Simons, Ida: Pošetilá družička

Simons, Ida
Pošetilá družička

ukázka beletrie zahraniční

Pošetilá družička, jediný dokončený román klavíristky Idy Simonsové z roku 1959, upadl po její smrti v zapomnění. Jeho znovuobjevení se v roce 2014 se stalo nizozemskou literární událostí a nesentimentální pohled dvanáctileté Gittel, jímž se s humorem a (sebe)ironií dívá na svět dospělých, vzbudil zájem nakladatelů ve dvacítce dalších zemí.

Ida Simonsová: Pošetilá družička. Z nizozemského orig. Een dwaze maagd přel. a doslov napsala Magda de Bruin Hüblová, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2015, 176 s.

I

Od malička jsem od taťky slýchala skoro denně, že své bližní vážně poškodil, protože si nezaložil pohřební ústav. Byl pevně přesvědčen, že jakmile by to udělal, obyvatelstvo naší planety by se skládalo výhradně z nesmrtelných jedinců.

Taťka byl šlemil a věděl to o sobě; měl na to v zásobě víc trpkých vtípků. Ve všední den to příliš nevadilo, ale ve svátek stačila i taková prostá poznámka o pohřebním ústavu k rozpoutání prudké rozepře.

O nedělích a o svátcích se rodiče rafali jako kočka a pes.

Ač spolu jinak vycházeli celkem dobře, hádky se přesto množily, protože židé jsou postiženi dvojitou sadou svátků. A tak pro mě bylo veledůležité zavčas zjistit, na které dny naše svátky připadnou v nastávajícím roce. Jakmile jsem se naučila číst, hned v prosinci, sotva vyšel nový kalendář, jsem si je vyhledala.

Naše svátky připadaly nesmírně často těsně před nebo těsně po svátcích ostatního člověčenstva, a tak mi už předem dopadaly na srdce jako balvany, protože čtyři dny po sobě s taťkou doma nevyhnutelně znamenaly, že přijde řeč na strýčka Salomona a kapitána Franse Banninga Cocqa.

Ať už spory mezi rodiči vznikly z jakéhokoliv důvodu a ať už se vyvíjely jakkoliv, pokaždé nastal okamžik naprosté shody aspoň v tom, že svorně a od plic prokleli strýčka Salomona a slovutného kapitána.

Pokud k tomu došlo s větší vehemencí než obyčejně, mamka se zase jednou sebrala a odjela se mnou k babičce. Než jsem se ve svém rodném městě seznámila s Mardellovými, velkou radost mi to nedělalo, ale pak získal ten rodičovský, každý týden se opakující souboj vzrušující charakter hazardní hry. Když propukla mohutná hádka bez vyhlídky na brzké usmíření, byla to moje výhra: Antverpy. Ale i v téhle loterii padalo víc proher než výher. Většinou kravál vyšuměl – a mně nezbývalo než doufat, že o příštím svátku budu mít ve hře víc štěstí.

Než strýček Salomon s kapitánem taťkovi tak osudně zasáhli do života, prožil v Antverpách několik šťastných let. Vzpomínal na ně jako na ztracený ráj, kde nedělal nic jiného, než rajtoval na koni, šermoval a chodil do opery; ty krásné vzpomínky neodpovídaly tak docela skutečnosti. Předně musel deset hodin denně provádět práci, k níž postrádal veškeré sklony a nadání. Rád by se byl stal houslistou, ale jeho rodiče nepovažovali muzikantské živobytí pro syna z velmi nóbl rodiny – aspoň jim se tak jevila – za dost na úrovni. Přiměli ho, aby se věnoval obchodu, a dali ho do učení ke spřáteleným továrníkům. Buď tam jeho naprostá nezpůsobilost k obchodování nevyšla najevo, nebo byla – snad ze zdvořilosti vůči jeho rodičům – zamlčena. Jak se dostal do Antverp, to nevyprávěl – jenom, že to byla láska na první pohled a že se v tu ránu rozhodl tam usadit. Užíval všech příjemných rozptýlení, která město nabízelo; byl však bohužel vážný, spořádaný mladík, lehkovážným radovánkám se vyhýbal a za tohle zanedbání ho měl postihnout těžký trest.

S jistým mladistvým krajanem se denně stravovali v jediném podniku, kde se podávaly pokrmy připravené podle židovských předpisů. Majitel si byl svého monopolního postavení v oblasti košer stravy dobře vědom, a tak strávníci neměli co mluvit. Sedali v šeré místnůstce u čtyř kulatých stolů a pokorně pořádali, co jim naservírovali.

Jednoho jarního odpoledne před půl stoletím se v tom pochmurném prostředí objevil pestrý hlouček. Tři dívky a tři chlapci v doprovodu rodičů a nenápadné starší světlovlásky. Podle taťky to vypadalo, jako by do vrabčí kolonie omylem zabrousila letka kolibříků. Štěbetali a švitořili jeden přes druhého v angličtině, nizozemštině a španělštině a z pozdvižení, které vyvolali, si nedělali vůbec nic.

Pro majitele restaurace nastal černý den.

K velkému potěšení každodenních obětí se ho hlava té podivuhodné rodiny optala, jak ho vůbec napadlo okázale označovat jako restauraci takový opičí kotec. „Mnó,“ dodal blahosklonně, „třeba výborně vaříte, stalo se mi už víckrát, že mi v ubohém brlohu předložili výtečnou krmi.“

Tři dívky měly bílé šaty a na hlavách široké slamáky hýřivě zdobené růžemi. Rodina den předtím přicestovala z Argentiny, a tak si ještě nestihly pořídit oblečení, které by lépe ladilo s chladným západním pobřežím. S uspokojením zaznamenaly, že navzdory výstředním kloboukům působí na hosty u ostatních stolů silným dojmem.

Ty tři sestřičky musely být moc krásné, nejeden pamětník mi o jejich kráse později nyvě vyprávěl.

„Měly tmavé kadeřavé vlasy, hebce hnědé oči a pleť barvy staré slonoviny, jejich korálově červené rtíky se obešly bez rtěnky...“ Bývalí ctitelé pokaždé uzavřeli své líčení soucitným konstatováním, že jsem opravdu celý tatínek.

Ten po pěti minutách dospěl k pevnému rozhodnutí, že se s nejstarší dívkou ožení, nebo zemře.

Zatímco si ostatní štamgasti vychutnávali, jak její otec jadrně vyjadřuje hostinskému rozladění z ušmudlaného stavu ubrusu a nepřijatelné kvality podávaných jídel, ten zamilovaný bloud už pro ni v duchu zařizoval dům. Byl příliš ostýchavý, než aby se k ní odvážil třeba jen o krok přiblížit, a když ho přítel dost drsně z jídelny vyvedl, protože musel zase do práce, nevěděl ani jak se jeho vyvolená jmenuje, ani kde bydlí, natož zda ji ještě kdy uvidí.

Volný čas trávil tím, že hlídkoval u dveří restaurace, až se ho kuchaři zželelo a řekl mu, ať si ušetří námahu, protože hostinský s otcem rodiny se rozešli jako zapřisáhlí nepřátelé. Fotřík prý při placení poznamenal: „Tady jsem byl dohromady dvakrát: poprvé a naposled,“ a hostinský jemu i celé rodině zapověděl vstup do podniku na věčné časy.

O týden později se taťka s kolibříky seznámil v domě svého šéfa, kam zašel každý měsíc služebně na návštěvu. Kdyby byl v té době schopen rozumného uvažování, mohl takovou možnost předvídat; ve stavu, v němž se nacházel, to považoval za zázrak. Nastal mu rok odporného otroctví. Každý týden dívku požádal o ruku a ona ho pokaždé odmítla. Její sourozenci ho nelítostně trápili. Matka si z něj dělala poslíčka a s otcem musel hrát šachy a dámu, a to tak, aby pokaždé prohrál, protože fotřík prohru nesnášel. Jediný, kdo s ním pro jeho osud zhrzeného nápadníka cítil, byla ta drobná blondýnka, kterou si matně pamatoval z prvního osudového setkání. Jmenovala se Rosalba a vedla domácnost. To ona mu po roce řekla, ať odjede, protože stejně nemá naději. Pochopil, že to s ním myslí dobře, a slíbil, že odjede co nejdřív.

Dal výpověď zaměstnavateli, napsal dívce dopis na rozloučenou, poslal jí i všem ostatním v domě upomínkové předměty a začal se chystat na cestu.

Pár dní před návratem do vlasti k němu zašel na návštěvu dívčin otec. Zastihl ho – bledého a nešťastného – v posteli. Bylo na něm vidět, že v posledních týdnech skoro nejedl a nespal. Starý pán prohlásil, že mu šachový protihráč bude chybět a že ho nechtěl nechat odjet, aniž mu osobně popřál šťastnou cestu a mnoho zdaru v dalším životě. Po výměně několika zdvořilostních frází rozhovor začal váznout, a tu návštěvník objevil na stolku u postele pohlednici s Rembrandtovou Noční hlídkou...

„Od bratra,“ vzdychl zdrcený milenec, „klidně si to přečtěte.“ Strýček Salomon byl v rodině nechvalně známý tím, že psal příliš často, příliš učeně, a vůbec příliš. Svým drobným zdobným písmem i tentokrát podrobně líčil „ohromující“ dojem, jakým na něj „božský“ obraz zapůsobil: „Všimni si zvláště, jak umně je namalován stín, který vrhá ruka kapitána Franse Banninga Cocqa na zlatavou tuniku Willema van Ruytenburcha, pána z Vlaardingenu! Zdraví Salomon.“

Dívčin otec, překvapený a dojatý skutečností, že existují bláhoví mladíci, kteří o něčem takovém píší bratrovi, se cestou domů vybičoval k jednomu ze svých pověstných výbuchů vzteku, na něž byl hrdý, protože to byla rodová vlastnost.

Doma si nechal zavolat dceru. Udeřil pěstí do stolu a pravil, že toho mladíka, kterého stále tak tvrdošíjně odmítala, si prostě vezme a basta. Že Století dítěte už nastalo, starého despotu nevzrušovalo, jeho existenci bude ostatně popírat do posledního vydechnutí.

Hrozil všemi mocenskými prostředky, jež milující otec v té době neváhal volně zneužívat. Dívka se zpěčovala, ale marně.

Po týdnu se slavily zásnuby a zakrátko byl uzavřen sňatek, jenž nejspíš nebyl o mnoho nešťastnější než většina ostatních.

Překlad © Magda de Bruin Hüblová
Úryvek z románu Pošetilá družička.
Na iLiteratura se svolením nakladatele a překladatelky.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1199x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce