Müller, Herta: Nížiny

Müller, Herta
Nížiny

recenze beletrie zahraniční

Titulní novela doplněná více než tuctem krátkých prozaických skic tvoří obsah debutové sbírky Nížiny jazykové virtuózky Herty Müllerové. Oceňovaná autorka v ní čtenáře zavádí do Banátu, jenž v jejím podání představuje skličující místo nesvobody a lidského úpadku.

Ponížení v banátských nížinách
Herta Müllerová
: Nížiny. Přel. Radka Denemarková, Mladá fronta, Praha, 2014, 152 s.

„Měla bych tě ráda, kdybys nečural tak srandovně z toho háděte mezi nohama. To je tak hnusný.
Tak ho zítra uřízneme.
Mám strach, že s tebou budu mít dítě. To se nesmí, čurat do stejného nočníku.
To je klidně možné, tak se pak vezmeme.
Ale ty jsi můj bratranec.“
(str. 44)

Úvodní citát by snad mohl vyvolat dojem, že se v případě nejnovějšího českého překladu Herty Müllerové jedná o soubor humorných povídek. Tak tomu přirozeně není. Úsměv se dere na rty jen výjimečně, zejména v případech, jako je ten uvedený výše, kdy naivní, životem nezkalený dětský pohled naráží na hranice svého poznání. Přesto úvodní citát v lecčems předznamenává některé motivy knihy: „hádě“ je nástroj všudypřítomné nevěry a komplic sexuálního apetitu vesnických mužů, kteří se neostýchají podvádět vlastní manželku s její sestrou. Jeho „uříznutí“ zase upomíná nejen na podřezávání prasat či hus, jež se hrdince tolik protiví, ale též obecně na bolest a šrámy, které si lidé navzájem způsobují a které zhojí snad jedině smrt. A konečně i sdílený nočník symbolizuje vesnickou pospolitost, vzájemnou provázanost a blízkost, z níž však ani později není úniku.

Po novele Cestovní pas (č. 2010) a dvojici románů Rozhoupaný dech (č. 2010) a Srdce bestie (č. 2011) převedla Radka Denemarková do češtiny také Müllerové prvotinu, sbírku povídek Nížiny. S označením prvotina to přitom není tak snadné. Když sbírka roku 1982 v Rumunsku poprvé vyšla, byla cenzurou násilně okradena hned o čtyři texty a i ty zbývající, společensky a politicky méně štiplavé, doznaly dle poznámky v závěru drobných změn. Roku 2010, v návaznosti na obdržení Nobelovy ceny v roce předchozím, se Müllerová k debutu vrátila, doplnila jej o čtyři vyškrtnuté texty, povídky opravila a v nové podobě znovu vydala. K českému čtenáři se tak dostává sbírka, která sahá až k nejhlubším kořenům spisovatelčina já, současně však alespoň nepřímo reflektuje bezmála třicet let jejího tvůrčího života.

Záchvěvy lidských životů
Z předchozích slov o zásahu cenzorů lze vyčíst směr, jímž se jednotlivé texty tematicky ubírají. Soubor devatenácti kratších próz čerpá zejména z autorčina dětství a dospívání v banátské vesnici, zdánlivě na okraji civilizace, kde neplatí obvyklé zákony lidského soužití. Teprve v závěru se prohryzává až k dospělosti ve městě, která je poznamenaná osamělostí a útlakem úřadů.

Dobrou polovinu knihy tvoří titulní novela Nížiny, z níž pochází i dialog z úvodu recenze. Příběh zachycuje koloběh života v obyčejné švábské rodině, kterou čtenář pozoruje očima malé dívky. Ani ta však není uchráněna před palčivými rodinnými problémy – nešťastným manželstvím rodičů, alkoholismem otce či jeho sklonem vše řešit násilím.

Většina zbývajících textů se rozpíná pouze na několika málo stranách a představuje spíše imprese či skici z vesnického života než na silné pointě vystavěné short stories z anglosaské literární tradice. Čtenář se společně s Müllerovou postupně účastní pohřbu (Pohřební řeč), koupele (Koupel po švábsku), tancovačky (Okénko), jízdy autobusem (Meziměstský autobus) či dovolené u moře (Máma, táta a maličká), dozvídá se o radostech i strastech dospívání (Nahnilé hrušky), ale také je v závěru sbírky poučen, co v totalitním režimu znamená mít Názor či jak zvrácený je obyčejný Pracovní den.

Zrcadlo životní pouti
Přestože jednotlivé příběhy na sebe přímo nenavazují, lze většinu knihy číst jako celek, jako kapitoly ze života bezejmenné dívky, které se v závěru podaří uniknout z vesnického mikrokosmu, jen aby ve městě narážela na nové překážky. Takové čtení bude blízké zejména čtenářům obeznámeným alespoň v obrysech s životní poutí Müllerové, která se v mnoha povídkách zrcadlí.

Texty sbírky však nejsou jen svědectví jednoho života, nýbrž mají vždy i obecnou platnost. Představují podobenství o obecných lidských selháních, nikoliv pouze záznamy konkrétních činů. Také proto autorka zcela upouští od užití konkrétních jmen. Vesnice je pouze „vesnice“, město „město“ a nádražní tabule nehlásá jméno zastávky, ale nese jen všeobecné označení „nádraží“. Také jednotliví protagonisté jsou vesměs redukováni na pouhé typy.

Podobně jako u předchozích knih se i ve své prvotině autorka opírá o jazyk, o řadu barvitých metafor a neobvyklých poetických obrazů. V jejím podání přichází i kynoucí těsto o svou nevinnost a stává se spolutvůrcem útlaku a skličující atmosféry, která texty provází. Pečlivou volbou slov a silou jednotlivých výjevů se Müllerové i na malém prostoru daří zanechat ve čtenáři silný dojem. Čerň švábské koupele, nahnědle zakrvavené kalhotky dospívající dívky či orosená čela vesnických tanečníků, to jsou obrazy, které ve čtenářově mysli doznívají i dlouho po dočtení. I díky této setrvačnosti poetické výpovědi se Hertu Müllerovou vyplatí číst.

 

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 67 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.