Faktor, Jan

Faktor, Jan

rozhovor beletrie zahraniční

Původem pražský spisovatel Jan Faktor, který od sedmdesátých let žije a tvoří v Berlíně, představuje český překlad svého úspěšného románu Jiříkovy starosti o minulost. V částečně autobiografické knize se vrací ke svému dětství a dospívání; německé kritiky i čtenáře nadchlo intenzivní líčení atmosféry Prahy padesátých až sedmdesátých let, originální práce s jazykem, humor a v neposlední řadě otevřenost, s níž vypravěč mluví o svém sexuálním zrání.

Neuvěřitelná historie jedné knihy

Původem pražský spisovatel Jan Faktor (nar. 1951), který od sedmdesátých let žije a tvoří v Berlíně, představil na začátku května 2015 v pražském Goethe-Institutu český překlad svého úspěšného románu Jiříkovy starosti o minulost (Georgs Sorgen um die Vergangenheit). V částečně autobiografické knize se vrací ke svému dětství a dospívání; německé kritiky i čtenáře nadchlo intenzivní líčení atmosféry Prahy padesátých až sedmdesátých let, originální práce s jazykem, humor, který se objevuje i v těch nejvážnějších pasážích, a v neposlední řadě otevřenost, s níž vypravěč mluví o svém sexuálním zrání.

Překlad románu, který se dostal do užšího výběru nominovaných na prestižní Německou knižní cenu, vznikal dva roky a v úzké spolupráci s autorem jej pořídil Radovan Charvát. Jan Faktor poskytl iLiteratuře rozhovor mimo jiné o tom, co všechno vzniku této knihy předcházelo.

iLiteratura: Kdo je Jiřík z názvu vaší knihy?
Jan Faktor: Jiřík je jen taková šifra, schovávám se za ní už dlouho. Už dřív, když jsem v kratších textech potřeboval nějaké jméno, používal jsem nejraději znovu a znovu totéž. Proč si pořád vymýšlet nová? Lidi stejně tuší, že se za tím jménem skrývá autor.
A to jméno má navíc své přednosti: je to zdrobnělina – a trochu ironická, není to naštěstí Jiříček nebo Jeník. Němčina nic adekvátního bohužel nemá, Georg zní úplně jinak. Alespoň je Georg v Německu docela vzácné jméno.

iLiteratura: Vy jste začal s psaním, až když jste v roce 1978 odešel do Německa?
Jan Faktor: Začal jsem už mnohem dřív v Praze, byly to kratší, trochu experimentální prózy. Pak jsem si udělal delší přestávku a po letech to v „Enderácku“ znovu zkusil. Nejdřív česky, pak česky i německy (překládal jsem si všechno hned do němčiny), nakonec už jen německy. V osmdesátých letech mi vyšla sbírka českých textů v samizdatu, v edici Sergeje Machonina. O tom ale normálně raději nemluvím... Jiříkovy starosti o minulost je tak vlastně moje druhá knížka v Česku – po třiceti letech.

iLiteratura: Psal jste od začátku s nadějí, že vaše texty někdy někde vyjdou?
Jan Faktor: Po šedesátém osmém bylo jasné, co se v kultuře bude dít. Z politických důvodů jsem publikovat ani nechtěl. Slušní spisovatelé – až na malé výjimky – tenkrát nepublikovali. A já se při psaní natolik zpolitizoval, že by mi stejně nic neotiskli. Jen hned na začátku normalizace mi vyšla jedna jediná povídka v časopise Ahoj na sobotu. Byla zcela nepolitická, napsal jsem ji po brigádě u Pražských pekáren, jmenovala se Tři tisíce housek.
V Enderácku pro mě taky nepřipadalo v úvahu publikovat. Ve Východním Berlíně existovaly různé samizdaty, v bytech se pravidelně konala ilegální čtení. Provokovat nebo útočit nějak politicky se mi tehdy literárně začalo příčit, moje texty však byly radikální formálně, a byly už proto oficiálně vlastně nepřijatelné. Psal jsem například seriální texty, v nichž jsem zpracovával slovní materiál ze slovníků nebo učebnic gramatiky. Pro tuhle takzvanou konkrétní poezii jsem tenkrát jako první objevil takzvaný retrográdní slovník. Na Západě bylo hodně známých experimentálních básníků, retrográdní slovník tam ale nikdo neznal; ten totiž vyšel v NDR v roce 1965 a na vědomí ho dlouho brali jen jazykovědci. Svoje experimentální texty z téhle doby jsem nakonec mohl uveřejnit v roce 1989 – tedy ještě v NDR. Můžu vám tu první knížku ukázat:

ObálkaUkázka

V Enderácku se koncem osmdesátých let kulturní situace dost uvolňovala. A protože nakladatelům chyběli mladší autoři, založilo nakladatelství Aufbau edici Außer der Reihe (Řada mimo řadu); chtěli nás tedy začít publikovat, naznačovali ale zároveň, že do jejich programu úplně nepatříme. Knížky pak nicméně vycházely bez jakýchkoli cenzurních zásahů.
V jednom z těch seriálních textů se mi podařilo stupňovat z německé slovní zásoby všechno možné – nejen nestupňovatelná, nesmyslná přídavná jména, ale i substantiva. Tyhle litanie byly určené především k hlasitému přednesu, řval jsem je při čteních třeba pětadvacet minut...
Ukázka

Němčina mi vyšla vstříc svou hravostí a lehkostí, pro podobné manipulace je přímo ideální. Tahle stránka němčiny je tady u nás myslím dost neznámá. Chtěl jsem tenkrát prostě psát originálně, jinak než všichni ostatní, a jako bývalému programátorovi mi to dost konvenovalo. Navíc jsem v těchhle textech mohl ignorovat německou gramatiku, v které jsem si tehdy ještě vůbec nebyl jistý... Paralelně jsem zkoušel dělat podobné experimenty i v češtině, opatřil jsem si náš retrográdní slovník, čeština se ale svou strukturou podobným zásahům brání. Má jiné přednosti, jiný vtip, jiné možnosti, jak si s ní hrát.

iLiteratura: Jazykově netradiční je i váš aktuální román...
Jan Faktor: Protože jsem se po dlouhá léta cvičil v experimentování, hraju si i v próze rád se slovíčky a neologismy. V němčině především se složeninami, ale i v českém Jiříkovi je dost nekonvenčních nápadů, neobvyklých obrazů, úmyslných lexikálních zkomolenin.

iLiteratura: Čekal jste, že němečtí kritici vaši knihu přijmou s tak bezvýhradným nadšením?
Jan Faktor: Já jsem věděl, že jsem napsal dobrou knížku, ale jak to s ní dopadne, jasné samozřejmě nebylo. Člověk mít i trošku štěstí, co se týče vkusu kritiků, kteří sedí v nějakých porotách. Důležitá pro mě byla především nominace na Německou knižní cenu, díky ní se knize dostalo hodně pozornosti.

iLiteratura: Kniha má v sobě autobiografické prvky; jaké byly reakce vašeho okolí? Rozčílil se už někdo?
Jan Faktor: Kdo moji rodinu znal, se určitě zděsí – v románě je ale hodně fikce a hodně přehánění; a všechno by se nemělo brát zas tak vážně. Když jsem tohohle Jiříka začal v roce 1986 psát (byla to tehdy vlastně úplně jiná kniha), všichni dospělí ještě žili.
První verze Jiříkových starostí

Později jsem už žádné ohledy brát nemusel. Jedna moje sestřenice umí dobře německy, ta se do románu krátce podívala a odmítla ho číst. Především kvůli tomu, jak líčím jejího otce – Jiříkova „strýce STRÝCE“. Moje druhá sestřenka objevila hned v první české větě neslušné slovo a řekla, že sprosťárny nečte. Ale mému nevlastnímu bratrovi se kniha líbí, problém s ní nemá, naopak.

iLiteratura: Můžete říci něco o tom, jak vznikal překlad knihy?
Jan Faktor: Radovan Charvát ten překlad nejdřív odmítl vzít, měl toho hodně a navíc asi tušil, že to nebude jednoduché. Poté jsem několik překladatelů odmítl; žádná z předložených ukázek mě nepřesvědčila. Radovana jsem pak ještě oslovil několikrát, až na spolupráci nakonec přistoupil. Do čeho se vlastně pouštíme, ani jeden z nás tenkrát nevěděl. Přeložil to, a přeložil to dobře, ale já jsem se v tom přesto začal vrtat – a asi to znáte, změníte větu a zbortí se vám celý odstavec. A ten český Jiřík – román je v ich-formě – musí mluvit trochu jinak, česká dikce má prostě jiný charakter. Němčina má nepřeberné možnosti jazykové sebeironizace, je určitým způsobem hravější. V češtině se musí formulovat přímočařeji a trošku lidověji, bez přehnané jazykové ekvilibristiky... tuhle redukci je pak ale třeba nějak vyvážit. Takhle svobodně do textu ale Radovan zasahovat sám nemohl. Zároveň jsme došli k tomu, že český Jiřík je trochu jiná osoba než německý Georg. Výsledný překlad není jen překlad, je to vlastně stylistický přerod. A myslím, že text v českém kulturním prostředí teď funguje – obdobně, jako fungoval v němčině.
Ještě jedno upřesnění k charakteristice rozdílů: v němčině se při psaní dá krásně a elegantně přehánět – lexikálně i ve větných konstrukcích; a vůbec to nemusí působit trapně. Když se tenhle balast člověk snaží napěchovat do češtiny, jde to jen násilím. Čeština tuhle lexikální zátěž prostě neunese. Věty je potřeba odlehčit a pročistit, na druhé straně ale i obohatit – například konkrétními detaily a obrazy.

ObálkaiLiteratura: Bylo jasné od začátku, že se bude lišit název knihy, že se vypustí podtitul Im Reich des heiligen Hodensack-Bimbams von Prag?
Jan Faktor: Podtitul originálu měl hlavně uvést na scénu Prahu. To v češtině není třeba. A ten prodloužený titul (prozradím: … aneb Pod záštitou svatého Bimbama s cinkajícími varlaty) mi v češtině připadal najednou pubertální. Chybí v něm totiž dost podstatná, nepřeložitelná slovní hříčka. A předlouhý titul by navíc odváděl pozornost od důležité fotky na obálce českého vydání.

iLiteratura: V románu hodně líčíte jakousi „zasmrádlost“ a rozklad Prahy, které Jiřík kolem sebe vnímá. Jak vidíte Prahu dnes?
Jan Faktor: Mně se moc líbí, ale dívám se na vše už trochu jako cizinec. Praha prokoukla, leccos krásného dřív nebylo vůbec vidět; nacházelo se to v tak hrozném stavu, že v popředí byl spíš hnus a rozklad. Praha je nadále moje město, mám nadále český pas. Doma jsem ale ve východním Berlíně.

iLiteratura: Napsal jste někdy něco i o Berlíně?
Jan Faktor: V Berlíně se odehrává můj první román Schornstein, tam se soustřeďuji na obyvatele jednoho činžáku. Vystupuje tam starší paní, jejíž byt příšerně zapáchá, a když otevře dveře, zamořuje celý barák. Rozpadem, rozkladem, zápachem se prostě zabývám rád, jak vidíte. Dost velkou roli v knížce hraje i zajímavá skupina alkoholiků... Zachycuji tam jakýsi Berlín v malém, i když v příběhu jde především o boj proti byrokracii v medicíně a zdravotnictví.

iLiteratura: Při debatě během knižní prezentace v Goethe-Institutu jste se stačil jen krátce zmínit o tom, že pátráte po osudech své matky, která se jako Židovka dostala do málo známého koncentračního tábora Christianstadt v dnešním západním Polsku. Němci tam měli gigantickou továrnu na výbušniny, ke konci knihy líčíte v jedné kapitole, jak se tam Jiřík s matkou vypravil...
Jan Faktor: V naší rodině se o tom místě často mluvilo; že by se tam dalo i zajet, tenkrát ale nikoho nenapadlo. Kapitola je čistě fiktivní, s matkou jsem tam nikdy nebyl. Ale abych o tom výletě mohl psát, bylo naprosto nutné, abych Christianstadt a ten záhadný koncentrák na vlastní oči viděl. Všechno pak vypadalo úplně jinak, než jsem si to vymaloval, a ten malý pracovní tábor jsem poprvé vůbec nenašel. V románě to tam Jiřík s matkou taky nemají lehké, to hledání pak vyústí vlastně v grotesku. Areál muniční továrny je obrovský, jednotlivé stavby a menší, vedlejší koncentráky jsou roztroušené uprostřed lesů, celé to není zmapované, v terénu není nic označené – žádné šipky nebo cedule. Bez průvodce je tam člověk ztracený. Další problém je, že jádro továrny se nachází uprostřed přísně střeženého vojenského prostoru. Částečně jsem měl pocit, jako bych tam byl uprostřed války.
foto

iLiteratura: Co se o historii továrny a lágru vlastně ví?
Jan Faktor: K tématu existuje jedna doktorská práce, která má bohužel ale značné mezery. Christianstadtská muniční továrna byla ve válečných letech v Německu jedna z největších, více pozornosti by si zasloužila. Těch táborů, ne vyhlazovacích, tam bylo celkem jedenáct, pracovaly tam desetitisíce vězňů z celé Evropy. Části byly rozmístěné daleko od sebe proto, aby při výbuchu nevyletělo do vzduchu všechno najednou. A k velkým explozím tam skutečně několikrát došlo, o počtu obětí se moc neví, památník tam nemají. Z dřevěných vězeňských baráků zůstaly samozřejmě jenom základy. Jen jeden lágr byl zděný a ten stojí dodnes, je z něho ženská věznice. V jednom traktu tam funguje něco jako hotel – jednou jsem tam už přespal. O Christianstadt se dneska zajímají především horolezci. Prolézají si tam různé budovy a tunely, jde jim spíš o dobrodružství než o historii.

iLiteratura: Popis toho místa zní trochu jako z filmu Stalker... Umíte si představit, že by vaše kniha získala filmovou podobu?
Jan Faktor: Před lety to vypadalo už dost konkrétně, jedno pražské studio mělo zájem o práva; nakonec se to pak odložilo – že se bude čekat na český překlad. Dokonce už tenkrát někdo oslovil režiséra Jiřího Menzela. Ten si přečetl exposé a měl pocit, že to není jeho téma. Ale jsou tu jiní mladší režiséři; nechám se překvapit.

iLiteratura: Pracujete v současnosti na nějaké další knize?
Jan Faktor: Teď jsem byl tak vytížený prací na překladu, že jsem nechal všechno ležet. Termín vydání se dlouho odsouval, práce prostě trvala mnohem déle, než jsme plánovali. Definitivně poslední termín k odevzdání byl pak prosinec 2014 – a my jsme to skutečně stihli! To ulehčení bych si teď rád chvíli vychutnal.

 

Ukázka z překladu knihy na stránkách nakladatelství Plus

© Marie Voslářová
Foto autora Martin Mařák, © Goethe Institut
Foto Christianstadtu Jan Faktor

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2288x

Inzerce
Inzerce
Inzerce