Russell, Karen: Swamplandie

Russell, Karen
Swamplandie

ukázka beletrie zahraniční

Teď, když byl Náčelník na služební cestě a Swamplandie dočasně zavřená, staly jsme se my holky královnami ostrova. Setové plavali po Krokodýlí jámě za sluncem a měsíc dál bzučel.

Kapitola sedmá. Říční bagr se objevuje
Karen Russellová
: Swamplandie. Přel. Lýdie Kárníková, Dokořán, Praha, 2014, 352 s.

Teď, když byl Náčelník na služební cestě a Swamplandie dočasně zavřená, staly jsme se my holky královnami ostrova. Setové plavali po Krokodýlí jámě za sluncem a měsíc dál bzučel. Dokázala jsem spát až do hlubokého žloutku následujícího odpoledne, chodila ve svém špinavém pyžamu podél Krokodýlí jámy, schovávala jsem se na knihovní lodi a až do čtyř do rána si četla o záhadných vraždách. Mohla jsem se v televizi koukat na reklamy Světa temnoty a zvuk vytočit úplně doprava. Všechny ty možnosti mě omamovaly nějakým zvláštním typem smutku. Nespala jsem dobře. Během nocí, kdy Ossie nepřišla domů, jsem si přenesla peřiny dolů na gauč a nechala celý dům zářit do tmy jako loď.

Jednu sobotu, čtyři nebo pět dní potom, co Náčelník odjel, se v červeném červnovém světle na nejzápadnějším okraji našeho parku objevil tmavý tvar. Zahlédla jsem ho v síťoví vavřínů a nejdřív mi připadal jen jako zrnko plovoucí v modrém oku našeho ostrova, jako smítko v rosolu. Mrkla jsem a promnula si oči – a skvrna tam zůstala. Potom Ossie řekla, že ji vidí taky. Obcházely jsme s Ossie hranice turistické části našeho parku, asi kilometr od našeho domu. Za Posledním příkopem se cesta proměnila v nepropustnou kleč nízkých palem. Celý den jsme hledaly mladé stromky melaleuky.

Kdysi na Floridě proudila voda z jezera Okeechobee bez přerušení a jakéhokoli zásahu člověka. Jednoho dne se ale ctižádostiví farmáři rozhodli vyzvat její modrou hegemonii na souboj. Všechna hutná rašelina pod jezery měla přijít pryč!

Melaleuca quinquenervia byla invazivní exotická rostlina, australský strom přivezený na Floridu, aby vysál všechny močály dosucha. Když jste se narodili v bažině, byli jste odkojeni příběhem o čtyřech pilotech Apokalypsy, o mužích, kteří přelétli v maličkých Cessnách přes blata a z pepřenek a solniček rozprášili po celé krajině semínka melaleuky. Exotický útočník – „rostlina škrtič“ – ohrožoval naši rodinu dlouho před příchodem Světa temnoty. Inženýři z Vojenských staveb – obří stavební firmy patřící armádě – zasadili v průběhu čtyřicátých let tisíce stromků melaleuky v rámci svého odvodňovacího projektu. To bylo tenkrát, když si vláda myslela, že je možné proměnit naše stromovité ostrovy v plisované lány úrodné půdy. Celé dětství jsem byla vychovávána k nedůvěře vůči inženýrům z Vojenských staveb, a to z dobrého důvodu. Kanály a hráze, které doporučili k ovládání povodní, proměnily poslední panenské mahagonové háje v mísy prachu; na jiných místech spolkl vyschlé rašelinové podloží ničivý požár a na dně zbyly jen začarované prsty vápna.

Melaleuka vytvořila po celém území neprostupnou monokulturu, les, ve kterém rostl jenom jeden druh stromu. Většina obyvatel mokřadů dávno opustila sen o zúrodnění svých ostrovů. Reakce inženýrů a močálových investorů na vzniklou situaci by se podle našeho táty dala shrnout do jednoho slova: „Jejda!“ Lesní požáry zuřily a spálily bažinu až na rašelinový základ. Přišly mrazy a při krájení rajčat jste si mohli nanejvýš zlomit čepel. Začátkem roku 1950 už byl sen o odvodnění prakticky mrtvý. Inženýři z Vojenských staveb upustili od snahy „pustinu“ vysušit a přesedlali na cíl zachovat ji. Naneštěstí pro moji rodinu byly ale stromky melaleuky pořád bezmezně oddané původnímu plánu, schématu odvodnění. Polykaly až padesát akrů za den: někdy v květnu objevil Kiwi záludnou nákazu za Krokodýlí jámou – výhonky o síle násady od koštěte. Bigtreeové je sekali sekerami a vypouštěli mízu – svět zalil zápach kafru. Poráželi jsme je, ale z půdy vyrážely další a další. Byla to ztřeštěná plodnost, jako když si tělo samo vyrábí rakovinu.

Bože, bažina píše svůj vlastní vzkaz na rozloučenou! Pronesl jednou jeden botanik při cestě vznášedlem, když k nám přijel výskyt melaleuky zkoumat. Přejížděl si při tom palcem přes okraj růžovo-zlatých dioptrických brýlí, jako by byl se svým básnickým přirovnáním nadmíru spokojen. Pozvali jsme tým pěti inženýrů, hydrologů a botaniků a vzali je do spletitých sítin za West Lake, kde vyrašil nový melaleukový les – tak hustý, že by „skrz něj neproběhl jen trochu tlustší rejsek“. Odpoledne bylo prosycené komentáři typu „Stanley, koukej!“, jako by pro ně byla zkáza našeho domova nějakou podívanou.

„Padesát stromků na jednom akru, můj Bože!“ Tak shrnul problém ohromený hydrolog Stanley a udělal si fotku pro svůj článek.

„Věříte, vy chlapi, v Boha?“ zeptal se táta. „Protože k němu se teď zrovna modlím. Mám už po krk čekání na vás, na lidi.“ Náčelník říkal, že Vojenské stavby trpí nějakou podivnou ztrátou paměti, pokud jde o naši krizi – všechny požáry, lesy melaleuky i fatální povodně ve spádových kanálech – to všechno má původ v jejich územních plánech.

„Zemři, melaleuko!“ Hulákala jsem celé odpoledne a mávala do vzduchu štětcem. Ossie sekala stromky a já pařízky natírala herbicidem. „Jsme jako stromoví válečníci,“ říkala jsem Ossie. Přišly jsme to do Posledního příkopu zmasakrovat.

„To je docela nudný masakr,“ řekla moje sestra. „Kdy bude oběd?“

Promíchávala jsem zrovna v kyblíku sklovitý jed, když jsem zvedla oči a uviděla ten tvar: něco černého, rozpouštějícího se za načervenalou vrstvou stromů.

Prolézt porostem nám trvalo pět minut. Ze stromů nad námi vlály dlouhé závoje provazovky a sukulentů ve tvaru ananasu. Tvar prosvítal mezi kmeny a pořád měnil rozměry; myslela jsem, že by to mohl být nějaký druh domu. Ale jak by sem mohl připlout celý dům?

„Haló!“ zakřičely jsme obě do Posledního příkopu.

„Avo, vždyť je to loď...“ volala moje sestra a běžela směrem k ní. Ale takovou loď jsem nikdy předtím neviděla. Bylo to plavidlo dlouhé sedm nebo osm metrů s kapitánskou kajutou a labyrintem lan na palubě. Kladka ležela na zádi, kam se svalil nějaký uzel. Na přídi se tyčil štíhlý jeřáb s rezavějícími vzpěrami. Lžíce rypadla visela skoro deset metrů nad našimi hlavami jako malá žlutá lebka dinosaura. Kolem jeřábu se jako jeho konkurence natahovaly vysoké palmy. Moje sestra se prodírala skrz vrbové větve a táhla mě za sebou.

„Haló?“ zeptaly jsme se, tentokrát tišeji.

„Avo!“ řekla Ossie. „Je to říční bagr.

„Ach,“ z nějakého důvodu se mi z toho slova zrychlil tep. Jakmile pro tu věc Ossie našla název, viděla jsem rovnou, že má pravdu – tahle loď měla rypadlo, kabely a rameno jeřábu, zřejmě pro vytahování drolícího se bahna a vykopávání kanálu nebo silnice. Měli jsme ho na několika černobílých fotkách v muzeu: Projekt terénních úprav, 1886–1942.

Ossie už běžela směrem k lodi. Kanál tu byl skoro dva metry hluboký a kroutil se a syčel jako obrovský had, nedávné deště zvedaly hladinu ještě výše. Bagr by asi pokračoval dál, ale zasekl se ve zkroucených klepetech mangrovníků. Úhel, pod jakým byl do koryta zaseknutý, mi připomínal klíč, který někdo silou vrazil do špatné klíčové dírky. Na lžíci rypadla sedělo několik káňat. Jakmile jsem si ptáků všimla, uviděla jsem je najednou úplně všude. Jeden s úzkými křídly seděl na žebříku jeřábu, další kloval do mrtvé veverky na palubě lodi. Na jejich přítomnosti bylo něco mazaného a neskrývaného, jejich drobné vlhké oči. Cítila jsem, jako by tady na nás dravci už dlouho čekali.

Ossie si jich zřejmě nevšimla; chtěla se dostat až k lodi. Přeskočila mezeru a udělala první krok na druhé straně, jako první lidský krok na Měsíci, a já skočila za ní. Paluba byla matná, nepravidelně černá. Kluzká. Opřely jsme se do dveří kapitánské kabiny a po několika společných pokusech jsme je otevřely. Když povolily, vyvalily se na nás barvy. Zakřičela jsem a zakryla si obličej rukama – a kdyby mě Ossie nechytila, asi bych spadla dozadu do klínu mezi okrajem příkopu a lodí. A v tu chvíli jsem věděla, že jsem se celou dobu mýlila: že je moje sestra opravdu psychopat, že je celý svět strašidelný a že se teď nade mnou jako světelný provaz vznáší přízrak. Potom se přízrak rozpadl na částečky křídel.

„Uklidni se, hlupáčku, je to jen pár můr.“

Můry nám zmateně a nehlasně poletovaly nad hlavami. Přeskupovaly se do obrazců a vypadaly jako viditelná hudba – zvuk, který by okamžitě uslyšeli aligátoři nebo skunci, ale Bigtreeové ho slyšet nemohli. Mohla ho slyšet moje sestra? ptala jsem se sama sebe.

 

Překlad © Lýdie Kárníková
ukázka z knihy Swamplandie
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Dokořán

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1469x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce