Rushdie, Salman: Satanské verše

Rushdie, Salman
Satanské verše

recenze beletrie zahraniční

Rushdieho román, který způsobil jednu z největších literárních kontroverzí v druhé polovině dvacátého století, se k českým čtenářům konečně dostává v podobě, která umožňuje vychutnat si autorův charakteristický humor a jazykové mistrovství a místo nad nesrozumitelností překladu se zamýšlet nad zásadními otázkami, jichž se Satanské verše dotýkají.

Rushdieho snoubení nebe a pekla
Salman Rushdie
: Satanské verše. Přel. Jan O. Tichý, Paseka, Praha, 2015, 528 s. 

Dne 14. února 1988 uvalil ajatolláh Rúholláh Chomejní, tehdejší duchovní vůdce Íránu, fatwu na britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho kvůli jeho románu Satanské verše (The Satanic Verses). Díky tomuto „rozsudku smrti“ se ze Satanských veršů stalo něco mnohem víc než jen další položka na seznamu děl autora, který se o sedm let dříve proslavil románem Děti půlnoci (Midnight’s Children), za nějž získal i prestižní Bookerovu cenu: stal se z nich mezník v historii sporů o svobodu slova a uměleckého projevu. Rozsudek smrti bohužel v této souvislosti není novinářská nadsázka – japonský překladatel Satanských veršů Hitoši Igaraši byl 11. července 1991 ubodán, a to právě kvůli své práci na Rushdieho románu. Italský překladatel Ettore Capriolo a norský vydavatel William Nygaard útoky naštěstí přežili. Autor sám se musel několik let skrývat a žil pod přísnou policejní ochranou.

V souvislosti s těmito krvavými událostmi a mezinárodní kontroverzí nazývanou souhrnně „Rushdieho aféra“ je obtížné vnímat Satanské verše jen jako literární umělecké dílo. Již takto problematickou situaci Satanských veršů v českém prostředí ještě donedávna komplikoval jediný existující český překlad z roku 1995, jenž román v důsledku překladatelovy omezené znalosti anglického jazyka a neschopnosti porozumět tomu, co se v originálu skutečně píše, stylisticky i myšlenkově deformoval až za hranici srozumitelnosti. Čtenář neznalý anglického textu, který Satanské verše soudil jen na základě tohoto českého překladu, nejspíše knihu po několika stránkách odložil, otřel si opocené čelo a pomyslel si, že takováto snůška nesmyslů skutečně nestojí za to, aby kvůli ní umírali překladatelé. (Tomuto nešťastnému překladu se na iLiteratuře věnuje samostatná studie.)

Zda stojí kterýkoliv román za to, aby kvůli němu někdo umíral, je samozřejmě druhá otázka. Nicméně nový, mimořádně zdařilý a nápaditý překlad Satanských veršů, který v dubnu vydalo nakladatelství Paseka, českému čtenáři konečně umožňuje ocenit Rushdieho jazykovou ekvilibristiku i bohatý myšlenkový svět románu. Kromě toho, že se překlad vyznačuje hravostí a vynalézavostí – a přesně takové překlady Rushdieho romány vyžadují –, je jeho zásadním přínosem už jen to, že na rozdíl od překladu prvního v něm toto stěžejní literární dílo druhé poloviny dvacátého století konečně dává smysl.

V rámci nového uvedení románu na český knižní trh je záhodno vrátit se i k tomu, čím vlastně román vyprovokoval tak bouřlivou reakci a proč stojí za to se jím zaobírat. Vzhledem k obsahu obvinění se zdá, že málokdo, kdo proti knize veřejně protestoval a pálil ji v ulicích, ji skutečně celou četl. Satanské verše totiž rozhodně nejsou okázalé gesto západního intelektuála, který prvoplánově zesměšňuje tradice svých předků ve snaze dosáhnout komerčního úspěchu. S autorem a jeho názory lze nesouhlasit, jeho styl psaní se nemusí každému zamlouvat, avšak odsuzovat Satanské verše coby obscénní dílko, které pohrdá morálními hodnotami a vysmívá se náboženství, znamená je naprosto nepochopit. Satanské verše, stejně jako například Hanba či Děti půlnoci, jsou román bytostně politický a skutečně se vyjadřují k otázkám týkajícím se vztahu mezi Východem a Západem, ale dosti jinak, než by čtenář možná očekával, soudě dle pověsti, která román předchází.

Satanské verše se odehrávají v osmdesátých letech dvacátého století. Hlavní dějovou linii románu tvoří příběh Džibríla Farišty a Saládína Čamči, dvou indických herců, jejichž letadlo cestou do Británie havaruje. Saládín s Džibrílem jako jediní zázračně přežijí. Jejich pozoruhodný pád směrem k Lamanšskému průlivu však nezůstane bez následků: zatímco Džibrílovi se nad hlavou rozsvítí svatozář, Saládínovi narostou kozlí rohy a ocas. Román pak sleduje jejich další pohnuté osudy v Londýně. Příběhy těchto dvou neobyčejných přistěhovalců se prolínají s dalšími dějovými rovinami, které tvoří Džibrílovy sny – v jednom z nich zakládá jistý prorok nové náboženství v pouštním městě Džahíliji, ve druhém se obyvatelé indické vesničky Titlípur vydávají na pouť do Mekky v naději, že se před nimi rozestoupí vody Arabského moře.

Jelikož Rushdieho spisovatelská metoda, jak říká Martin Hilský, připomíná postup při vaření marinovaného čatní (jen na několika prvních stránkách se setkáváme s aluzemi na The Doors, britské vlastenecké písně devatenáctého století, Godardův Alphaville i klasickou mytologii) a Satanské verše mají i v malém brožovaném vydání přes pět set stran, dá se v nich toho najít skutečně mnoho. Román se dotýká nejrůznějších oblastí, mimo jiné problematiky migrace, osobní a národní identity, postmoderní masové kultury, vztahu mezi realitou a fikcí, médií či zábavního průmyslu. A lze-li v knize vůbec identifikovat hlavní téma, pak je jím nejspíš víra a náboženství – jak náboženství funguje coby síla ve společnosti, jak konverze a ztráta víry ovlivňují lidský život a jak obtížné je rozhodnout, zda je hlas, který slyší prorok či prorokyně (v Satanských verších opravdu jedna je), božské nebo ďábelské povahy, případně nevychází-li onen hlas z jejich vlastního nitra.

Saládín i Džibríl se oba potýkají s nejrůznějšími aspekty své osobní identity. Mění si jména a snaží se mluvit s jiným přízvukem, stěhují se z kontinentu na kontinent a hledají lásku a někoho či něco, co by jim poskytlo smysl života. Jejich herecká profese samozřejmě nebyla zvolena náhodně. Autor sám shrnul svůj román následovně: „Satanské verše jsou příběh dvou bolestně rozpolcených lidí. V případě Saládína jde o rozpolcení sekulární a společenské: stručně řečeno je zmítán mezi Bombají a Londýnem, mezi Východem a Západem. V případě Džibríla Farišty je to rozdělení duchovní, trhlina v duši. Ztratil totiž víru a je rozpolcený mezi svou nesmírnou potřebou věřit a mezi svou nově získanou neschopností se k víře přimět. A román ‚pojednává‘ o jejich pouti za ‚úplností‘.“

Na základě těchto dvou individuálních osudů se Satanské verše snaží najít odpověď na prastarou otázku týkající se lidské identity: je uvnitř každého z nás jakési základní, stabilní jádro, které přetrvává, nebo jsou lidské bytosti jen nepřetržitý sled náhodných změn a výsledek neustále se měnících vnějších vlivů? Je identita cosi jednolitého, cosi, co je jednou provždy dáno a k jejíž pravé podstatě se musíme propracovat, nebo je to spíš neustálý proces stávání se, a každý člověk je tím pádem z podstaty hybridní? Fundamentalistické pojetí identity v sobě podle Rushdieho názoru nevyhnutelně nese požadavek čistoty a pravosti, což následně vede k ničivým čistkám, ať už na úrovni jedné lidské mysli, či na úrovni celého národa nebo náboženské komunity. Román je oslava hybridity, kterou však nepojímá coby záměrnou, svobodnou konstrukci identity z částí, které si člověk vědomě vybere. Pokud má hybridní identita fungovat, musí pracovat i s vrozenými, danými a vnucenými prvky a přijmout je.

Osudy Džibríla a Saládína slouží rovněž jako příklad pro diskusi o podstatě dobra a zla. Díky využití magického realismu dostávají tyto úvahy velmi konkrétní podobu: Saládínovi narostou rohy a ocas a jeho dech získá sirný nádech, zatímco Džibríl se svatozáří nad hlavou podlehne utkvělé představě, že je archanděl povolaný Pánem veškerenstva, aby očistil Londýn od jeho nespočetných hříchů. Jejich činy však toto zdánlivě jasné rozdělení na anděla a ďábla zpochybňují. Oba mají na svědomí notnou dávku špatností, ale pouze jeden z nich přežije. Závěr románu naznačuje, že lidé nejsou ani andělé, ani ďáblové (ať už sami aspirují na kteroukoliv roli) a že člověk nedokáže předvídat následky svých činů – i muž posedlý pomstou může, když dojde na lámání chleba, riskovat život pro záchranu druhých a ten, kdo sám sebe pokládá za vyvoleného Božího posla, může ze žárlivosti zabít nevinnou ženu.

Satanské verše jsou úzce provázány s koncem dvacátého století, s chaotickou a neustále se měnící postmoderní dobou. Na rozdíl od mnoha jiných velkých děl světové literatury není charakter člověka v Satanských verších prezentován jako něco, co podmiňuje jeho osud. Postavy si svůj osud nezaslouží. Jaksi se jim přihodí. V románu není nikde popřeno, že lidské životy mohou ovlivňovat vyšší síly – jasně z něj však vyplývá, že lidé těmto silám nikdy nemohou porozumět, natož se pak prezentovat jako jejich místodržitelé na zemi. Ti, kdo v románu přežívají, jsou ti, kdo uvažují na lidské úrovni a neaspirují na roli Božích poslů.

Saládín a Džibríl jsou, jako mnoho postav v Rushdieho dalších románech, migranti. Autora nezajímají jen praktické důsledky migrace, jako je míšení jazyků a kultur (ačkoliv právě ony jsou jedním z hlavních zdrojů Rushdieho osobitého humoru), ale převážně existenciální implikace tohoto procesu. Pro Rushdieho je migrace i stav mysli a filozofický postoj: „migrant, člověk bez hranic“, je podle něj „archetypální postavou naší doby“. Satanské verše se migranty skutečně jen hemží a představují Londýn jako nesmírnou směsici kultur, etnicit a náboženství. Román je také portrét britské společnosti v osmdesátých letech, kdy byly tradiční představy o „britskosti“ narušeny přílivem nových občanů z bývalých kolonií.

Jednotlivé postavy románu zosobňují různé přístupy migrantů k novému domovu: od Saládínovy chorobné snahy stát se britštějším než všichni Britové dohromady k politickým uprchlíkům, kteří se odmítají v Británii usadit a žijí v permanentním provizoriu. Rushdie ostře kritizuje přístup Spojeného království k imigrantům a je stejně nesmlouvavý, jako když se v Hanbě strefoval do pákistánské politiky. Pomocí doslova vzaté metafory, jednoho ze svých oblíbených formálních prostředků, efektivně dramatizuje postoj „rodilých“ Britů k nově příchozím: imigranti jsou démonizováni v médiích a veřejnost je vnímá jako nebezpečná monstra. A jelikož je v Satanských verších od přirovnání vždy jen krůček ke skutečnosti, z přistěhovalců se monstra či zvířata skutečně stanou a mění se v ďábly, mantichory, hady a buvoly. Takto proměnění imigranti jsou následně uvězněni v detenčním ústavu. Tato temná vize shrnuje dřívější přístup britských úřadů k migrantům – obtěžovat, pronásledovat, dopadnout a následně uklidit někam, kde je nikdo neuvidí.

Celé Satanské verše lze číst jako odvážné zamyšlení nad podstatou zjevených náboženství. K té odkazuje i název románu: termín „satanské verše“ se vžil pro několik kontroverzních pasáží, které dle tradice původně byly součástí Koránu, ale následně je sám Prorok nechal vymazat, neboť si uvědomil, že mu byly našeptány Satanem. Otázka, jak dalece může člověk věřit zjevení, jak poznat, že zjevená pravda pochází skutečně od jakési transcendentní síly nezávislé na příjemci, a nakolik je třeba i nevědomým dílem „proroka“, zda je „andělské“ či „ďábelské povahy“, jsou zcela zásadní a člověk si je může klást jak ve vztahu k proroku Mohamedovi, tak v souvislosti s křesťanskou mystikou. V tomto ohledu hraje důležitou roli i identita vypravěče románu, který do textu občas nenápadně vstupuje a upozorňuje na sebe způsobem, který naznačuje, že Satanské verše možná skutečně vypráví sám Satan.

Jak již bylo uvedeno, kromě příběhu Džibríla a Sáladína lze v Satanských verších vysledovat další dvě dějové linie, které tvoří Džibrílovy horečnaté sny. Dějištěm jedné z nich je Džahilíja, město uprostřed pouště, v němž jistý prorok ustanovuje na základě svých zjevení nové náboženství. Prorok, město, kde působí, i náboženství, které zakládá, jsou vcelku evidentní odkazy na Mohameda, Mekku a islám. Druhá linie sleduje osudy obyvatel indické vesničky Titlípur, kteří se pod vedením prorokyně Áiši vydávají na pouť do Mekky a očekávají, že kvůli nim archanděl rozdělí vody Arabského moře, aby ho mohli přejít suchou nohou. A právě v těchto snech – a je důležité mít na paměti, že se zdají schizofrennímu imigrantovi prožívajícímu osobní i náboženskou krizi – se odehrávají ty nejkontroverznější pasáže románu.

Jedním z nejčastějších obvinění na Rushdieho adresu ze strany fundamentalistických kruhů je, že v knize popisuje manželky proroka Mohameda jako prostitutky. Nejeden rozhořčený fundamentalista by byl tímto konstatováním možná zklamán, ale nic takového se v románu zkrátka a dobře neděje. Poté, co se v Džahíliji prosadí nové náboženství a začne se měnit v instituci se vším všudy, obyvatelé pocítí tíhu nejrůznějších restrikcí a nařízení. A jako všechno svaté, co je lidem vnucováno horem dolem a stavěno na piedestal, se i toto náboženství a jeho představitelé stávají terčem lidové satirické tvořivosti. Jeden z městských nevěstinců začne lákat zákazníky na to, že počet svých zaměstnankyň přizpůsobí počtu Prorokových manželek a začne jim přezdívat jejich jmény. Místní muži, frustrovaní novými pravidly omezujícími sexuální život, tento podnik houfně navštěvují, neboť jim krom obvyklých tělesných slastí umožňuje i na okamžik alespoň symbolicky zprofanovat něco, co je jim jinak překládáno jako až příliš svaté a nedotknutelné. V nevěstinci tak dochází ke karnevalové parodii Proroka a jeho domácnosti – prostitutky si přisvojí identitu Prorokových žen, aby vzrušily zákazníky, a role Proroka samotného se ujme spisovatel, který se v bordelu ukrývá před pronásledováním. To nejprofánnější zrcadlí to nejsvětější a převrací je vzhůru nohama. V evropské kultuře má toto převrácení hodnot tradici sahající ke středověkým karnevalům, jak popisuje Michail Bachtin ve své studii o Rabelaisovi a středověké lidové kultuře. Rushdieho záměrem zde tedy zřejmě není zpochybňovat cudnost Prorokových manželek, ale poukázat na to, jak společnost reaguje na přílišný dogmatický tlak. A že represivní náboženské systémy plodí strach a skryté pohrdání, nikoliv upřímnou víru a úctu.

Rushdie je spisovatel a zajímá ho, jak vznikají texty. Proto se v Satanských verších ptá: je-li zjevení zapsáno pouhými smrtelníky a předáváno dál, jak si můžeme být jisti, že se nic nezměnilo nebo nepřidalo? Rushdie, absolvent historie na Cambridgeské univerzitě, si je rovněž až příliš dobře vědom skutečnosti, že náboženství nevzniká ve vakuu a že je vždy ovlivněno společenskými podmínkami a kontextem dané doby. Bere si na paškál náboženský fanatismus a je jízlivý a nekompromisní. Avšak Prorok v Satanských verších není směšná, sprostá karikatura – čím mohl Rushdie fundamentalisty pobouřit, je to, že jeho vize Proroka je až příliš lidská. Je to chybující člověk se vším všudy. Proroka je možné chápat i jako Rushdieho uměleckou představu o tom, jaký mohl být Mohamed jako člověk, což se v souvislosti s Ježíšem děje už několik desetiletí s tak pozoruhodnými uměleckými výsledky, jako je Kazantzakisovo Poslední pokušení.

Satanské verše představují veškeré ideologie, které aspirují na úplný a jediný možný výklad světa, jako pouhé iluze. Ani zlo, ani dobro nejsou v tomto románu absolutní. Jde však také, pomineme-li jeho knihy určené primárně dětem, o jednu z Rushdieho nejpozitivnějších knih s něčím, co se překvapivě blíží šťastnému konci, na který nicméně vrhá stín mnoho nevyřešených problémů. Ten z hlavních hrdinů, který přežije, Rushdieho slovy „sám sebe znovu scelí tím, že se vrátí ke svým kořenům, a co je ještě důležitější, učí se čelit velkým pravdám lásky a smrti a vypořádat se s nimi“. Na konci knihy skutečně dojde k několika zjevením, ale jsou to zjevení velmi odlišná od těch, která v průběhu románu vyhlašují nejrůznější proroci: zjevuje se, jak velká může být síla odpuštění, jak důležitá je tolerance a jak houževnatá, byť nedokonalá, může být lidská snaha konat dobro.

Ať už pseudonym Jan O. Tichý chrání kteréhokoliv překladatele, dluží mu čeští čtenáři velký dík, stejně jako nakladatelství, které se do tohoto náročného a potenciálně riskantního podniku pustilo – román, který způsobil jednu z největších literárních kontroverzí v druhé polovině dvacátého století, se k nim konečně dostává v důstojné podobě, která umožňuje nahlédnout jeho silné stránky i slabiny, vychutnat si Rushdieho charakteristický humor a jazykové mistrovství a místo nad nesrozumitelností překladu se zamýšlet nad zásadními otázkami, jichž se Satanské verše dotýkají. Ačkoliv originál vyšel již před více než dvaceti lety, hlavní témata Satanských veršů jsou stále aktuální, zejména vzhledem k událostem poslední doby, kdy se znovu palčivě rozvířila debata o umělecké svobodě ve vztahu k náboženství.

 

© Petra Johana Poncarová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 3929x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce