Figueiredo, Ivo de: Henrik Ibsen. Člověk a maska

Figueiredo, Ivo de
Henrik Ibsen. Člověk a maska

ukázka literární věda

Biografie o ikonické postavě světového dramatu Henriku Ibsenovi přináší nový pohled na tohoto dramatika. Zaměřuje se na mýty, které jsou okolo Ibsena obestřeny a které, jak kniha ukazuje, byly z velké části vytvářeny jím samým.

Ibsen superstar
Ivo de Figueiredo: Henrik Ibsen. Člověk a maska. Přel. Karolína Stehlíková, Karolinum, Praha, 671 s.

Ačkoli to mohlo působit, že Henrik dává přednost izolovanému životu ve svém bytě, byla to pravda jen do určité míry. Obecně dostával všem nezbytným společenským závazkům, jaké s sebou jeho postavení přinášelo, třebaže se občas pokoušel se z nich vykroutit, jako například když jednu pozvánku odmítl s odůvodněním, že je aktivním členem „antinávštěvového spolku“. Přesto chodil na večeře, recepce a do divadla a čas od času zašel do spolků jako Andvake (Bdělost) či Videnskabsselskapet (Vědecká společnost). A když se od něj očekávalo, že bude mávat z okna, mával z okna.

Ve skutečnosti se mohl účastnit tolika večírků, kolika chtěl, aniž by otřásl mýtem o „velkém osamělém Mistrovi“.

Také kolem sebe neměl pouze Linu, Hildur a Bergliot, objevovali se i jiní hosté – někteří zváni a vítáni, jiní nezváni a o ty nestál. V průběhu léta ho navštívili jistý maďarský spisovatel, francouzský hrabě de Contades a ruský hrabě Golicyn. Také jeho francouzský překladatel hrabě Prozor s paní se u něj zastavili cestou z Petrohradu. V srpnu ho navštívil srbský princ Božidar Karađorđević, a ještě než odjel, dorazil do Kristianie na krátkou návštěvu Aurélien Lugné-Poe.

Bylo zřejmé, že snaha proniknout k dramatikovi se stala cílem turistů i celebrit všeho druhu. A turistů bylo dost a dost, ať už více, či méně prominentních. Většina z nich mířila do norských hor a fjordů, ovšem v hlavním městě se každopádně nacházela jedna atrakce, kterou si nemohli nechat ujít – Henrik Ibsen. Atrakce sama však nehýřila vždy nadšením:

„Jinak je tu letos neuvěřitelné množství turistů a pořádně mě otravují,“ stěžuje si v srpnu Suzanně. „Nicméně někdy je to přesto celkem milé.“

Sláva byla dvousečná. Co jinak říci o podivné příhodě, při níž Ibsena před hotelem Grand zastavila horda čtyřiceti až padesáti turistů vedená poručíkem jistého rakouského polního maršálka, aby mu vzdala čest? Ibsen a Grand byli v Kristianii už dávno pojmem a každodenní procházky z Arbinovy ulice do kavárny časem vytvořily stabilní součást ibsenovské mytologie. Ibsenova pravidelnost se stala legendární a bývala pochopitelně přeháněna. Protože i když byl Ibsen přesný, nebyl stroj. Čas od času si zašel na nákup, jindy jel tramvají. Většinou nicméně docházel do kavárny dvakrát denně, poprvé kolem jedenácté či dvanácté hodiny a podruhé večer kolem šesté sedmé. Při první procházce se obvykle zastavoval před univerzitní budovou s hodinami, aby si seřídil čas. Někdy například navštěvoval navíc kavárnu později večer, byla-li nějaká zvláštní příležitost, například divadelní představení.

Postupně získal stálé místo v rohu kavárny a manažer pan Fritzner mu zajišťoval dovoz německého piva (Spatenbräu), které měl ve zvyku pít v Mnichově. Také mu na židli namontovali měděnou destičku, na níž stálo „Reserveret for Dr. Ibsen“, a od roku 1899 stávaly na stole připravené čtyři sklenice na různé destiláty, na nichž bylo vyryto spisovatelovo jméno.

Na tom, že v Grandu popíjel pálenku i v průběhu dopoledne, se všichni shodují – byť názory na to, kolik toho vypil, se pochopitelně rozcházejí. Bergliot ve snaze vyvrátit fámy, že Ibsen do sebe lil jednoho panáka za druhým, tvrdí, že celou dobu pouze usrkával ze stejné sklenky (v její verzi koňaku). August Lindberg každopádně nikdy nezapomněl na oběd, který si s dramatikem jednou v devadesátých letech dal. Ve dvanáct hodin zaujali společně místa u Ibsenova stálého stolu, na němž stála karafa s pálenkou a jedna láhev světlého piva. Ibsen zavolal číšníka a objednal – jednu karafu pálenky a láhev světlého piva i pro Lindberga!

„A co jídlo?“ zeptal se Lindberg poté, co si poprvé připili.

„Budete jíst?“ zeptal se Ibsen.

„Ano, jistě,“ odpověděl Švéd, „nepozval mě snad pan doktor na oběd?“

„Vy máte v tuhle dobu hlad?“

„Musím si dát alespoň chlebíček.“

Ibsen obvykle raději sedával dopoledne sám a ne vždy v rohu. Někdy dával přednost klidu čítárny, která byla od hotelu i restaurace oddělena. Po večerech si rád vychutnal skleničku v Palmovém sále, často se společností. Ibsenovy pravidelné zvyky byly turistům důvěrně známé. Výletníci se shromažďovali před Grand Café, aby viděli dramatika vcházet. Jednou si jistý americký turista dokonce dovolil posadit se na Ibsenovu židli, aby otestoval jeho reakci. Jinému Američanovi se podařilo vklouznout do bytu v Arbinově ulici a ukradnout tam tužku, načež utíkal, až se mu za patami prášilo.

Obdivovatelkami, jež Ibsenovi propadaly nejsnáze, byly mladé ženy. Když osmnáctiletá Anna Warbergová Tharaldsenová zpozorovala dramatika na Drammensveien, spontánně k němu zamířila. „Zastavila jsem se před Mistrem, hluboce se uklonila a udělala pukrle.“

Tehdy ani později nevěděla, proč to udělala, prostě musela. Horší to bylo s lidmi, kteří přicházeli k jeho dveřím nebo kteří mu psali dopisy. Sběratele autogramů podváděl tím, že při odpovědi deformoval svůj rukopis, jiní si přicházeli pro radu – farář, který ztratil víru, manželský pár, jenž se trápil v soužití. Kromě toho se kristianskými ulicemi potulovali novináři nebo tábořili v Arbinově ulici, aby literáta alespoň zahlédli, zatímco fotografové usilovali o pořízení kradmých fotografií.

 

překlad © Karolína Stehlíková
ukázka z knihy Henrik Ibsen. Člověk a maska
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Karolinum

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1473x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce