Bradshaw, John: Cesta do psí mysli. Co psi cítí, jak myslí, odkud přišli a jaká je jejich budoucnost

Bradshaw, John
Cesta do psí mysli. Co psi cítí, jak myslí, odkud přišli a jaká je jejich budoucnost

recenze přírodní vědy

Jak psi vnímají svět kolem sebe? Jsou například schopni skutečně prožívat pocity viny či žárlivosti? Je pravda, že jsou vydáni na milost a nemilost svým emocím? Tím vším se John Bradshaw zabývá ve své knize. Někdy mu nezbývá, než poctivě přiznat, že toho o vnitřním světě psů nevíme mnoho. I tak ale kniha přináší průměrně informovanému čtenáři velkou dávku poznatků, které vycházejí z četných a mnohdy sofistikovaných experimentů, jež byly se psy prováděny.

Experimentální výprava do psí mysli
John Bradshaw: Cesta do psí mysli: co psi cítí, jak myslí, odkud přišli a jaká je jejich budoucnost. Přel. Jana Dušková, Plot, Praha, 2014, 292 s.

Jak psi vnímají svět kolem sebe? Jak o něm přemýšlejí a co cítí? Jsou například schopni skutečně prožívat pocity viny či žárlivosti? Je pravda, že jsou psi vydáni na milost a nemilost svým emocím? Jaká je historie jejich vztahů s člověkem? A jak moc se o dávných předcích psů můžeme dozvědět z chování dnes žijících vlků, když jsme mnohasetletým pronásledováním pravděpodobně „vybrali“ právě ty, kteří jsou vůči nám zvláště ostražití? Na tyto otázky se snaží najít odpověď John Bradshaw, profesor „antrozoologie“ na univerzitě v Bristolu, ve své knize Cesta do psí mysli: co psi cítí, jak myslí, odkud přišli a jaká je jejich budoucnost.

Autor podrobně popisuje teorie o tom, jak se z vlků psi vyvinuli (uvádí kupříkladu hypotézu o tom, že předkové dnešních psů mohli přispívat k hygieně vesnice požíráním exkrementů). Zavrhuje přitom, stejně jako další soudobí odborníci, známou hypotézu Konrada Lorenze o možném původu psů z šakalů, i když připouští, že ke krátkodobé domestikaci šakalů v některých oblastech kdysi dávno mohlo dojít. Stručně rekapituluje různé činnosti, k nimž byli psi v minulosti využíváni. Například poháněli šlapací kolo trochu podobně jako dnes hlodavci, u kterých už ale jde o „volnočasovou“, pro člověka nijak užitečnou aktivitu. Jednu kapitolu Bradshaw věnuje rovněž výcviku psů: odmítá přitom tělesné tresty i mýty o tom, že psi primárně usilují o dominanci nad člověkem. Stejně jako etolog František Šusta (a další) prosazuje i autor recenzované knihy pozitivní přístup a trénink pomocí tzv. klikru.

Spektrum témat, které autor rozebírá, je ovšem velmi široké a někdy mu nezbývá, než poctivě přiznat, že například o mechanismu jejich domestikace nevíme mnoho, a i když leccos dokáže prozradit genetika, často jsme odkázáni na domněnky. Občas autor konstatuje skutečnosti, které i běžný čtenář tuší, a nic moc nového k nim nepřidává: „Když psi na procházce prožijí úspěšná setkání, vracejí se domů s množstvím informací o tom, jaký pach mají ostatní psi v jejich čtvrti. Zatím se neví, co s těmito informacemi dělají dál.“ To je ale spíše výjimka, jinak kniha průměrně zasvěcenému čtenáři přináší velkou dávku poznatků, které vycházejí z četných a mnohdy velmi sofistikovaných experimentů, jež byly se psy prováděny. Některé přitom zpochybňují přesvědčení většiny psích chovatelů. Například o tom, že psi mají a projevují pocity viny: důmyslný test totiž ukázal, že chování psů vůbec nezáleží na tom, co skutečně udělali, nýbrž na tom, co si mysleli jejich majitelé, že udělali (a „provinile“ se chovali jen v případě, pokud k nim jako k provinilým – byť třeba úplně neprávem – přistupoval jejich pán).

Další experimenty dokreslují, jak silně jsou psi na lidi vázáni (což se ostatně týká i onoho testu provinilosti). Bradshaw tvrdí, že jednou z oblastí, v níž psi překonávají dokonce i šimpanze, je jejich schopnost získávat informace z toho, co dělají lidé. Obzvlášť vynikají schopností číst z lidského obličeje a gest: „Osvojit si tuto schopnost trvá déle i výhradně lidmi odchovaným šimpanzům. Ty někdy zmate například jen to, když se změní člověk, který je cvičil původně, i když se nový člověk ze všech sil snaží chovat stejně jako původní. Naopak psi vycvičení jedním člověkem se dokážou rychle naučit stejné povely ve verzi jiného člověka. Psi dovedou obzvlášť dobře sledovat, když jim někdo na něco ukazuje, a v tom předčí i šimpanze.“

Jiné pokusy srovnávaly schopnosti psů a vlků. Plyne z nich, že vazba psů na člověka a jejich důvěra v něj je někdy může i hendikepovat: „V jednom pokusu bylo provedeno srovnání schopností psů, desetiměsíčních batolat a vlků vzhledem ke schopnosti sledovat postup míčku mezi dvěma zástěnami. Experimentátorka míček nejprve čtyřikrát schovala za jednu ze zástěn a přitom pokaždé na psy mluvila a udržovala s nimi oční kontakt. Psi si pak pokaždé mohli doběhnout pro míček za zástěnu a pohrát si s ním. Pak experimentátorka zašla za první zástěnu, ale velmi viditelně nechala míček za druhou zástěnou, a nakonec ukázala psům prázdné ruce. Psi nicméně i nadále hledali míček za první zástěnou, i když viděli, jak zmizel za druhou. Je jisté, že pozornost, které se jim dostávalo od experimentátorky při prvních čtyřech příležitostech, označila první zástěnu jako to nejvhodnější místo, které je třeba vyzkoušet jako první. Desetiměsíční děti dělaly přesně stejnou chybu a také zjevně dávaly přednost sociálním signálům. Vlci naopak věřili svým očím a běželi rovnou ke druhé zástěně. Jelikož přičítali malou prioritu signálům poskytovaným lidmi, spolehli se na svůj vlastní výklad fyzického světa – v tomto případě se zřejmě jedná o dovednost, která jim umožňuje odhadnout, kde se asi nejspíše skrývá kořist… Je zřejmé, že první prioritou psů vždy bylo dělat to, k čemu je člověk povzbuzoval v minulosti. Vlci si uchovávají dostatečnou nezávislost na lidech a soustředí se na problém tak, jak je jim prezentován, i pokud byli odchováni člověkem; psi se nechají příliš snadno rozptýlit, příliš se snaží člověku zavděčit.“

A poslední pokus, který uvedeme, se zaměřoval na to, jestli při hře dávají psi přednost jiným příslušníkům svého druhu, nebo lidem: „Do výběhu jsme hodili přetahovací hračku – krátké zauzlované lano. Všichni psi byli na přetahovací hry zvyklí a hráli je rádi, a proto si s lanem začali ihned hrát, bez ohledu na to, zda byl jejich herním partnerem jiný pes nebo člověk. Psi si hráli většinu času – i zde bez ohledu na to, zda byl jejich partnerem člověk nebo jiný pes. Na druhé straně si s každým partnerem hráli zjevně velmi odlišně. Když si hráli s člověkem, byli mnohem ochotnější se hračky vzdát, zřejmě proto, aby pak hra pokračovala. Ale pokud si hráli dva psi, snažil se každý lana zmocnit a ubránit ho před druhým, kdykoli ho druhý pes pustil. Toto rozlišení chování bylo ještě výraznější, když jsme do hry přidali další složku. Tři minuty po vhození první přetahovací hračky jsme tam do výběhu vhodili druhou. Teď měl každý pes možnost buď si dál hrát s první hračkou, nebo popadnout druhou hračku, utéct s ní a hrát si s ní sám. Tady byl rozdíl mezi tím, jak si psi hráli s lidmi a jak si hráli s jinými psy, přímo propastný. Když si spolu hráli dva psi, vzali si často každý jednu hračku a chvíli si s ní hráli, a pak se vrátili ke společné hře. Ale když si s nimi hrál člověk, tak byla přítomnost druhé hračky téměř bezvýznamná: psi dál přinášeli hračku k člověku a vyzývali ho k dalšímu přetahování.“

V tomto smyslu autor píše o dvojí identitě, kterou si dokážou osvojit – na rozdíl od vlků – už psí štěňata; v jejím rámci pak k člověku navážou vztah podle modelu rodič-potomek. Opět na podkladě experimentů dokládá, v jakém věku štěněte musí dojít k setkání s člověkem, aby byla tato vazba navázána. Píše ale také o ovčáckých plemenech psů, kteří se k příslušníkům stáda chovají jako k členům vlastní skupiny, nebo o štěňatech vychovávaných kočičími matkami, která pak sama sebe pokládala za kočky a jiných psů se při prvním kontaktu bála. (To ale není zřejmě až tak výjimečné, dodejme. Šimpanzi vychovávaní lidmi sami sebe také považují za lidi, svět si rozdělili úhledně na „my“ (lidé) a „oni“ (psi, kočky, černí brouci). To, že se vzhledem od své člověčí rodiny tak lišili, jim nevadilo: „Když se dívali do zrcadla, viděli člověka.“)

Bradshaw ale ve své knize nezůstává jen v minulosti, zamýšlí se i nad budoucností společného soužití lidí a psů. Poukazuje na to, že jejich předci byli šlechtěni a selektováni tak, aby byli zdatní v pasení dobytka, lovu a hlídání, což jsou však vlastnosti, které jim život uprostřed dnešních velkoměst spíše komplikují. Zmíněné charakteristiky je podle autora nutné přímo omezovat, jinak bude u zvířat „vznikat frustrace“. (Velmi podobně ostatně někteří autoři píší o tom, že pro muže, evolučně uzpůsobené k boji a lovu, poskytuje totéž prostředí rovněž jen velmi málo prostoru pro uplatnění.) Pesimisticky také varuje před vzrůstajícím množstvím alergií na psy i na stoupající množství lidí, kteří otevřeně projevují odpor vůči kontaktu se psy, nebo dokonce jen vůči jejich olíznutí. Pokud tento trend bude pokračovat, hrozí podle něj, že se chování domácích psů ve městech stane „stěží tolerovaným menšinovým koníčkem“, což je ale možná až příliš černý scénář (i když na vesnicích se psi stále uplatňují ve funkci hlídačů).

Bradshawův text jistě není jediný kvalitní titul pojednávající obecně o psech. Uvést je nutné – vedle v lecčems už překonaných, ale stále čtivých knih zmíněného Konrada Lorenze – publikace neuropsychologa Stanleyho Corena (popisující mimo jiné pachové testy s pomočeným sněhem, kterými jistý výzkumník psů nahradil obvyklejší testy sebeuvědomování s rozpoznáváním sebe sama v zrcadle) nebo nedávnou knihu etoložky a kognitivní vědkyně Alexandry Horowitzové Uvnitř psa. Ty všechny pomáhají k chápání tvora, kterého někteří badatelé pokládají za privilegovaného prostředníka mezi světem lidí a zvířat, v němž je podle Heleny Kholové „všechno jiné, prostší a opravdovější. Kde není lítosti nad promarněnou šancí a kde vládne stále stejná, a přece pokaždé nová radost z každého okamžiku.“

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 1655x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce