Abraham, Daniel: Dračí cesta

Abraham, Daniel
Dračí cesta

recenze fantasy

Fanoušci ságy George R. R. Martina Píseň ledu a ohně si mohou čekání na další díl zkrátit četbou románu jeho spolupracovníka a přítele. I Dračí cesta má blíže k historickému románu než k fantasy, i zde se hlavně intrikuje a magie je tu jen velmi málo.

Fantasy bez magie
Daniel Abraham
: Dračí cesta. Přel. Daniela Orlando, Laser-books, Plzeň, 2015, 452 s.

Není to vlastně tak dlouho, kdy byl žánr hrdinské fantasy, či přinejmenším jeho hlavní proud, zcela ve stínu J. R. R. Tolkiena a R. E. Howarda. Zápletky i fikční světy románů, komiksů, filmů i počítačových her na různé kvalitativní úrovni kopírovaly to, co mnoho let předtím vymysleli dva zmínění velikáni žánru. A dlouho to i fungovalo, čtenářským masám to stačilo. Omílání pohádkového příběhu o nule ze zapadákova, která ve finále slavně porazí nejhorší zlo svého světa, k tomu kulisy plné tajemných hradů, magických lesů a bitevních polí se všemi těmi šlechetnými elfy, dravými barbary, dobrými a zlými čaroději, to vše žánr fantasy v očích literární kritiky sráželo k lacinému čtivu, náhražce za zastaralé westerny. Teprve v devadesátých letech se fantasy více a zřetelněji začala rozvíjet a v současnosti je to žánr velmi pestrý. Nebýt Hry o trůny.

Ohromná celosvětová popularita televizní verze série George R. R. Martina Píseň ledu a ohně totiž může načít podobný efekt, jaký následoval po úspěchu Tolkienových knih nebo filmové verze Barbara Conana, či zopakovat jako přes kopírák mánii kolem Harryho Pottera. V literatuře (či spíše na knižním trhu) by to nebylo nic neobvyklého, jakmile má někdo velký úspěch, hned se vynoří četné nápodoby, přičemž zejména v posledních deseti letech tendence napodobovat sílí a plodí různé subžánry (konspirativní thriller v duchu Da Vinciho kódu, upírská romantika podle Stmívání, sadomasochistická erotika podle 50 odstínů šedi). A jakkoliv je napodobování Martinovy ságy ošidné, protože její úspěch není založen na jednom chytrém nápadu, již k němu došlo. A jedním takovým pokusem je také pentalogie Martinova krajana, přítele a spolupracovníka Daniela Abrahama (nar. 1969) Mince a dýka, z níž letos nakladatelství Laser-books vydalo první díl, nazvaný Dračí cesta.

Ta podobnost spočívá především v tom, že Dračí cesta má spíše charakter historického románu než fantasy. Místo boje s nadpřirozenem tu lidé válčí a intrikují hlavně jeden proti druhému, přičemž účinnější a efektivnější než svolávání armád bývá úkladná vražda, pomluva, zapuzení a další jemnější prostředky politického boje. Možná k tomu dojde později, každopádně v první z pěti knih se Abraham magie dotýká jen opatrně a zřídka, vlastně jen v prologu a v závěru knihy, přičemž magie je to velmi umírněná. Podobně se to má s bytostmi, kterými svůj románový svět zaplnil: jde sice o různé živočišné rasy, ale vesměs vzniklé křížením s rasou lidskou, takže všichni ti, co mají orgány psí, ještěří nebo hmyzí, se chovají jako inteligentní lidé. Abraham (zatím?) nerozlišuje mezi jejich různými fyzickými dispozicemi, nerozvíjí jejich potenciální odlišné možnosti ve střetu fyzickém i intelektuálním. Je asi největší slabinou knihy, že je všechny vnímáme jako identické lidské bytosti, takový China Miéville by si s nimi asi poradil daleko vynalézavěji. Ve výsledku se tak zdá být všechno to rasové rozdělení jen nadbytečným ornamentem – byť samozřejmě v pokračováních může dojít k nějakým posunům. Bylo by to žádoucí, protože Abraham reálie svého světa čtenáři „pouští“ jen pomalu a v malých dávkách, soustředí se především na aktuální události.

A to pohledem čtyř hlavních hrdinů, kteří text rozdělí do dvou hlavních linií. Ty mají společný začátek – útok Antejského království na svobodné město Vanai. V antejské armádě je také přehlížený nižší šlechtic Geder, poněkud korpulentní mladík, kterého zajímají hlavně knihy, ale který se díky tomu, že nepatří k žádné ze stran soupeřících o vliv na krále, dostane do cizí mocenské hry, a aniž by o to příliš stál, nasměrují jej kroky, které učiní (a nejsou zrovna sympatické), do pozice klíčového muže království. A zároveň do role loutky čehosi mnohem nebezpečnějšího. Tuto linii příběhu doplňuje pohled vůdce jedné ze znepřátelených šlechtických skupin, té zřejmě čestnější a s upřímnějším zájmem o udržení statu quo, skupiny hrdého rytíře staré školy Dawsona Kalliana.

Opačným směrem, tedy z Vanai, míří v prvních kapitolách společně teenagerka Cithrin a bývalý proslulý velitel v několika vítězných bitvách Marcus Wester, nyní nájemný meč, kterému je svěřena pod ochranu poslední karavana z Vanai. Právě Cithrin v ní tajně prováží obrovské bohatství vanajské pobočky jedné velké nadnárodní banky a způsob, jakým s tímto bohatstvím naloží, když se ukáže, že karavana musí změnit plány, patří k tomu osvěžujícímu v Abrahamově knize. Autor v připojeném rozhovoru sám přiznává, že studoval, jak fungovalo středověké bankovnictví, a mnohé z těch poznatků při psaní skvěle zužitkoval – a oproti převažujícím úkladům politickým se tu řeší potyčky a intriky v ekonomických zájmech. Cithrin je zároveň onou postavou, která čtenáře (a čtenářky!) strhne. Na rozdíl od Gedera, který v knize asi není úplně od toho, aby na svou stranu získával sympatie čtenářů, má přesně to, co funguje: je outsider, který se z ničeho vlastní bystrostí a činorodostí vypracuje k významnému postavení, přitom ale není neomylná a prožívá euforii z úspěchů i propady. Válečník Wester sice zasáhne v několika málo akčních scénách, ale zdá se, že to hlavní ho čeká v následujících knihách série.

Dohromady to celkem funguje, jen některé postavy dosti připomínají ty z Písně ledu a ohně: Cithrin Deanerys Targaryen, Geder jakéhosi natvrdlejšího Tyriona Lannistera, Dawsonova činorodá manželka Clara Catelyn Starkovou. Trochu tu chybí to, co fascinuje čtenáře (a diváky) Martinovy ságy, zejména autorova nevypočitatelnost až zákeřnost ke svým hlavním postavám a ten předtím ve fantasy nevídaný tah s popravou hlavního hrdiny prvního dílu. Abraham je uměřenější, civilnější, netouží po zvratu v závěru každé kapitoly. Ale možná je tempo jeho románu místy poklidné až příliš. Naproti tomu se sága Mince a dýka zdá být sevřenější (byť pět knih také není zrovna málo), koncentrovanější na menší počet hlavních postav, které autor zřejmě nehodlá postupně vybíjet a nahrazovat těmi zprvu vedlejšími.

Příběhy prvního románu série bývají většinou víceméně úvodem k čemusi velkolepějšímu. Abraham to naznačuje v poslední kapitole, kde odkryje také identitu tajemného muže z prologu románu. Tahle chytrá a nečekaná (protože pracuje s do té doby nepřiznaným časovým posunem) pointa Dračí cestu do značné míry zachraňuje. V českých knihkupectvích se dají nalézt i mnohem lepší fantasy. Ale kdo sáhne po této, zklamán nebude.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2310x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce