Šusta, František: Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct

Šusta, František
Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct

recenze přírodní vědy

Kniha přináší konkrétní návody, jak – především, ale nejen – se psy zacházet, jak řešit jejich pro člověka nepříjemné projevy agresivity, strachu či apatie. Jde o publikaci čtivou a potřebnou, a to nejen pro lidi, kteří si nevědí rady se svým vlastním psem, ale i pro ty, kdo hledají obecné poučení o rozdílech mezi lidmi a zvířaty a zvláště o možnostech jejich vzájemné komunikace.

Psi chtějí plnit naši vůli a komunikovat s námi, jde o to, jak se s nimi domluvit
František Šusta
: Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct. Plot, Praha, 2014, 223 s.

V roce 1998 zahájilo svoji činnost malé rodinné nakladatelství Plot. Vydává pestrou škálu knih od esoteriky a pragensií přes kuchařky až po folklor (viz například knihu Krvavá Máry a jiné strašlivé historky). Prim ovšem v nakladatelství Plot hraje kynologická literatura, kteréžto tituly – alespoň podle aktuálního žebříčku – patří také k těm nejprodávanějším z celé produkce. Pozornost recenzenta, který sám ovšem chodí „venčit“ jen svoje dvounohé potomky, si přitom získaly zvláště dva tituly: obecnější Cesta do psí mysli. Co psi cítí, jak myslí, odkud přišli a jaká je jejich budoucnost od Johna Bradshawa, jíž se budeme věnovat v samostatné recenzi, a dále konkrétněji zaměřená publikace Trénink je rozhovor, ve kterém má i váš pes co říct od etologa Františka Šusty.

Autor je uznávaný trenér zvířat, jenž má vedle vlastní soukromé kynologické praxe možnost praktikovat své metody i v zaměstnání, totiž v pražské zoologické zahradě, kde předvádí ukázky a vede nácviky k nápravě problémových chování. Právě z těchto bohatých zkušeností vychází v této své první knize. Ta přináší konkrétní návody, jak – především, ale nejen – se psy pozitivně zacházet, jak řešit jejich pro člověka nepříjemné projevy agresivity, strachu či apatie nebo kterak do nich vpravit třeba léčivou pilulku, kterou odmítají pozřít. Autorův tip: umístit ji nejen do potravy, kterou zvíře rádo konzumuje (jak je zvykem), ale hlavně do takové, kterou je odměňováno: změněná chuť pak bude interpretována jako jakýsi bonus, který si pes vlastním úsilím zasloužil. Ovšem Šusta vypráví navíc i konkrétní příběhy nějak traumatizovaných či problémových jedinců, které ústí do optimistického konce – například píše o fence, která se bála vlastního jména, jež zřejmě její dřívější majitelé vyslovovali jen v případě, kdy měla být vzápětí potrestána. Celkově autor líčí psy, ale i koně, kočky, kosatky, prasata či papoušky (a další zvířata, převážně ovšem z třídy savců) jako bytosti toužící po bezpečí, které je při uspokojení jejich základních potřeb a při použití správných odměňovacích metod – odvozených mimo jiné z poznatků o vypěstovaných pavlovovských reflexech – možné vycvičit téměř k čemukoli či alespoň k ledasčemu (ne náhodou se Šusta označuje za behavioristu). Přitom ale nezastírá, že experimenty zmíněného ruského fyziologa a z nich odvozené způsoby ovlivňování či manipulace platí samozřejmě i na člověka. A na druhou stranu psy ani ostatní tvory, o kterých pojednává, naštěstí v žádném případě neredukuje na nemyslící stroje, které všechny fungují jako stále a vždy stejný mechanismus. Naopak: přiznává jim individualitu a jedinečnou povahu, odrážející i jejich osobní specifické vlohy a historii (v případě těch, které se dostávají do jeho péče, často ovšem velmi traumatizující). Zvláště u psů přitom podle Šusty platí, že je jen na jejich „páníčkovi“, jestli se z nich stanou ustrašená stvoření neschopná spontánní činnosti, „závisláci“, nebo naopak inteligentní samostatné bytosti. Uvádí i případy, kdy je podle něj sporné, kdo vlastně trénuje koho, zda chytré zvíře člověka, nebo přece jen obráceně. Jde o ty situace, kdy zvíře přinutí člověka příliš toužícího po úspěchu stále zvyšovat nabízenou odměnu za provedení téhož výkonu. I když správný postup je opačný: „Zvíře dá chování, člověk dá odměnu.“ Celkově o psech prohlašuje, že na světě nezná živočišný druh, který by se psovi „vyrovnal ochotou spolupracovat s člověkem a touhou plnit naši vůli“.

I když ale autor píše například o „moudrém psím pohledu“, nepropadá přehnaným iluzím ohledně „přirozené“ schopnosti dorozumění mezi lidmi a psy. Komunikace a jistá míra porozumění jsou sice možné, ale není to dáno apriorní shodou či intuicí, naopak je podle něj nutné společný jazyk dlouhodobě a pečlivě vytvářet, a to „každodenním opakováním a tvorbou a plněním společných úmluv“. Odsud vychází také název knihy: v tréninku zvířat by podle něj nemělo jít o dril a slepou poslušnost, ale spíše o podporování spontánnosti zvířete a jeho vlastní motivace, o důvěru, jistotu a „závazky vůdce“. Větší odpovědnost v tomto dialogu samozřejmě vždycky leží na člověku. Zároveň ale autor četné jevy vzniklé při komunikaci člověka a zvířete přirovnává k obdobným fenoménům v lidské společnosti, jako jsou například korupce a inflace. A uvádí i situace, ve kterých postup platící na agresivní zvíře funguje i u problémových teenagerů našeho vlastního druhu. Vtipně a pro některé čtenáře snad i objevně pak líčí v termínech etologie dění ve své vlastní rodině, například že „alfa samcem“, tedy jedincem, který má nejvyšší počet vítězných soubojů o zdroje, je u nich doma ani ne roční dítě. To rozhodně není nejsilnější, ale „ostatní členové došli k závěru, že nemá cenu se s ním hádat, protože to nepochopí“; takže to, na co by nemělo dosáhnout, je zvednuto do výšky a v soubojích o vše ostatní ho rodiče i starší sourozenci nechávají zvítězit… Z hlediska psa, který se dostal do jiného prostředí, v němž si potřebuje najít svoje bezpečné místo k nastavení nového, odpovídajícího modu fungování, zase autor popisuje svůj vlastní příchod z práce domů a nutné přeprogramování na roli otce a manželského partnera. Jde přitom o oblíbené téma příruček o mužích a ženách a jejich autorů, jako byl Miroslav Plzák. Ten manželkám radil dávat po mužově návratu ze zaměstnání jen tyto tři jednoduché a nenáročné povely: „Sedni si, najez se, lehni si.“ S nadsázkou navíc Šusta dodává, že podle některých podobných partnerských příruček „jsme my chlapi zvířatům podobnější“. To autor jistě nemyslí zcela vážně – jde koneckonců jen o citát –, ale jinak se ve svojí knize rovněž zapojuje do zcela seriózní debaty o tom, které charakteristiky máme zvláště se savci společné. U různých vědců se opakovaně objevují hypotézy o tom, že u zvířat je možné pozorovat analogie náboženských kultů, hlavně v podobě tzv. dešťových a ohnivých tanců, při nichž samci před příchodem bouře nebo při spatření vodopádu buší do stromů a vydávají zvláštní zvuky. (Slavná primatoložka Jane Goodallová, sama hluboce věřící, považovala dešťové tance za cosi jako svého druhu oslavu přírodních živlů a viděla v nich zárodek náboženství.) A jako obdobu takřka náboženského uctívání někteří autoři uvádějí i vztah, který pojí psa k jeho pánovi. To by možná bylo pro Šustu poněkud extrémní tvrzení, ale vlastně sám přichází s mírnější variantou téhož. Existuje podle něj cosi jako „pověrčivé chování“, tedy z hlediska člověka nesmyslný či přímo škodlivý zvyk, který si zvíře k tréninku z vlastní iniciativy (či vinou špatné komunikace trenéra) přidalo a s nímž si – zcela falešně – spojuje získání odměny od svého pána (či – dodejme – Pána). Například při prvním nácviku zaštěká na překážku, kterou úspěšně zvládne, a i když jej pán následně odmění – podle lidské logiky jen za úspěšné překonání překážky –, pes si vyslané signály vyloží po svém a „pochopí“ to tak, že odměna přišla za celou sekvenci všech činností, tedy i za štěkání, které pak má tendenci opakovat před každou další překážkou.

Styl knihy Trénink je rozhovor má jisté zvláštnosti, které by jiný redaktor možná raději upravil či odstranil, některé její pasáže mohly snad být obratněji formulované, aby nenabízely více možností výkladu, a také autorovy vlastní doprovodné kresby se nemusejí líbit každému. Navzdory tomu je ale nesporné, že František Šusta napsal publikaci čtivou a potřebnou, a to nejen pro lidi, kteří si nevědí rady se svým vlastním psem, ale i pro ty, kdo hledají obecné poučení o rozdílech mezi lidmi a zvířaty a zvláště o možnostech jejich vzájemné komunikace.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

59%čtenáři

zhlédnuto 1916x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce