Itäranta, Emmi

Itäranta, Emmi

rozhovor sci-fi

Psát dvěma jazyky je pro mě dnes už pracovní nástroj. Jako kdybych měla k dispozici dvě různé čočky, a když se dívám přes jednu, vidím trochu jiné věci, než když použiju druhou, říká finská spisovatelka Emmi Itäranta.

O vodě, suchu a čaj
Minulý týden do Prahy zavítala finská spisovatelka Emmi Itäranta (*1976). Ukázka z její prvotiny, poetické dystopie Strážkyně pramene (Teemestarin kirja), byla zařazena do programu letošní Noci literatury a autorka o dva dny později vystoupila i na veletrhu Svět knihy a besedě se severskými spisovateli, kterou uspořádal Skandinávský dům. V Praze však nebyla poprvé. Před několika lety prý v inspirativní atmosféře jedné pražské čajovny napsala kousek svého prvního románu a teď měla radost, když čajovnu, jejíž název ani adresu neznala, po dlouhém hledání znovu našla. Třeba v ní vznikl nápad na další knihu.

iLiteratura: Musím se přiznat, že sci-fi nepatří k mým oblíbeným literárním žánrům, ale Strážkyně pramene mě, jistě i díky krásnému a velmi poetickému jazyku, docela pohltila. Měl by se váš román vůbec k tomuto žánru řadit? Jak byste jej sama charakterizovala?
Emmi Itäranta: Žánrové charakteristiky jsou podle mého nutně umělé a zbytečně vytvářejí nános jakéhosi předběžného očekávání, takže ideální by bylo je vůbec nepoužívat. Označila bych Strážkyni pramene nejspíš jako příběh o dospívání v dystopickém světě, ale čtenáři a kritici si to mohou samozřejmě označit podle svého – jako sci-fi, spekulativní fikci, dystopii… Nálepka není podstatná, důležitý je obsah.

iLiteratura: Tento román je vaše prvotina a zvítězil v literární soutěži science fiction a fantasy finského nakladatelství Teos. Jaké jste měla pocity, když jste se dozvěděla, že kniha uspěla a že bude vydaná?
Emmi Itäranta: Vítězství v soutěži jsem nemohla vůbec uvěřit. V té době už jsem měla doma na stole pár desítek zamítavých odpovědí z jiných nakladatelství i od literárních agentů, takže nakladatelská smlouva s Teosem se rovnala pocitu z výhry v loterii.

iLiteratura: Kniha vznikala současně finsky i anglicky, což není úplně obvyklé. Co vás k takovému způsobu psaní vedlo? A který jazyk byl tedy první?
Emmi Itäranta: Začala jsem ten román psát v Británii, byla to součást magisterského studia tvůrčího psaní na Univerzitě v Kentu. Musela jsem tedy psát anglicky. Hned v počáteční fázi jsem si ale uvědomila, že by bylo užitečné získat komentáře od kolegů z mé finské skupiny tvůrčího psaní, takže jsem první kapitoly pro ně napsala i finsky. Zjistila jsem, že psát dvěma jazyky mi pomáhá cizelovat text. Píšu teď většinou první verzi každé kapitoly nejdřív finsky, pak totéž anglicky a při tom tu finskou upravuju.

iLiteratura: Angličtina a finština jsou od sebe strukturně poměrně vzdálené. Jak tento faktor proces psaní ovlivňuje?
Emmi Itäranta: Psát dvěma jazyky je pro mě dnes už pracovní nástroj. Jako kdybych měla k dispozici dvě různé čočky, a když se dívám přes jednu, vidím trochu jiné věci, než když použiju druhou. Ve chvíli, kdy se psaní zadrhne, může mi změna jazyka pomoct posunout se dopředu. To je ta dobrá stránka této metody. Horší je, že to je velmi pomalý proces, a to se do současné doby, kdy jsou i spisovatelé pod stále větším časovým tlakem, vůbec nehodí.

iLiteratura: Jak moc těžké je psát v cizím jazyce, jímž pro vás angličtina je? Má spisovatel k dispozici všechny odstíny a zabarvení jazyka?
Emmi Itäranta: Všechny odstíny a zabarvení jazyka těžko člověk postihne, i když píše svou mateřštinou. Na druhou stranu je to dovednost, která se s postupem času a s počtem popsaných stránek zlepšuje. Zvolit v cizím jazyce správný odstín, větnou konstrukci či slovo je pro mě zajímavá výzva, kterou si užívám, a mám pocit, že u druhého románu je to už o něco snazší než u prvního. Neustále však také roste vědomí toho, co všechno nevím.

iLiteratura: Kniha byla přeložena nebo se právě překládá už do 18 jazyků. Z kterého jazyka se tedy při překladu vychází?
Emmi Itäranta: Originál se v každé smlouvě na překlad specifikuje zvlášť. Ve většině případů to je finština, protože to je moje mateřština a kniha vyšla nejprve finsky. V několika případech ale chtěli překládat z angličtiny, protože bylo z nějakého důvodu obtížné najít vhodného překladatele z finštiny. Pro mě jsou obě verze originálem, protože vznikaly bok po boku a vzájemně se ovlivňovaly.

iLiteratura: Kniha se zabývá ekologickým tématem, nedostatkem pitné vody. Jak blízko podle vás toto nebezpečí je? A lze ten okamžik, kdy na světě pitná voda dojde, ještě vůbec nějak oddálit?
Emmi Itäranta: Nedostatek pitné vody je už dlouho problém na mnoha místech, ale klimatické změny spouštějí extrémní meteorologické jevy, k nimž lze přiřadit i extrémní sucho. To není nic nového. Nová je jen skutečnost, že sucho se začíná vyskytovat na územích, na nichž se dostatek pitné vody dosud pokládal za samozřejmost. Dobrým příkladem je třeba Kalifornie. Je nepravděpodobné, že pitná voda ze světa zmizí úplně, ale dokážu si představit situaci, kdy bude její dostupnost omezenější. Nemám však dost informací a vědecké erudice na to, abych dokázala odhadnout, jak blízko se ta situace nachází. Ale už nyní se vedou spory o to, zda pitná voda nepatří mezi lidská práva. Tak by se to podle mě mělo definovat.

iLiteratura: V románu také velmi zdařile popisujete, jak se lidé chovají ve vojenském, diktátorském režimu, co s nimi provede strach. Kde jste se inspirovala, když Finsko podobnou zkušeností neprošlo?
Emmi Itäranta: Dějiny jsou plné příkladů diktatur a mnohé z nich vládly i velmi blízko Finska, takže pro inspiraci jsem moc daleko nemusela. Je nesporné, že Strážkyni pramene ovlivnily popisy situace v nacistickém Německu či Sovětském svazu za Stalinovy éry, ale nejdůležitějším pracovním nástrojem každého spisovatele je vždy fantazie. Chtěla jsem vytvořit atmosféru založenou na nevyslovených dohodách a strachu, a proto jsem se pokusila vcítit do kůže svých hrdinů a představit si, co by za daných podmínek mohli dělat, jak by se mohli zachovat.

iLiteratura: Vystudovala jste divadelní akademii v Tampere a nějakou dobu pracovala v televizní a filmové branži. Líbilo by se vám, kdyby podle Strážkyně pramene vznikl film? Neprojevila už nějaká produkce zájem? A pokud by na filmování došlo, chtěla byste si scénář napsat sama?
Emmi Itäranta: Ano, už se o to několik společností zajímalo, ale zatím žádná smlouva podepsaná není. Moc by mě zajímalo, jaká interpretace příběhu by ve filmové podobě vznikla. Scénář bych ale asi přenechala někomu jinému, protože dokážu psát vždy jen jednu věc a momentálně raději začnu psát nový román, než abych vytvářela scénář podle starého. Bylo by totiž zajímavé sledovat, co z příběhu by ve scénáři akcentoval někdo jiný.

iLiteratura: Když jsme u těch nových textů: právě dokončujete druhý román – s pracovním názvem Kudottujen kujien kaupunki (Město propletených uliček). Odehrává se i tento román v budoucnosti? Mohla byste stručně nastínit jeho hlavní téma, pokud se o tom už může veřejně mluvit?
Emmi Itäranta: Druhá kniha se neodehrává v budoucnosti, je to fantasy s prvky historického románu. Hlavní hrdinkou je mladá tkadlena, která bydlí na ostrově, kde je zakázáno snít. Ale ona sny mívá a musí to tajit. Tematicky by se našly podobnosti s první knihou, protože i tady půjde o mocenské struktury, tajemství a odpovědnost lidí za životní prostředí. Hlavním tématem je však identita, odvaha být sama sebou i v obtížných podmínkách.

iLiteratura: Ve Strážkyni pramene hraje jednu z hlavních rolí čajový obřad, takže dovolte na závěr osobní otázku: pijete kávu, která je ve Finsku téměř národním nápojem, nebo když teď žijete ve Velké Británii, dáváte přednost anglickému čaji?
Emmi Itäranta: Piju oboje! Ale čaj po anglickém způsobu (tedy černý s mlékem) opravdu ne. Mám ráda čínské a japonské zelené a bílé čaje bez mléka a bez cukru. Tak si čajové aroma vychutnám nejlépe.

© Lenka Fárová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1924x

Inzerce
Inzerce