. o té izraelské jaderné zbrani), nicméně používat proti němu jeho "válečnou" epizodu je nesmyslné a pokrytecké.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1882x

Inzerce
Inzerce