Simons, Ida: Pošetilá družička

Simons, Ida
Pošetilá družička

studie beletrie zahraniční

Pošetilá družička, jediný dokončený román klavíristky Idy Simonsové z roku 1959, upadl po její smrti v zapomnění. Jeho znovuobjevení se v roce 2014 se stalo nizozemskou literární událostí a nesentimentální pohled dvanáctileté Gittel, jímž se s humorem a (sebe)ironií dívá na svět dospělých, vzbudil zájem nakladatelů ve dvacítce dalších zemí.

Pošetilá družička Ida Simonsová
Ida Simonsová
: Pošetilá družička. Z nizozemského orig. Een dwaze maagd přel. a doslov napsala Magda de Bruin Hüblová, Pistorius & Olšanská, Příbram 2015, 176 s.

Když v květnu 2014 vyšla v amsterodamském nakladatelství Cossee kniha Idy Simonsové Pošetilá družička, vzbudila okamžitě velký ohlas, ale vyvolala i dráždivou zvědavost: nešlo totiž o prozaickou prvotinu dosud neznámé autorky, kterou stačí pozvat do některé televizní talkshow či (pro užší publikum) do pořadu o knihách, abychom si udělali představu nejen o tom, zda je její kniha autobiografická (vždyť to je snad nejčastější novinářská otázka spisovateli), ale také o jejích názorech či o jejím soukromí. Úspěšní spisovatelé jsou přece veřejné osoby a současní čtenáři jsou stále méně ochotní spokojit se prostě s dílem, které autor zveřejňuje. Jenže Pošetilá družička je román z roku 1959 a jeho autorka, povoláním koncertní klavíristka (kniha je její jediný dokončený román), zemřela rok po vydání, v devětačtyřiceti letech. V době, kdy román vyšel poprvé, ho sice kritika přijala s nadšením, po její smrti však postupně upadl v zapomnění. K oživení zájmu nestačilo ani to, že nizozemský spisovatel Maarten ’t Hart v roce 2007 v seriálu o neprávem zapomenutých spisovatelích označil tento krátký román za jeden z vrcholů nizozemské literatury.

Trvalo další tři roky, než při vyklízení domu po rodičích padl výtisk z roku 1959 do rukou nakladatelce Evě Cosseeové. Vzpomněla si, že jí knihu kdysi dala přečíst maminka, aby dospívající dceru povzbudila k hodinám klavíru. Zjistila, že příběh dvanáctileté Gittel se jí líbí i s odstupem let – a nejen jí, ale i redakčním kolegům různého věku, pohlaví i národnosti. A nizozemská literární událost roku 2014 byla na světě. Od května se horečně pracovalo na sestavení autorčiných životopisných údajů (heslo Huygensova ústavu Královské nizozemské akademie věd nese datum poslední aktualizace 26. 11. 2014), ale hodil se každý střípek vzpomínek, jen aby osobnost Idy Simonsové získala aspoň trochu určitější obrysy. Z autorčiných nejbližších rodinných příslušníků žije pouze snacha Marita – ta však Simonsovou nikdy nepoznala osobně. A tak se svou dávnou vzpomínkou přišla ke slovu spisovatelka Marga Minco, proslavená autobiografickou kronikou nizozemské židovské rodiny za druhé světové války Het bittere kruid (Hořké byliny). Za tento debut jí byla 1. prosince 1958 v Haagu udělena literární cena Vijverbergprijs. Na slavnostní recepci k ní tehdy v davu lidí náhle přistoupila neznámá elegantní žena, darovala jí bez velkých slov svůj prstýnek s perlou a zase zmizela. V dobovém tisku se objevila zpráva o „tajemné ženě“ a „perlovém překvapení“. Identita dárkyně byla brzy odhalena: někteří hosté v ní poznali haagskou klavíristku Idu Simonsovou. Obě ženy si pak ještě poslaly pár zdvořilostních lístků. V reakci z 9. 1. 1959 na písemné poděkování za prstýnek vyjadřuje Simonsová radost, že Mincoová projevila „tak milé pochopení“ pro její „poněkud neobratný ,manévr k odvedení pozornosti‘“. Cituje Jeana Cocteaua: Il y a les poètes et les grandes personnes (Jsou básníci, a jsou dospělí). „Když jsem k vám šla, viděla jsem v oslavované spisovatelce smutnou holčičku a nemohla jsem ji nechat napospas truchlivým myšlenkám, a tak jsem – naštěstí – pro jednou překonala příšerný ostych, jenž je mým trestem; ten prstýnek byla prostě hračka!“, a rázně uzavírá: „Ale teď už o tom nechci nikdy nic slyšet.“ Ženy si v následujícím roce ještě jednou či dvakrát napsaly, ale už nikdy se nesetkaly. Pro Margu Mincoovou ta pozoruhodná příhoda dodnes neztratila přídech letmého setkání s „pohádkovou vílou“.

Co je tedy o Idě Simonsové známo? Narodila se v Antverpách 11. 3. 1911 v židovské měšťanské rodině. Otec Moritz Rosenheimer (1875–1936) byl Němec, matka Constance roz. Vecht (1886–1963) pocházela po rodičích z Nizozemska, ale narodila se v Londýně a mluvila nejraději anglicky. Rané dětství strávila Ida v mnohojazyčném prostředí: na ulici zněla antverpská vlámština, doma se mluvilo německy, anglicky, občas nizozemsky a jidiš. Po vypuknutí první světové války odjela rodina do Nizozemska (stejně jako více než milion Belgičanů – v případě Rosenheimerových však hrála roli otcova německá národnost: Němci jako příslušníci nepřátelského národa museli Belgii hned v srpnu 1914 opustit). Velká skupina židovských uprchlíků zamířila do Scheveningenu, přímořského předměstí Haagu, kde tradičně žila početná židovská obec (převážně původem z Haliče). Válku tu přečkalo na 11 tisíc belgických Židů. Rosenheimerovi se po skončení války do Belgie nevrátili – bydleli ve Scheveningenu a později v Haagu, 14. 7. 1921 získali nizozemské občanství. V letech 1922–1923 žili krátce v Berlíně, ale vzhledem k hyperinflaci (v knize zmiňovaný Hjalmar Schacht zavedl rentovou marku v říjnu 1923) se vrátili do Nizozemska.

Mladičká Ida Rosenheimerová studovala klavír u Paula Frenkela, v Londýně u Jana Smeterlina a v Paříži u Paula Loyonneta. Debutovala v devatenácti letech v Antverpách s orchestrem Le Cercle Musical Juif (Židovský hudební kruh). Ve 30. letech často vystupovala v koncertních sálech sídelního města Haagu a v lázeňském Scheveningenu, pravidelně hrála s významným haagským tělesem Residentie Orkest, ale koncertovala i se slavným amsterodamským Concertgebouworkest (pod taktovkou Bruna Waltera) a s dalšími nizozemskými symfonickými orchestry. Hrála také v britských přímořských lázních (Brighton, Hastings) a její koncerty vysílal rozhlas.

Po sňatku s právníkem Davidem Simonsem (1904–1998) – vzali se 11. 1. 1933 – pokračovala v koncertní kariéře pod dívčím jménem. Mimo jiné tvořila duo s haagským houslistou Samem Swaapem. Po čtyřech letech se manželům Simonsovým narodil syn Jan (Carel Arthur Jan 1937– 2009). Úspěšnou koncertní kariéru Simonsové narušilo obsazení Nizozemska německou armádou 10. května 1940.

Za německé okupace Simonsovy postihlo pronásledování Židů. David Simons nesměl působit jako právník, a tak od roku 1941 učil účetnictví a ekonomiku na židovském lyceu v Haagu. Od jara 1943 byla rodina internována v Barneveldu. Zřejmě díky kontaktům Davida Simonse s generálním sekretářem nizozemského ministerstva vnitra K. J. Frederiksem se Simonsovi dostali do takzvané „barneveldské skupiny“ téměř sedmi set židovských prominentů, kteří měli být chráněni před transportem do koncentračních táborů. Skupina však byla 29. září 1943 deportována do nizozemského sběrného tábora Westerbork a o necelý rok později, 4. září 1944, převezena jedním z posledních transportů do Terezína. Přičiněním americké židovské nadace se podařilo skupinu 1200 vězňů z Terezína vyplatit a za asistence Červeného kříže mohli také Simonsovi odjet 5. února 1945 do Švýcarska. Do osvobozeného Nizozemska se pak vrátili v létě 1945.

Již zmíněný houslista Sam Swaap napsal v roce 1946 článek o osudech hudebníků v koncentračních táborech. Píše v něm i o své stálé klavíristce Idě Simonsové. Z jeho vzpomínek vyplývá, že v Barneveldu pravidelně společně hráli na hudebních večerech. Protože v internaci byli i mnozí členové amsterodamského Concertgebouworkest, zajel tam dokonce párkrát tehdejší dirigent tohoto předního nizozemského tělesa Willem Mengelberg a na místě řídil koncert. Ve Westerborku nějakou dobu působil kompletní symfonický orchestr a pořádaly se večery komorní hudby – Simonsová tam vystupovala jako sólistka s orchestrem, ale i jako komorní hráčka, mimo jiné s houslistou a pozdějším významným pedagogem Amsterodamské konzervatoře Hermanem Leydensdorffem. Hrála na posledním večeru komorní hudby v červenci 1944 – od 3. 8. 1944 byly veškeré kulturní akce ve Westerborku zakázány. I v Terezíně vystupovala se Swaapem, Leydensdorffem a také se Siegfriedem de Boerem a Samem Trompem, houslisty zmíněného Concertgebouworkest.

Po válce se Simonsová ještě pokusila k hudební dráze vrátit, ale zátěž spojená s koncertováním pro ni byla po dvouletém věznění neúnosná, a tak začátkem 50. let po americkém turné svou klavírní kariéru ukončila. Proslýchá se, že s psaním začala už dřív – nejen v nizozemštině, ale snad i v angličtině. Debutovala poezií: v roce 1946 vyšly její verše Wrange oogst 1940–1945 (Trpká úroda 1940–1945), věnované ženám a dětem tří padlých: vojáka z prvních dní německé okupace, válečného zajatce a příslušníka odboje. V roce 1956 vydala pod pseudonymem Clara Serena van Berchem (Clara Serena byla nejstarší Rubensova dcera, Berchem je předměstí Antverp) knížku Slijk en sterren (Bahno a hvězdy), která obsahuje dvě novely: In memoriam Mizzi a Overmacht (Vyšší moc). Spojuje je téma přežití. Zejména autobiograficky laděná In memoriam Mizzi o osudech fenky neurčité rasy, která si v prostředí nejmenovaného, ale zřetelně identifikovatelného tábora Westerbork či v Terezíně umí získat přízeň věznitelů i vězněných, je už určitým předznamenáním románu Pošetilá družička. Simonsová udává tón hned první větou: „Řekněme si to jednou na rovinu: dětem život v táboře náramně vyhovoval.“ Jak to vyjádřila v jedné své básni: humor je pestrá záplata, která kryje ránu. Přesto zůstaly tyto její básně a novely bez povšimnutí. Ohlas vzbudil až román Pošetilá družička (1959, Een dwaze maagd). „Skvělý debut moudré ženy“, zněl jeden z titulků (kde „moudrá žena“ tvoří protiklad k „pošetilé družičce“ neboli v jiných překladech „bláznivé panně“). Recenzenti oceňovali „zábavný a vtipný, živý a jadrný styl“, zatímco „základní tón knihy je smutný, plný rozčarování jakožto zásadní životní zkušenosti“. Poukazovali na spřízněnost s klasiky – Nizozemcem Nesciem a Vlámem Willemem Elsschotem (č. 1936 Sýr, Vrabeček). Zájem o lidské slabosti ji pojí s vlámským spisovatelem Marnixem Gijsenem, rodákem z Antverp, s nímž se přátelila. V roce 1962 byla kniha přeložena do němčiny. V nizozemštině vyšla do roku 1989 v pěti vydáních.

Na románovou prvotinu Simonsová vzápětí navázala prací na dalším románu s názvem Als water in de woestijn (Jako voda na poušti). V dopise svému redaktorovi z 16. května 1959 o tom píše: „Můj opus 2 zdárně pokračuje. Bude to taková pestrá směs, protože tam strkám všechno možné, co mi ještě zbylo a co chci uplatnit pro případ, že se nedožiju padesátin (11. 3. 1961), a to se může stát snadno, protože poslední měsíce se cítím mizerně a jsem k smrti unavená; ale i to jistě překonám.“ Stačila však napsat jen tři kapitoly. Zemřela ve svém haagském domě 27. 6. 1960 a na vlastní přání byla v tichosti pohřbena na tamním židovském hřbitově. Pod dojmem úspěchu prvního románu, který byl v té chvíli ještě v živé paměti, vyšla v tisku řada nekrologů a vzpomínková publikace Ter herinnering aan Ida Simons-Rosenheimer (1960, Na paměť Idy Simonsové Rosenheimerové) s její básní Fantaisie Impromptu. Posmrtně byly v roce 1961 (dotisk 1966) pod názvem plánovaného druhého románu vydány ještě zlomky a povídky z pozůstalosti.

Zmínili jsme už jisté společné rysy s tvorbou vlámského spisovatele Marnixe Gijsena (1899–1984). Citát z jeho románu De man van overmorgen (Muž pozítřka) si autorka vybrala jako motto, ale na první pohled není zřejmé, jak úvahy o záchraně sebevraha souvisí s příběhem Gittel. Gijsenův román líčí osud muže, jenž doživotně zápolí s výčitkami svědomí: dívka, kterou odmítl, spáchala ze zoufalství sebevraždu, přítel ze studií, který později v životě na celé čáře ztroskotal, po konfliktu s hrdinou umírá v bídě. Marga Minco, jež v Simonsové vyvolala tak silný pocit spřízněnosti a potřebu potěšit ji dárkem, líčí ve své autobiografické knize Hořké byliny, jak se jí jako jediné z rodiny podařilo uniknout transportu tím, že se uchýlila do ilegality. Válku přežila jen ona a z toho pramenilo její dlouhodobé trauma. Trpěla i Simonsová pocitem viny za to, že na rozdíl od jiných holocaust přežila? Příslušnost k „barneveldské skupině“ znamenala v poválečném Nizozemsku cejch. To vyžaduje bližší vysvětlení.

Na podzim 1941 domluvil generální sekretář nizozemského ministerstva vnitra K. J. Frederiks s představiteli okupační moci, že smí sestavit seznam „chráněných Židů“. Zpočátku mu šlo asi o pět osobních známých, ale výběr se brzy rozšířil na význačné nebo zasloužilé osoby. Kromě vědců, umělců, lékařů a velkoprůmyslníků s rodinami se na seznam dostali např. i veteráni z 1. světové války, kteří bojovali v německé armádě. Okupanti Frederiksův plán zřejmě považovali za způsob, jak omezit počet Židů, kteří se uchylovali do ilegality. Na seznam se dostalo celkem přes 670 lidí, ale dvojnásobek žádostí byl zamítnut. Místo na seznamu bylo často předmětem korupce (Frederiks se také za svůj počin nikdy nedočkal vděku nebo slávy jako např. Schindler), na druhé straně se tam někteří lidé dostali bez vlastního přičinění, ryze na základě předválečných společenských zásluh. Nevyžádaná nabídka ochrany před transportem v takových rodinách mnohdy vyvolala zděšení, protože protekci ze strany úhlavního nepřítele považovali za morálně nepřijatelnou. V době masových razií a transportů se od prosince 1942 lidé z Frederiksova seznamu dobrovolně nechali internovat v prázdném zámečku De Schaffelaar v Barneveldu. První obyvatelé tam dodali zařízení ze svého soukromého majetku, provoz se hradil z peněz, které museli internovaní složit, a když došly, používal se zabavený židovský majetek z nacistické banky Liro. Vzhledem k tomu, že kapacita zámečku nebyla dostačující, byli pozdější příchozí ubytováni v blízké usedlosti De Biezen (ležela vlastně na katastru sousední obce Ede, ale protože tamní starosta byl fanatický antisemita a „chráněné Židy“ na území své obce nechtěl, byla hranice posunuta tak, aby usedlost připadla k Barneveldu). Na podzim 1943 byla přesto celá barneveldská skupina deportována do Westerborku a o rok později do Terezína (ale ne do Bergen-Belsenu či do Osvětimi). I v těchto táborech zůstala skupina pohromadě a deportace do vyhlazovacích táborů se jí nadále vyhýbaly. Protože „Barnevelďané“ byli v poměrně dobré tělesné kondici, prošla velká část z nich výběrem do únorového transportu do Švýcarska. Kromě několika lidí, kteří zemřeli přirozenou smrtí, celá barneveldská skupina věznění v koncentračních táborech přežila. Když si po válce tito lidé uvědomili, jakému osudu ušli, znamenalo to pro mnohé z nich těžké psychické problémy.

Až v roce 1998 připomněl tuto bizarní historii dokumentární film Een gelukkige tijd (Šťastná doba) a článek v týdeníku Groene Amsterdammer. Taktika okupantů pod heslem „rozděl a panuj“ se projevila jako vysoce účinná: mnozí z pamětníků (v době internace často ještě děti) i třiapadesát let po skončení války účinkování ve filmu odmítli a tři ženy, které poskytly rozhovor týdeníku, se k tomu odhodlaly jen pod podmínkou, že jejich pravá jména zůstanou utajena. Z jejich vzpomínek vyplývá, že i v relativním bezpečí internace panovala atmosféra balancování nad propastí a výčitek svědomí, protože všichni měli příbuzné nebo známé, na něž se ochrana nevztahovala. Navzdory nejasným vyhlídkám se tu věnovala velká péče vzdělávání a kulturnímu životu, ale současně některé obyvatele ovládl pocit „po nás potopa“, což vedlo např. k nevázanosti v partnerských vztazích. Po příjezdu do Westerborku narazili „Barneveldští“ na otevřenou zášť nejen ze strany ostatních vězňů, ale i v přístupu německého velitele tábora: nenávidění prominenti měli okamžitě zakusit život ve sběrném táboře z té nejhorší stránky, natěsnaní v jediném baráku. Při práci bylo možné příslušnost k barneveldské skupině před ostatními utajit, ale výčitky svědomí z toho, že ostatním vězňům každý týden hrozí transport „na východ“, samozřejmě nepřestávaly hlodat. V září 1944 sice došlo i na „Barnevelďany“, ale deportovali je „jen“ do Terezína. I tam zůstala skupina pohromadě (v Hamburských kasárnách) a masové transporty do Osvětimi, které tou dobou odjížděly z Terezína, se jich netýkaly.

O tom, jak se s tímto traumatem vyrovnávala Simonsová, lze jen spekulovat. Výmluvné je však věnování této knížky Corry Le Poole Bauerové (1914–2006), právničce a mladé matce, která za války s manželem Jaapem Le Poolem (1914–1993) poskytovala úkryt Židům a podílela se aktivně na protinacistickém odboji. Po válce se manželé Le Pooleovi na čas ujali Fritse van Genechtena, dvacetiletého syna jednoho ze tří hlavních představitelů nizozemského nacionálněsocialistického hnutí NSB Roberta van Genechtena, který byl odsouzen k smrti, ale spáchal v prosinci 1945 ve vězení sebevraždu. I syn Frits byl jako aktivní člen NSB po válce vězněn. Skutečnost, že mu manželé Le Pooleovi nabídli ubytování ve vlastním domě, umožnila jeho propuštění. Takové gesto v rozjitřené atmosféře odplaty pouhý rok po skončení války svědčí o silném charakteru: Le Pooleovi se však zasazovali o lidštější zacházení s kolaboranty a jejich rodinami obecně. Nevíme, zda se Simonsová s Corry Le Poole Bauerovou znala osobně. Je možné, že jí knihu věnovala z úcty, ale i jako výraz naděje, že se poválečnou nesnášenlivost podaří překonat také ve vztahu k „barneveldské skupině“.

Jak je vidět, Simonsová se při psaní silně opírala o vlastní zážitky. Nejprve se v poezii i próze vyrovnává s útrapami druhé světové války a pronásledování Židů, pak se – možná trochu jako Božena NěmcováBabičce – v předtuše brzkého konce vrací do dětských let. Výsledkem však není idealizovaná vzpomínka na ztracený ráj, nýbrž nesentimentální střetnutí dvanáctileté Gittel (zranitelnější a bezbrannější věk na pomezí dětství a dospívání si snad nelze představit) s málo povznášejícím světem dospělých. Je zřejmé, že autorka se nikdy nepřestala řídit jednou z moudrých životních lekcí pana Mardella: neblahé události žádnou světlou stránku nemají, ale vždycky se v nich dá najít humorný prvek. Podobenství o rozumných a pošetilých družičkách se tu – na rozdíl od tradičního křesťanského výkladu o připravenosti na příchod Krista – používá k vyjádření dvou rozdílných postojů k životu. Nejde však jen o rozpor mezi pilným mravencem a bohémským cvrčkem jako v Ezopově bajce, v Gabrielově verzi antverpských snílků a pracantů podmíněný ještě sociálním původem (ne každý si může dovolit být snílkem!), nejde ani pouze o dobové dilema mladých dívek: rozvíjet své nadání, nebo se podřídit konvencím a vidět hlavní životní cíl ve výhodném sňatku? Pan Mardell chce Gittel připravit na to, že profesionální klavírista musí mít kromě talentu i velkou dávku průbojnosti a podnikatelského ducha – a to platí v současné době asertivity, oslňujících CV a sebeoslavných facebookových profilů snad ještě víc než před sto lety. Z toho hlediska je tato kniha, přes dobovou patinu a pohrávání si s prvky dívčího románku, vysoce aktuální. Ze vzpomínky Margy Mincoové se však nezdá, že by se ze Simonsové stala sebejistá, prakticky založená žena, která své nadání umí prodat a vyzná se v tlačenici. O okolnostech její hudební kariéry (zda měla impresária, zda se jí za těch deset let předválečného koncertování, která jí byla dopřána, podařilo svůj talent optimálně uplatnit) nevíme nic bližšího, ale o jejím románu se dá říct, že dobré zboží se prodává samo. A to i pětapadesát let po napsání, v překladu do dvacítky jazyků (přičemž český překlad je jeden z prvních). Rozumné družičce by možná bylo líto, že se takového mezinárodního úspěchu nedožila, ale pro pošetilou družičku je nejdůležitější, aby se mohla věnovat tomu, co ji naplňuje, bez velikášských ambicí a honby za deseti minutami slávy. Troufám si odhadnout, že by Simonsovou jistě těšilo, že její knížku čte tolik lidí a přináší jim radost, ale nevadilo by jí, že se nedožila mediálního propírání či kolotoče literárních cen, v dnešní době průvodních jevů čtenářského úspěchu. Příběh znovuobjevení tohoto románu tedy možná nakonec přece jen dává za pravdu pošetilým družičkám...

© Magda de Bruin Hüblová
doslov ke knize Pošetilá družička
na iLiteratura se svolením nakladatele a autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1459x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce