Bauman, Zygmunt: Tohle není deník

Bauman, Zygmunt
Tohle není deník

recenze sociologie

Kolik smysluplných vztahů dokáže člověk během života udržovat? Jaký vliv má společenská nerovnost na makaky a jaký na lidi? A kdy přijde doba, v níž nebude možné vést sociální život jinak než elektronicky? Tyto otázky řeší Zygmunt Bauman ve své knize Tohle není deník. Nejednou si v ní zoufá nad nespravedlností a nerovností, které ale po světě „distribuuje“ dost svévolně. Jeho smutek přitom vyvažuje vtip a sarkasmus.

Sarkastická zpráva o stavu současného světa ovládaného sociální nerovností
Zygmunt Bauman: Tohle není deník. Přel. Zuzana Gabajová, Academia, Praha 2015, 204 s. 

Kolik smyluplných vztahů dokáže člověk během života udržovat? Jaký vliv má společenská nerovnost na makaky a jaký na lidi? A kdy přijde doba, v níž nebude možné vést sociální život jinak než elektronicky? Tyto a četné další otázky řeší uznávaný sociolog Zygmunt Bauman ve své do češtiny nejnověji přeložené knize Tohle není deník. Uvažuje v ní nad tím, jak „rozumné a také zbytečné“ je vůbec psát si deník; píše v ní o svém vztahu ke spisovatelům jako Cervantes a José Saramago; svěřuje se i se svým pojetím psaní („Vše, co následuje po otevření Wordu, je dialog“). Především ale knize dominují dvě základní témata: politika a životní styl současného západního světa.

Co se týká prvního tématu, zde je autor nesmlouvavě kritický. Až zuřivě odsuzuje zvláště americké prezidenty a ministry za jejich neokolonialistickou politiku v zahraničí i to, že nic nedělají proti prohlubující se propasti mezi bohatými a chudými obyvateli USA. Zvláště ostře se autor doslova „naváží“ do George Bushe ml., o kterém metaforicky (a za použití Saramagova citátu) prohlašuje, že „zdědil svět a spletl si ho se stádem dobytka“. V těchto pasážích má asi autor alespoň částečně pravdu, ale jeho pohled je minimálně silně nevyvážený v tom, že sice kritizuje Spojené státy za nízkou míru demokratičnosti, ale o její úrovni v jiných částech světa skoro nepíše (ač obecně volá po „planetární humanitě“). A pokud se vyjadřuje k Číně, pak jen velmi pozitivně: chválí ji za zavádění sociálních programů pro nejchudší. Naopak o Obamově zdravotnické reformě, která měla chudým lidem zlepšit dostupnost lékařské péče, se Bauman ani slovem nezmiňuje, ale zato jej obviňuje, že po nástupu do úřadu zcela zapomněl na prostředí, ze kterého vzešel a které od něj očekávalo pomoc a podporu. Zcela jistě má autor pravdu, když tvrdí, že „nejděsivější zvěrstva v dějinách byla spáchána ve jménu těch nejvznešenějších, nejšlechetnějších, a proto nejchvályhodnějších cílů. To kvůli zrušení státu Stalin prohlásil, že je třeba stupňovat a neustále zostřovat státní represi.“ Když pak ale dává takřka na stejnou úroveň Stalina a Hitlera s izraelskými vojáky, kteří „ve jménu mírového soužití srovnávají se zemí domovy Palestinců“, zachází tento polsko-britský vědec – mimochodem židovského původu – už snad trochu příliš daleko.

Zajímavější a podnětnější je Baumanova kniha tam, kde se autor zamýšlí nad nejmódnějšími trendy soudobé globální civilizace. O tom, co znamenají digiální média pro společenský život, se někdy vyjadřuje ambivalentně; cituje slova jistého uživatele Facebooku, že díky němu máme „blíž k lidem, od kterých jsme daleko, ale dál od lidí, ke kterým nemáme dost blízko“. Častěji ale Baumanovo hodnocení vyznívá negativně. Ironicky autor píše o facebookovém navazování vztahů, které konečně „vyřešilo kvadraturu kruhu“, protože dokázalo vztahy zbavit závazků. Odsuzuje internetovou anonymitu jako „sociálně schválené povolení k nezodpovědnosti“. Se zvlášť velkým sarkasmem píše o módním multitaskingu: „Paměť by mohla omezovat vaši schopnost co nejrychleji vstřebávat nové informace. Multitasking je vítaný dvojnásob: nejenže urchyluje učení, ale učení je díky němu zbytečné. Když ke smyslovým orgánům přichází najednou mnoho nesouvisejících informací, je pravděpodobné, že žádná z nich nepronikne příliš hluboko a bude rychle vymazána.“

Dále Bauman zesměšňuje japonské mladíky z generace, jež vyrostla na Tamagoči, kteří místo vztahu se skutečným člověkem ustrnou ve fixaci na virtuální „dívku svých snů“. Přitom aby si hráč imaginární dívku udržel, musí neustále ťukat na dotykový displej, na kterém se mohou společně procházet či flirtovat... Vytváří se tak falešná iluze „vztahu napořád“.

Mohli bychom s autorem polemizovat, že moderní technické přístroje jen přidávají další rovinu, na níž je možné se seznámit, komunikovat přes ni a pak ji zase kdykoli opustit. Bauman dokonce připouští, že dnešní mladí Britové ještě chápou používání sociálních sítí jako projev svobody volby. Pesimisticky ale dodává, že v Jižní Koreji, jež v tomto aspektu představuje i naši budoucnost, se už společenský život nedá vést jinak než elektronicky, a kdo se tomuto diktátu nepodvolí, je odsouzen k sociální smrti.

Existuje podle Baumana nějaká cesta pryč z tohoto neradostného světa? Možnou odpovědí by mohla být tato slova Milana Kundery, která autor souhlasně cituje: „Jediným poselstvím dosavadního sjednocování lidstva je, že není úniku.“ Jinde Bauman referuje o výroku Ronalda Reagana, jenž prý utěšoval Michaila Gorbačova, že pokud by Zemi napadli vetřelci z vesmíru, americká armáda by jistě spojila síly se sovětskou. Bohužel stále se nám ale dle Baumana tito vetřelci „na pomoc s naplněním dávného snu o pocitu sounáležitosti a vzájemné úcty zrovna nehrnou“. A pak ještě zůstává myšlenka Boha, kterého si dnešní člověk „individuálně skládá“ sobě na míru (podobně psal o „osobním náboženství“ Thomas Merton, Gilles Lipovetsky a další). Různí interpreti zdůrazňují v této souvislosti bohatou nabídku současného „náboženského trhu“, zeslabení vlivu a moci tradice nebo to, že dnešní obyvatel Západu má i více energie, času (a snad i peněz) na to, aby duchovně „experimentoval“. Pro Baumana jsou ovšem tyto představy o Bohu především projekcí osobní, individuálně prožívané nedostatečnosti: jedinec je prý nucený „svými vlastními silami čelit ohromujícím tlakům sociálně vytvářených nahodilostí“. A tomu také odpovídá autorovo vidění aktuálního nelehkého postavení státních institucí, jež jsou zatíženy úkolem „vymýšlet a poskytovat lokální řešení globálně vytvářených problémů“.

Baumanova provokativní kniha je psána skvělým stylem a nechybějí v ní vybroušené aforismy a paradoxní pointy. Celkově působí neradostně, místy dokonce tragicky. Autor si v ní nejednou zoufá nad nespravedlností a sociální nerovností, které jsou ale po světě rozesety dost svévolně a selektivně. Jeho hluboký smutek přitom vyvažuje vytříbený vtip, ironie a vystupňovaný sarkasmus. Zároveň je to pro něj forma, jak onen smutek vyjádřit.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 29 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 1278x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce