Royt, Jan; Bedřich, Martin: Royt Jan. Krajinami umění (in Respekt)

Royt, Jan; Bedřich, Martin
Royt Jan. Krajinami umění (in Respekt)

recenze kultura

Kniha nabízí nostalgický pohled do staletí, kdy (téměř) všichni lidé chodili do téhož chrámu a vnímali tytéž obrazy. Může poskytovat podněty k úvahám, co jsme od těch dob ztratili a jak bychom se od nich mohli nechat inspirovat. I když je škoda, že sám Jan Royt nebyl v domýšlení těchto témat odvážnější.

Významný český kunsthistorik mluví o intimitě a okouzlení před milostnými obrazy, o turismu i Mickey Mousovi
Jan Royt
a Martin Bedřich: Royt Jan: krajinami umění. Portál, Praha, 2015, 174 s.

Jan Royt, výrazná osobnost českých dějin umění, se v letošním roce dožívá šedesáti let. Při té příležitosti byly vydány už dva tituly. Jednak sborník Obrazy uctívané, obdivované a interpretované, publikovaný jako poděkování za jeho dosavadní pedagogickou a vědeckou činnost, a dále rozhovor Jan Royt: krajinami umění. To je kniha, již Royt připravil spolu s šéfredaktorem Portálu Martinem Bedřichem, a podle anotace se „zabývá mnohovrstevnatými vztahy, které působí mezi uměleckým dílem a člověkem, místem, spiritualitou i politikou“.

Publikace stručně rekapituluje Roytův život: jeho studia na Vysoké škole zemědělské v Praze, kterých nelituje, protože znalost přírodních věd mu dala „zkušenost řádu světa“. I další studentská léta na katedře dějin umění FF UK v Praze, jíž tehdy podle vzpomínek Royta kvůli zřízení oboru kulturologie hrozilo zrušení. Současně Royt popisuje svoji cestu k umění, která u něj přitom úzce souvisela s konverzí ke katolicismu, i svoje působení v nakladatelství Odeon. Obecněji pak mluví i o tom, jakou roli hrála konverze v životě řady umělců (jako byl Karel Škréta), i o spřízněnosti některých jednotlivých tvůrců s konkrétními církevními řády. Dále autor čtenáře provádí po svých oblíbených krajinách a vysvětluje jejich umělecký vývoj. S velkým obdivem (a možná i lehkou mírou idealizace) Royt vykládá také o gotice i baroku, jehož literární obraz, předznamenaný především Jiráskovým Temnem a Durychovým Blouděním, je podle něj (i jeho partnera v rozhovoru Bedřicha) jednostranný. Naopak v kontrastu k Jaroslavu Durychovi se autor pochvalně vyjadřuje k jeho oponentovi Karlu Čapkovi. Dále Royt seznamuje čtenáře se svými názory na vztah materiálu a konečné podoby výsledného artefaktu, na památkovou péči i na některé problémy restaurátorství. Protestuje například proti „očišťování“ soch na úroveň originálu, čímž je potlačována jejich pozdější „kultičnost“ – například když jsou u původně gotické sochy odstraněna barokní doplnění.

Vedle témat celkem známých se přitom autor dostává i k námětům ne zcela všedním – připomíná například sochy těhotné Panny Marie s velkým břichem, z něhož se po otevření malých dvířek vyjímala postavička Jezulátka. (To, že středověká výtvarná díla nebyla statická, ale že se sochy před zraky věřících pohybovaly, ronily slzy nebo se jinak měnily, pěkně popsala i Milena Bartlová v knize Skutečná přítomnost.) Dále Royt zajímavě, i když bohužel příliš stručně referuje o své ještě předlistopadové studii o „mus diabolica“, tedy o myši coby středověkém symbolu zmaru a o dalších metamorfózách jejího významu až do současnosti například k Mickey Mousovi.

Ani v recenzované knize se autor nebrání současným tématům. Komentuje například moderní výzdobu kostelů nebo soudobé pomníky, oceňuje třeba pomník obětem komunismu od Olbrama Zoubka. Celkem smířlivě, neelitářsky a se sympatickým realismem mluví o soudobém turismu, který podle něj může mít i svoji duchovní dimenzi – podobně jako jeho oblíbené barokní poutě komplementárně měly zase svůj rozměr komerční či kramářský. V soudobých estetických a uměnovědných pojmech rovněž popisuje tradiční život věřících, u nichž zdůrazňuje, že byli aktivními účastníky kultu. Podle něj se moderní umělci ve formě performancí a happeningů pokoušejí o cosi podobného, tedy o vtažení „diváka“ do děje a o jeho proměnu v aktéra. Roytův soud, že se jim to ale nedaří a že se dnešní umělci „dostávají do určitého skanzenu placeného uměleckými nadacemi“, je ale příliš nesmlouvavě přísný a kategorický. Minimálně akce Kateřiny Šedé si v tomto smyslu zaslouží slova uznání, i když je nesporné, že masová účast se dnes přesunula spíše na sportovní akce a koncerty. A když Royt zasvěceně a poeticky líčí, kterak naši předci zažívali „intimitu a okouzlení“ před krásným milostným obrazem Panny Marie, právem konstatuje, že to jsou hodnoty, „které potřebujeme stále“. Pak ale připojuje: „Má ovšem smysl se ptát, kam se tyto potřeby v dnešní době přesunuly. Pokud je to třeba televize, je to trochu smutné.“ Podle mne je ale spíše smutné, že se Royt spokojuje s takto jednoznačnou a až lacině černobílou odpovědí a že nehledá dále, byť by to bylo i v lehce kontroverzním duchu, jak to převedli například Alain de Botton a John Armstrong v knize Umění jako terapie. Naopak plně s autorem souhlasím v jeho varování před příliš snadným přenášením středověkých konceptů a témat – jako jsou templáři a svatý grál – do současnosti a před jejich módním zneužíváním v soudobé literatuře. Při hledání možných souvislostí a ověřování teorií o nejrůznějších skrytých společnostech je jistě třeba být obezřetný: „Při dnešních možnostech digitalizovaných dokumentů a fulltextového vyhledávání najdete ke každému nápadu nějakou citaci, která to jakoby potvrzuje.“

Celkově kniha nabízí nostalgický a skutečně empatický pohled do staletí, kdy (téměř) všichni lidé chodili do téhož chrámu a vnímali tytéž obrazy a hudbu. Může poskytovat podněty k úvahám, co jsme od těch dob ztratili a jak bychom se od nich mohli nechat inspirovat. I když je škoda, že sám Jan Royt nebyl v domýšlení těchto témat odvážnější.

© Jan Lukavec
zkrácená verze článku vyšla v Respektu 17. 5. 2015
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.