Pynchon, Thomas

Pynchon, Thomas

portrét beletrie zahraniční

Thomas Pynchon je jedním z nejzáhadnějších literárních velikánů. Neobjevuje se na veřejnosti, nejsou známy skoro žádné jeho fotografie a nedává rozhovory (ten, co vyšel v Paris Review na loňského apríla, byl… aprílový žert). Na druhou stranu se vyloženě neodstřihává od veřejného dění, a to včetně současné popkultury.

Mistr paranoie a slovních hříček

Thomas Pynchon je jedním z nejzáhadnějších literárních velikánů. Neobjevuje se na veřejnosti, nejsou známy skoro žádné jeho fotografie a nedává rozhovory (ten, co vyšel v Paris Review na loňského apríla, byl… aprílový žert). Na druhou stranu se vyloženě neodstřihává od veřejného dění, a to včetně současné popkultury. V roce 2004 se například v animované podobě dvakrát objevil v populárním kresleném seriálu Simpsonovi, na přípravě obou těchto „vystoupení“ aktivně spolupracoval, a dokonce sám sebe namluvil. Jak by koneckonců mohl odolat – jeho prapředek William Pynchon, který do Ameriky připlul v první velké vlně anglických imigrantů, založil město Springfield (jak se jmenuje i dějiště seriálu) ve státě Massachusetts.

Pynchon (1937) na vysoké škole studoval fyziku, ale po druhém ročníku nastoupil na dva roky k námořnictvu. Sloužil u Šesté flotily, která hlídkovala ve Středomoří, a mimo jiné poznal Maltu, jedno z budoucích dějišť svého prvního románu V. (1963). Studium fyziky nedokončil, po návratu do USA přestoupil na anglickou filologii, ale zájem o příbuzné obory mu zůstal a výrazně ovlivnil jeho tvorbu. Než se začal naplno věnovat psaní, byl tři roky zaměstnán jako autor technické dokumentace u Boeingu, kde kromě odborných znalostí získal i vhled do fungování jedné z velkých korporací, které ve svých dílech podrobuje sžíravé kritice.

Děj V. se soustředí kolem dvou hlavních postav: válečného veterána Bennyho Profana, jenž v New Yorku hledá smysl života, a intelektuála a cestovatele Herberta Stencila, který pátrá po záhadné ženě jménem V. Jejich příběhové linie se nakonec protnou, když spolu odcestují na Maltu. V knize lze nalézt základní znaky Pynchonova stylu, které se rozvíjejí v dalších dílech: paranoiu, mnohomluvnost, neuspokojivé hledání, ironický humor nebo technologické motivy. Podle spisovatele Macka Haydena je V. jako román Na cestě Jacka Kerouaca, pokud by ho napsal intelektuál, jenž vyluští křížovku v New York Times za tři minuty.

Dražba série 49 (1966) zachycuje pátrání Oedipy Maasové, kterou její dávný milenec Pierce Inverarity učinil vykonavatelkou své závěti, po stopách tajné poštovní sítě Trystero. Oedipa se setkává se spoustou více či méně bizarních postav, které se rovněž stávají jednou z konstant Pynchonova stylu: například s psychiatrem, který experimentoval na vězních v Buchenwaldu, nebo vědcem snažícím se vynalézt perpetuum mobile. V románu se v postmoderním duchu ukázkově mísí odkazy na „vysokou“ a „nízkou kulturu“; zabývá se entropií, obsahuje vloženou divadelní hru ve formě jakobínského dramatu i odkazy na Beatles a experimenty psychologa Timothyho Learyho s halucinogeny.

Na Pynchonovo stěžejní dílo Duha gravitace si čtenáři od vydání předchozí knihy museli počkat sedm let. Většina rozsáhlého románu se odehrává v závěru druhé světové války a bezprostředně po ní a děj se točí kolem výroby raket V-2 nacistickou armádou. Podle jednoho z výkladů k trajektorii této rakety odkazuje i název románu. Místa dopadu raket v Londýně se pozoruhodně shodují s místy sexuálních eskapád hlavního hrdiny Tyronea Slothropa, zaměstnance fiktivního zpravodajského útvaru americké armády ACHTUNG. Kniha má čtyři části, přičemž většina té poslední se odehrává v prostředí nacistického antiutopického zařízení s názvem Raketen-Stadt. Pynchon v knize pracuje s dramatickou ironií, kdy čtenář ví víc než postavy, jež si konkrétně v tomto případě nejsou vědomy historických okolností, jako je například holokaust. Vzhledem ke své komplexnosti a množství narativních hlasů a stylů bývá Duha gravitace přirovnávána k Odysseovi Jamese Joyce. V roce 1974 román obdržel Národní knižní cenu (společně se sbírkou povídek Isaaca B. Singera A Crown of Feathers and Other stories). V témže roce byl nominován i na Pulitzerovu cenu, ale přes jednoznačné doporučení poroty v kategorii beletrie označil výbor Pulitzerovy ceny Pynchonův román za „obscénní“ a „nečitelný“ a raději cenu vůbec neudělil.

Další kniha, Pomalý učeň, Pynchonovi vyšla až v roce 1984 a navíc se jednalo o sbírku povídek, které už koncem 50. a v první polovině 60. let byly uveřejněny časopisecky. Pro Pynchonovy čtenáře je ale zajímavý úvod sbírky, ve kterém autor popisuje, jaké dojmy v něm povídky vyvolávají, když si je po letech znovu pročítá. Román Vineland (1990) se příznačně odehrává v roce 1984 (a ano, opět tu máme písmeno V), v době rozkvětu neoliberalismu za vlády Ronalda Reagana a z velké části v prostředí, kde se nastupujícím hodnotám příliš nedaří, kalifornském městečku plném stárnoucích hippies. Mladá Prairie v románu pátrá po své matce Frenesi, která z Vinelandu utekla kvůli jednomu právníkovi, hlavní záporné postavě románu. Vineland mnoho čtenářů zklamal, protože o žádnou Duhu gravitace 2 se nejedná. Román je sevřenější, skromnější, nicméně vysloužil si například pochvalnou recenzi od Salmana Rushdieho, ačkoli i ten podotkl, že „tohle není ta kniha, co jsme si mysleli, že Thomas Pynchon píše“.

Kniha, kterou měl Pynchon rozepsanou už od roku 1975, je Mason & Dixon (1997), u níž se skalní fanoušci Duhy gravitace konečně dočkali. Bezmála osmisetstránkový román, zasazený do 18. století, líčí příběh zeměměřičů a astronomů Charlese Masona a Jeremiaha Dixona, kteří ještě před válkou o nezávislost vytyčili takzvanou Masonovu-Dixonovu linii, jež se stala dělicí čárou mezi americkým Severem a (po jistou dobu otrokářským) Jihem. Kniha je psaná rádoby dobovým jazykem a vyprávění má formu vloženého příběhu – každou epizodu líčí před spaním reverend Wicks Cherrycoke svým neteřím a synovcům. Stejně jako Duha gravitace má román úctyhodný záběr, dokazující autorovu erudici v rozličných oborech od filozofie, historie, astronomie nebo osvícenství po Pynchonovy oblíbené konspirační teorie a prvky, které jedna z prvních recenzí knihy označila za „intelektuální estrádu“.

Vůbec nejdelší Pynchonův román je s více než tisíci stranami Against the Day (2006). Děj se odehrává v období mezi Chicagskou světovou výstavou v roce 1893 a léty po druhé světové válce na několika kontinentech a zahrnuje přes stovku postav. Román je ještě encyklopedičtější a bohatší na narážky než autorova předchozí díla, jimž byly tyto vlastnosti přisuzovány. Čtenářská obec na knihu zareagovala smíšeně; někteří u ní obdivovali totéž co na Pynchonových ostatních románech, zatímco jiným připadala až příliš nekoherentní a zároveň povrchní. V Inherent Vice (2009) se Pynchon opět vrací k 60. letům a tematicky lze román považovat za předchůdce Vinelandu. Hlavním hrdinou knihy je svérázná variace na soukromého detektiva Larry „Doc“ Sportello, majitel agentury LSD Investigation („Lokalizace Sledování Detekce“), který namísto Marlowovy whisky holduje marihuaně a občas si dá i něco ostřejšího. Zatím posledním Pynchonovým dílem je Bleeding Edge (2013), román o 11. září, internetu a novém tisíciletí.

Pynchon je právem označován za jednoho z klíčových autorů postmoderní literatury. Rozverná encyklopedičnost jeho nejdelších opusů vypovídá mimo jiné o nemožnosti nalézt jakýkoli jednotící řád. Propojováním filozofických úvah a popisů fyzikálních zákonitostí s parodiemi na popové šlágry a dalšími klauniádami se Pynchon vysmívá jakýmkoli představám o čistě vysoké nebo nízké kultuře. Jeho záliba v konspiračních teoriích, tématu drog a paranoie rozličného původu nabourává koncept poznatelnosti reálného. Tím se oslím můstkem vracíme k Pynchonově tajemné personě, jejímž vedlejším produktem je řada mystifikací. V lednovém čísle japonského Playboye z roku 2002 se například objevil údajný rozhovor s Pynchonem s názvem „Většina zpráv je propaganda. Bin Ládin možná neexistuje.“ Jeho pravost nebyla spolehlivě potvrzena ani vyvrácena.

Dílo:
V. (1963)
The Crying of Lot 49 (1966, č. Dražba série 49, Volvox Globator, 2004, překlad Rudolf Chalupský)
Gravity’s Rainbow (1973, č. Duha gravitace, Volvox Globator, 2007, překlad Helena Ondráčková a Zdeněk Fučík)
Slow Learner (1984, č. Pomalý učeň: rané povídky, Volvox Globator, 1999, překlad Pavla Horáková)
Vineland (1990, č. Městečko Vineland, Argo, 1997, překlad Barbora Puchalská)
Mason & Dixon (1997)
Against the Day (2006)
Inherent Vice (2009)
Bleeding Edge (2013)

© Johana Labanczová

Diskuse

Vložil: Barbora, 20.10.2016 08:23
Pynchon, Thomas
Nevíte kde seženu tuto knihu? Máte ji někdo na prodej? Díky Bára
Vložil: Milan, 21.05.2015 18:52
Pynchon, Thomas
Spíš si myslím, že Duha gravitace je román tak čtenářsky náročný a rozsáhlý, že bohužel sdílí osud takových děl jako Odysseus, Muž bez vlastností či Hledání ztraceného času - dočte/přečte/učte je málokdo...
Vložil: kl, 20.05.2015 16:53
Pynchon, Thomas
@Jan Vaněk jr.: nikdo nedočetl, protože je ten překlad nečitelný, nebo to má nějaký jiný důvod?
Vložil: jmh, 19.05.2015 15:12
Pynchon, Thomas
Překlepy opraveny. Jan
Vložil: Jan Vaněk jr., 19.05.2015 13:02
Pynchon, Thomas
Jen bych podotkl, že (jak lze zjistit i z odkazovaných článků na iLiteratuře) Dražbu série 49 vydal také Volvox Globator (nikoli "Volvoc" či "Glonator" uvedené v soupisu) a ne Dokořán. Co se týče vedle vznesených dotazů na překlad zejména Duhy gravitace, není mi známo, že by ho někdo vůbec dočetl,... natožpak kriticky analyzoval.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1789x

Inzerce
Inzerce