Beck, Ulrich; Beck-Gernshein, Elizabeth: Dálková láska

Beck, Ulrich; Beck-Gernshein, Elizabeth
Dálková láska

recenze sociologie

Se vzájemnými rozdíly se musí vyrovnávat každý, kdo se rozhodne vstoupit v manželský svazek: vždycky zde totiž bude základní diference mezi mužem a ženou, která se i u lidí téže kultury někdy ukazuje být pro vzájemné soužití zničující. Natož pak když se přidají ještě rozdíly v řeči, náboženství, civilizačních zvycích. Úskalí i potenciální přínosy takových svazků oba němečtí autoři osvětlují srozumitelně, nečernobíle a velmi záslužně.

Láska, která hranice buduje i boří
Ulrich Beck
a Elizabeth Beck-Gernshein: Dálková láska. Životní formy v globálním věku. Přel. Petra Jeřábková, Slon, Praha, 2014, 236 s.

„Alexandr Makedonský určil svým přátelům za manželky nejurozenější dcery Peršanů a Médů. Svatby se konaly podle perského zvyku. Pro ženichy byla postavena v řadě vedle sebe křesla a po hostině přišly nevěsty a sedly si každá vedle svého snoubence. Ti je objali a políbili. Jako první začal král, sňatky všech se konaly současně. Alexandr dal všem nevěstám věno. Nařídil také pořídit jmenný seznam všech ostatních Makedoňanů, kteří se oženili s asijskými ženami, bylo jich přes deset tisíc. I oni dostali od něho svatební dary.“ Takto vypadá asi nejstarší popis hromadné svatby, v níž figurovali příslušníci odlišných kultur a vyznání. Nešlo tenkrát o pokus nijak zvlášť úspěšný. U ostatních Řeků se totiž Alexandrovo počínání nesetkalo s velkým nadšením: jak říká historik Flavios Arrianos, „nemálo je rmoutil pohled na Alexandrův médský šat a na sňatky, uzavřené po perském způsobu. Dokonce i některým ženichům to bylo proti mysli, i když byli poctěni tím, že se jim dostalo téhož co králi.“ Kritizovali ho, že se „pobarbaršťuje a přestává mít v úctě makedonské obyčeje a své spoluobčany“ (prameny příznačně neuvádějí, co na tyto sňatky říkaly samy Peršanky). Každopádně po Alexandrově smrti se skoro všechna takto vynuceně uzavřená manželství rozpadla.

Mezitím se ale situace změnila. Dnes evidentně narůstá počet párů, v nichž se partneři od sebe navzájem liší barvou pleti, náboženstvím či národností. A například podle nedávného výzkumu čtyři z deseti dnešních mladých Američanů měli někdy rande s člověkem jiné rasy a 97 procent z nich má mezi lidmi jiné rasy přátele. Stále hojnější fenomén lásky, která překračuje zeměpisné, kulturní a politické hranice, si předsevzali prozkoumat sociologové Ulrich Beck (1944–2015) a jeho žena Elizabeth Beck-Gernshein. V knize Dálková láska. Životní formy v globálním věku analyzovali sňatkovou migraci, mateřskou lásku na dálku, turismus z touhy po dítěti, „globální patchworkové rodiny, tedy široké tematické spektrum globalizace lásky“.

Zcela právem v ní konstatují, že současné propojování světů je „nerevidovatelné“, takže nezažíváme konec multikulturalismu, ale konec národního „monokulturalismu“. S tím souvisí i to, že se lidé pocházející z odlišných světů spojují i sexuálně, což autoři neidealizují ani nedémonizují, ale popisují realisticky. Na jedné straně kritizují smutek těch filipínských či ukrajinských dětí, jež vyrůstají bez vlastních matek, protože ty se v západní Evropě či Americe starají za peníze o děti cizí. Na straně druhé ukazují, že mnohé ženy, které se například přivdaly do Evropy z Turecka, zde jsou často spokojené: dokonce si chválí kupříkladu německé manžele pro jejich „věrnost, spolehlivost a ochotu pomáhat v domácnosti“. A Íránky žijící v Evropě projevují jen velmi malou snahu vrátit se do rodné země nebo kamkoli do Asie. Dále autoři vyzvedávají, že alespoň pro někoho může být smíšený sňatek vítaným lékem na všednost. V jakési fiktivní utopické pasáži v samotném závěru knihy pak s humornou nadsázkou předvídají zřizování státem financovaných „odpočinkových hotelů coby útočišť před každodenním stereotypem“ a rozšíření praktikování „sexu v masce“…

V prostředí světových rodin se podle nich můžeme učit „milovat a s žít s rozdíly“, ale ani v tomto ohledu není jejich pohled černobílý. Uvědomují si totiž, že se zde může potkávat otevřenost světu a nacionální či náboženský fundamentalismus. Právě v konfrontaci s „cizím“, i když je reprezentované milovaným a sexuálně žádoucím partnerem, totiž mnozí rychle v jakési sebeobraně nacházejí vlastní kořeny, jimiž tkví v systému hodnot svého původního společenství. I u lidí, kteří se dříve stavěli proti rasovým předsudkům a byli otevření všemu novému, se tak může rychle vyvinout „identifikace s vlastním původem“.

Kniha líčí i paradoxní a emocionálně obtížné situace, do kterých jsou dnes mnozí nuceni nebo se v nich ne zcela vědomě či chtěně ocitají: migrantky, které se starají o západní děti místo jejich pravých matek, jež místo opatrování vlastních potomků budují kariéru, musí samy sebe hlídat, aby svěřené děti milovaly, „ale ne příliš“. A analogicky například u indických žen, které „poskytují“ svoje tělo k odnošení cizího dítěte, jsou už preventivně přijímána opatření, aby k nim citově nepřilnuly: při porodu jsou instalovány zástěny, které mají rodičkám bránit ve výhledu, a dítě je jim bezprostředně po narození odebráno, aniž by je spatřily.

Autoři mírně relativizují pojem „romantická láska“: podle nich si partneři podvědomě vybírají protějšek, který pochází ze stejné společenské vrstvy. A zároveň ukazují, že i migranti, kteří se snaží zoufale dostat do některé západní země a pragmaticky k tomu využijí i sňatek, nejsou vedeni jen čistě prospěchářskými motivy. Silný vliv na jejich rozhodování totiž mají i romantické sny o cizí, bájné zemi, často zprostředkované televizními seriály.

S autory knihy Dálková láska se ovšem nedá zcela souhlasit v tom, že typ vztahů, který popisují, byl v minulosti „vzácnou výjimkou“. Navzdory mnoha restrikcím k nim totiž i v minulosti ve vybraných regionech a v určitých obdobích docházelo celkem hojně. Kupříkladu britští zaměstnanci Východoindické společnosti byli v 18. století bez zábran povzbuzováni, aby navazovali známosti s Indkami, nebo se s nimi „dokonce ženili“ (ale nebylo jim to přímo nařizováno, jako to udělal Alexandr). Důsledkem byl přechodný vznik sociálního uspořádání, které Niall Ferguson nazývá hybridní společnost, ve které si zaměstnanci Východoindické společnosti nejen brali indické manželky, ale přijímali i indické zvyky, a to pro nás dosti kuriózním způsobem i v oblasti rodinného života. Tak o jistém Angličanovi jménem William Fraser prameny uvádějí, že „hromadil jak mughalské rukopisy, tak indické manželky“. Těch měl prý šest či sedm a bezpočet dětí, které byly hinduistické i muslimské, podle náboženství a kasty svých matek. Nešlo zřejmě tenkrát o tak výjimečný případ, ještě více se v tomto ohledu proslavil James Skinner (1778–1841), sám míšenec, syn Skota a rádžpútské princezny, který měl sedm manželek (hinduistek i muslimek) a 80 dětí. Bohužel postupem času se koloniální politika v tomto ohledu změnila. Do začátku 19. století vzájemné sňatky mezi Brity a Indkami prakticky ustaly. Indům bylo nadále zakázáno zastávat vojenské i civilní funkce ve Východoindické společnosti a přístup k úřadům byl zamezen i Angloindům, kteří byli plodem sňatků mezi rasami. I o století později v Bosně bylo soužití četných etnicky a nábožensky smíšených párů rozbito zásahem zvnějšku: rozpoutáním občanské války. Podle Matyáše Zrna tam bylo dokonce nejvíce smíšených manželství z celé Jugoslávie a válka tam byla nejkrvavější.

Beckovi ale zcela správně zdůrazňují, že s vzájemnými rozdíly se musí vyrovnávat úplně každý, kdo se rozhodne vstoupit v manželský svazek: vždycky zde totiž bude minimálně základní diference mezi mužem a ženou, která se i u lidí téže kultury a jazyka často ukazuje jako nepřekonatelná a pro vzájemné soužití zničující. A také v rámci jednoho státu může být silně „konfliktotvorný“ už jen svazek kupříkladu lidí pocházejících z jiných regionů, například ženy z Lübecku s Bavorem, jak vylíčil Thomas Mann v Buddenbrookových. Natož pak když se přidají ještě rozdíly v řeči, náboženství, civilizačních zvyklostech. Úskalí i potenciální přínosy takových soužití každopádně oba němečtí autoři osvětlují srozumitelně, nečernobíle a velmi záslužně. Jde přitom nepochybně o téma stále aktuálnější, přičemž ale žádný sociolog ani nikdo jiný dnes nezná odpověď na kardinální a palčivou otázku: neskončí současný trend jednou stejně neslavně či přímo tragicky jako starší obdobné pokusy Východoindické společnosti v 18. století nebo snahy Alexandra Makedonského?

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1280x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce