Mikuláš, Radek; Šturma, Jan Albert: Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád.

Mikuláš, Radek; Šturma, Jan Albert
Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád.

recenze přírodní vědy

Žijí obyvatelé Prahy v krajině plně civilizované, zbavené veškeré spontánnosti divoké přírody, v oblasti středoevropsky spořádané až skoro nudné? Radek Mikuláš a Jan Šturma patří k těm, kteří si to nemyslí. Jejich kniha Divoká příroda Prahy a blízkého okolí je sympatický průvodce po místech, kam by spořádaného občana asi nenapadlo zajít, i výzva k myšlení napříč zavedenými kategoriemi.

Průvodce Prahou pro bezdomovce, vyděděnce, obskurníky – a nejen pro ně
Radek Mikuláš
a Jan Albert Šturma: Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád. Academia, Praha, 2015, 212 s.

Žijí obyvatelé Prahy v krajině plně civilizované, zbavené veškeré spontánnosti divoké přírody, v oblasti středoevropsky spořádané až skoro nudné? Mnozí autoři tvrdí, že nikoli. Kupříkladu Václav Cílek prý chodí Prahou „jako mexickou džunglí“. A jeho návod na exotizaci Prahy? Vnímat město z hlediska jeho prastaré geohistorie: „Žijete-li v Říčanech, tak prostor, ve kterém stojí váš dům, ležel v kořenech hor vyšších než Alpy. Vápence nedalekého Braníka se tvořily jen kousek pod hladinou teplého rovníkového moře. Na Malé Straně však stojíte na horninách usazených ve studeném moři někde v místech, kde dnes leží Jihoafrická unie. A teprve před 300 miliony let byly všechny ty zdánlivě nesourodé složky spojeny do jednoho tělesa, kterému říkáme Český masiv. Už v samotném geologickém podloží je zakleto příliš mnoho protichůdných příběhů – a přesto vytváří jeden celek pražské kotliny a okolních parovin.“ Tato mnohovrstevnatost je pro něj také příslibem toho, že Praha bude i v budoucnosti schopna vstřebávat cizokrajné vlivy: „Dálněvýchodní křídlatka, čínské pajasany, kanadský zlatobýl přicházejí ve stejné době jako vietnamská tržiště, ukrajinští gastarbeitři a mcdonaldy. Kustovnice, křídlatka a Vietnamec tady už zůstanou a vplynou do krajiny. A proč ne? Není tak dlouho, kdy po Václavském náměstí kráčel srstnatý nosorožec, v Koněprusích pobíhal pavián a kousek za Prahou jste mohli potkat dikobraza.“ Jiní literáti při exotizaci Prahy do svých vizí více zapojují imaginaci: kupříkladu děje próz Michala Ajvaze se odehrávají v centru Prahy, kde se člověk může na Staroměstském náměstí setkat s živým tuňákem nebo chobotnicí či sledovat souboj se žralokem na věži barokního chrámu; u Jana Štolby se skrze stěnu Národního muzea do prostoru Václavského náměstí vysouvá kostra plejtváka, která do šera vyráží „se vší pečlivostí seřazené minerály a zvířata“, a nad město se ženou hyeny s rozježenou srstí a lední medvědi. A citovat můžeme rovněž Danielu Hodrovou, která ve své esejistické knize Citlivé město. Eseje z mytopoetiky tvrdí, že speciálně dnešní panelová sídliště jsou místa, kde se „divočina“ snaží proniknout dovnitř města, postupně se tu „zabydluje“: ve spárách mezi panely začali „hnízdit strakapoudi, na balkony usedají sovy, kolem popelnic pobíhají lišky“. Ve městě dokonce „vyrůstají divoké dřeviny, jejichž semena sem zavál vítr až z Dálného východu“.

Zcela konkrétní a – řekněme vědecky podložený – obraz přítomnosti divočiny (a rostlinné exotiky) nejnověji podávají geolog Radek Mikuláš a botanik Jan Albert Šturma v knize Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád. Jedním z jejích odborných recenzentů byl právě Cílek a autoři v ní zkoumají fenomén „nové divočiny, která vzniká tam, kde se lidským aktivitám přestalo dařit a šance se chopila vegetace“. Zdůrazňují přitom, že dnes sice v Čechách nenajdeme kout, který by byl člověkem zcela nepoznamenán, ale současně je spontánní síla přírody naštěstí tak nezdolná, že se nikdy nedá zcela vytěsnit. Trocha divočiny je ukrytá i v trávě fotbalového hřiště nebo bují mezi dlažebními kostkami Senovážného náměstí, ale na oplátku „nemalá porce lidského vlivu je i v Žofínském pralese“. Takže i naše „sterilní suché byty, v nichž myslíme jen na naše pohodlí, vyžadují trvalý tlak, aby nezdivočely“. Každopádně na prostředí typu „hřiště“ autoři nepohlížejí s velkým pochopením: nelichotivě se vyjadřují o „sterilních parčících“ nebo o hřbitovním duchu sídlištních parků. Naopak oslavují nespoutané síly vegetace: radují se například z akátů, které jsou schopny pohltit autobus. Velebí rozmanitost a s nadšením registrují byť i drobné náznaky, jež se dají interpretovat jako „Anatolie ve středních Čechách“, kousek pražské polopouště nebo symptomy přítomnosti australské diaspory na Jižním Městě, nebo prostě cokoli, co do středních Čech na první pohled vegetačně „nepatří“.

I Mikuláš se Šturmou v jistém smyslu podnikají výlety do minulosti. Například v tom smyslu, že jeskyně obydlené bezdomovci čtou jako „malou ukázku sběračské, neolitické krajiny“. A sami přitom přiznávají, že se trochu nechtěně stali kronikáři rychle se měnící městské krajiny, protože minimálně třetina toho, co popisovali, v době vydání jejich textu už neexistuje.

Nepíší přitom jen o divoké vegetaci, bující na rozhraní „přírody“ a lidmi intenzivně obývané krajiny; zaměřují se i na roztodivné lidské exempláře, s nimiž se tam setkávají. Zatímco totiž v centrech měst je podle nich homo sapiens zoufale přemnožen, na periferii, na kterou se především zaměřují, je nepoměrně vzácnější a jeho typologie přitom o dost různorodější. Uvádějí rozdílné „periferní“ subkultury: vedle zahrádkářů, kteří jsou na ně ale příliš civilizovaní, především bezdomovce a dále „obývače prázdných lodí“, kteří si svoje svatyně vytvářejí z čerpadel a kormidel. (V jiných svých textech Šturma popisuje například obskurní kult „našeho Tlustého Ježíše“ Jana Nedvěda.) Surreálnost krajin, jimiž oba autoři putují, se snaží podpořit i náznaky, že se zde možná skrývají obyvatelé ještě exotičtější: proč ne třeba „svalnatý krokodýl ozbrojený plamenometem“… Vložené beletristické či autobiografické úvahové pasáže pak přímo směřují k zachycení myšlení člověka, který je „pohlcen a ovládán divočinou“, takže jeho zápisky jsou jakýmsi deleuzovským „obrazem popisované vegetace“ s jejími „liniovými strukturami“. Případně se v nich uvažuje nad analogiemi mezi přírodou a kulturou: kupříkladu dynamika „plotní“ vegetace je srovnávána s navrstvováním plakátů a jejich cyklickým odlupováním.

Autoři se přitom vymezují nejen proti všem plánovačům stále nových obchodních center, ale i proti usedlým občanům, kteří se na ně při jejich výpravách do opuštěných oblastí, za „démony sídlícími za zrezivělými vraty“ (třeba opuštěných zahradnictví), dívají s nedůvěrou. Sami pak čtenářům dávají návod, kde jsou na okraji Prahy a v jejím okolí dobré příležitosti k přespání. A v zájmu rehabilitace periferie přikládají dokonce i „sociokulturní geobotanický klíč velkoměsta“ pro velmi odlišné společenské skupiny: kapsáře, opilce, ale i pejskaře, rodiny s dětmi či milence. Ti poslední najdou návod, kde hledat vhodné biotopy pro první schůzku, „petting“ i „fucking“. Polemicky se autoři vymezují proti těm, kteří chtějí bující lidskou rozmanitost redukovat tím, že třeba příběhy o zlodějích lebek ze hřbitovů prohlašují za pouhé městské legendy (jako Petr Janeček). Přísným čtenářem by ale mohli být obviněni, že sami možná ke vzniku urbánního folkloru přispívají, a to když v souvislosti s nálezem mrtvé želvy v Hostivařské přehradě tvrdí – či alespoň reprodukují zaslechnutou zprávu, že prý (v době napsání) žily v dané lokalitě desítky želv – podle zjištění autora recenze asi před patnácti lety skutečně právě jedna želva v přehradě žila, ale jen jediná…

Celkově je ale kniha sympatický průvodce po místech, kam by spořádaného občana asi nenapadlo zajít, i výzva k myšlení napříč zavedenými kategoriemi.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 2667x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce