Orpheu

Orpheu

aktualita beletrie zahraniční

V roce 1915 vyšla jediná dvě čísla časopisu Orpheu (Orfeus). Navzdory tomu, že časopis zanikl mnohem dříve, než jeho tvůrci předpokládali, jeho význam pro portugalskou kulturní scénu se ukázal tak mimořádný, že dnes, sto let od jeho zrození i zániku, se v různých zemích pořádají divadelní představení, literární večery, konference a přednášky s jediným tématem: Orpheu.

Životopis časopisu Orpheu
V roce 1915 vyšla jediná dvě čísla časopisu Orpheu (Orfeus), který na portugalskou literární scénu, v té době ovlivňovanou zejména symbolismem a dekadencí, uvedl modernistické směry a myšlenky evropských avantgard. Autoři a spolupracovníci časopisu jsou známí jako „Generace Orphea“ nebo „První modernistická generace“.

V  roce 1912 odcestoval začínající básník a prozaik Mário de Sá-Carneiro poprvé do Paříže. O veškerém dění psal dlouhé dopisy staršímu spolužákovi z coimberských studií Fernandu Pessoovi. V dopisech se často objevovala myšlenka na vlastní časopis, v němž by mohli publikovat svou tvorbu a především v něm zpřístupnit všechno to, „čím momentálně žila Paříž“, a rozpohybovat tak poněkud zkostnatělé umělecké prostředí v Portugalsku. Pessoa chtěl navíc do portugalské literatury uvést nové směry, které sám definoval a jménem svým nebo svých heteronymů k nim vytvořil básně-manifesty.

Sá-Carneiro si pod časopisem představoval krátkodobý projekt šesti až deseti čísel, vycházejících během dvou let, a měl pro něj připravený název Sfinga (Sfinga). Na základě korespondenčně vedených diskusí s Pessoou ale název změnil na Lusitânia (Lusitánie), načež ho vzápětí společně přejmenovali na Europa (Evropa). Na konci roku 1914 se v jedné z lisabonských kaváren dílem náhody setkal Fernando Pessoa s básníkem Luísem de Montalvôrem, který nejen přislíbil spolupráci, ale navrhl i všemi akceptovaný název Orpheu. Brazilský básník Ronald de Carvalho souhlasil, že zajistí zámořské vydání a zejména distribuci v Rio de Janeiru a São Paulu. Navzdory dlouhé společné historii obou zemí šlo o jeden z prvních lusobrazilských kulturních projektů.

Průměrný věk tvůrců časopisu byl dvacet čtyři let. Editorem obou čísel se stal novinář a spisovatel António Ferro. Mottem časopisu bylo „Neohlížet se!“. Stejně jako se bájný Orfeus nesměl ohlédnout na cestě z podsvětí, nechtěli se orfeovští autoři ohlížet za čímkoli, co bylo dosud napsáno. Nekompromisní modernistické prohlášení však sami nedodržovali.

Nesmrtelnosti nemusí předcházet dlouhý život
První číslo v celkovém nákladu sto kusů a rozsahu osmdesáti tří stran vyšlo 25. března, s paralelním vydáním v Rio de Janeiru. Prvním prodejním místem bylo lisabonské knihkupectví Livraria Brasileira. Grafickou podobu tiskoviny a především ilustraci na obálce měl na starosti architekt José Pacheco.

Nový časopis vyvolal velké nadšení a nesmírné pohoršení zároveň. Za skandální byla považována už samotná obálka s postavou nahé ženy rozpažené mezi dvěma obřími hořícími svícemi – představující jednu z variací na zpodobnění sloupů ze Šalomounova chrámu. Největší pozornost vzbudily Sá-Carneirovy básně. Některé byly označeny za pornografii, básní 16 si Sá-Carneiro od kritiků vysloužil dokonce „diagnózu“ schizofrenika. Poprvé zde publikoval Pessoův heteronymní autor Álvaro de Campos. Jeho futuristická Triumfální óda představila nový umělecký směr – sensacionismus, který nabádal k procítění všeho všemi způsoby. Báseň šokovala na tehdejší dobu násilnými scénami po vzoru Marinettiho a vulgárními výrazy. Značný prostor komentářům a citátům z Orfea věnoval tisk nejen v Lisabonu, ale také v Portu a později v Brazílii. Básně i samotní autoři se stávali terčem karikatur a vtipů. Velká, byť většinou výsměšná publicita nicméně pomohla prodeji, číslo se vyprodalo během tří týdnů.

Druhé číslo Orfea s velmi střídmou obálkou (přes celou stranu byla vyobrazená velká číslice 2) vyšlo 28. června 1915. O šéfredaktorské místo se rovným dílem dělili Pessoa a Sá-Carneiro. Podobně jako v prvním čísle se zde setkávala tvorba od symbolismu po futurismus. Autoři se rozhodli pokračovat v provokativním duchu a přímo podněcovali k reakcím a polemikám. Objevili o generaci staršího nikdy nepublikujícího básníka Ângela de Limu, který v té době pobýval v psychiatrické léčebně v Algarve. Jeho básně, připomínající styl „automatického psaní“, byly plné popisů halucinací a delirií. Také kvůli nim dostali autoři „Generace Orphea“ nálepku šílenců a narkomanů.

Za „modernističtější“ lze považovat kolážovou kombinaci textů a výtvarného umění. Poprvé se zde objevilo výtvarné dílo extravagantního futuristy Santa-Rity Pintora. Sensacionismu a futurismu vzdal hold i Mário de Sá-Carneiro ve vizuálně ozvláštněné skandální básni Manikúra. Fernando Pessoa pod svým jménem představil z několika částí složenou báseň Šikmý déšť, která je považována za manifest intersekcionismu. Do dialogu s básní se stavěl jeden z přetištěných obrazů Santa-Rity Pintora nazvaný Dynamická dekompozice stolu – plastický intersekcionismus. Určitou kuriozitu čísla představovalo devět sonetů neznámé básnířky Violante de Cysneiros, v obsahu uvedené s otazníkem. Uvnitř čísla byla pod jejím jménem poznámka, že básně kdosi zanechal v redakci. Postava Violante byla fiktivní heteronymní protějšek Armanda Côrtes-Rodriguese, který jako jediný uposlechl Pessoovu výzvu a svou osobnost také rozštěpil do literárních heteronym. Svou roli v této ojedinělé mystifikaci sehrála i snaha, aby se Côrtes-Rodrigues po negativní reakci tisku na první číslo Orfea nekompromitoval na filozofické fakultě v Lisabonu těsně předtím, než ji dokončí.

Pessoa byl přesvědčen o vysoké literární úrovni časopisu a s velkým sebevědomím a ambicemi se jej snažil zviditelnit i za hranicemi Portugalska. Veškeré úsilí o propagaci v anglickém, ale i francouzském a španělském prostředí bylo marné. Evropa byla ve válce a portugalská literatura byla považována za okrajovou.

Vše navíc komplikoval nedostatek peněz, který se stal hlavním důvodem, proč orfeovský projekt skončil druhým číslem. Největší část nákladů na jednotlivá vydání nesl Sá-Carneiro: peníze si vypůjčil od otce. Štědrý zdroj vyschl na podzim 1915, kdy se Sá-Carneirova rodina odstěhovala z Portugalska. Kvůli rozdílnému politickému přesvědčení a proto, že se začali více věnovat vlastní kariéře, se od časopisu odklonili Alfredo Guisado a António Ferro. Poslední fatální ranou byla sebevražda Mária de Sá-Carneira v Paříži v dubnu 1916. Příprava třetího čísla se protahovala a stále se měnila skladba případných přispěvatelů. V roce 1918 zemřel Santa-Rita Pintor a jeden z mála portugalských kubistických malířů Amadeo de Sousa-Cardoso, kteří slíbíli časopisu podporu. Třetí číslo zůstalo ve fázi korektur a veřejnost si je mohla přečíst až v roce 1984, kdy vyšlo jako součást literárněkritické studie Arnalda Saraivy nazvané Orpheu 3.

Jediným dlouhodobým propagátorem myšlenek Orfea byl Almada Negreiros, který se posléze stal angažovaným umělcem ve službách salazaristického Nového státu. V roce 1935 věnoval Negreiros, tehdy šéfredaktor časopisu Sudoeste (Jihozápad), celé číslo dvacátému výročí Orfea, do něhož přispěli téměř všichni přeživší spoluautoři. Fernando Pessoa do něj krátce před svou smrtí (zemřel v listopadu téhož roku) napsal kratičký článek nazvaný My z Orfea, zakončený zvoláním „Orfeus skončil. Orfeus pokračuje!”

Sté výročí Orfea si od 25. března 2015 připomíná celý lusofonní svět. Nadace Calouste Gulbenkiana pořádá dvě paralelní dvoudenní konference 100 Orpheu – Colóquio Internacional 2015 ve spolupráci s univerzitami v Lisabonu a São Paulu. Počet příspěvků a přednášejících je ohromující, stejně jako prostor věnovaný výročí tohoto časopisu v médiích.

© Karolína Válová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1449x

Inzerce