Kepnes, Caroline: Ty

Kepnes, Caroline
Ty

recenze krimi

Pozoruhodný román debutující americké autorky nabízí několik vrstev čtení. Primárně je to thriller ve stylu Patricie Highsmithové, prostředí newyorského knihkupectví a místní intelektuální smetánky však zaujme i milovníky moderní americké literatury.

Tom Ripley facebookové éry
Caroline Kepnes: Ty. Přel. Jan Netolička, Domino, Ostrava, 2015, 448 s.

Podstatná část téhle pozoruhodné knihy by se dala číst jako romance: mladík miluje dívku, která se pro něj zdá příliš nedosažitelná, a nakonec je jeho láska opětována. Tu cestu však lemují vraždy.

Knižní debut mladé americké autorky Caroline Kepnes (nar. 1976) loni americká média přijala s pochvalnými recenzemi, které román Ty srovnávaly a aktuálně nejzářivější hvězdou amerického thrilleru Gillian Flynnovou a jejím veleúspěšným thrillerem Zmizelá. Zpočátku to skutečně vypadá podobně: dva mladí, inteligentní a perspektivní lidé se potkávají v prostředí newyorské intelektuální elity a jiskří to mezi nimi, přičemž oba jsou trochu nečitelní a potenciálně nebezpeční. Ta podobnost je ale jen vnějšková, mnohem blíže má román Ty k mnohem slavnějšímu a staršímu dílu, totiž Talentovanému panu Ripleymu od Patricie Highsmithové.

Kepnesové hlavní hrdina Joe Goldberg je vypravěčem příběhu a čtenář s ním chtě nechtě spoluprožívá všechna jeho trápení, nezdary i úspěchy; fandí mu, i když se brzy ukáže, je Joe je vrah a psychopat. Ale není to ten staromódní psychopat, jací zalidnili americký thriller po úspěších Thomase Harrise, Jamese Pattersona nebo Jefferyho Deavera, Joe je sympatický outsider, který nevraždí, aby si tím ukájel nějaké zvrhlé choutky, ale aby odstranil překážky v cestě za svým cílem, jímž je krásná Beck. Chová se tedy úplně stejně jako Tom Ripley, pro kterého je vražda prostředkem k lepšímu životu, zejména po materiální stránce. A podobně jako v klasice Patricie Highsmithové i zde je první obětí zhýčkaný synek z bohaté rodiny, přičemž Joe to navlékne chytře tak, že blízcí dotyčného postupně sledují jeho pád do čím dál větší zhýralosti, k němuž náhlá smrt docela pasuje. Joe celou knihou prochází zcela beztrestně, jeho zločiny mu vycházejí dílem proto, že je skvěle naplánoval, dílem proto, že mu trochu přeje štěstí. A podobně jako se dočkal několika knižních pokračování Tom Ripley, i Kepnesová už pro svého hrdinu napsala další knihu, která v USA pod názvem Hidden Bodies vyjde letos v létě.

A jestliže Tom Ripley vraždí kvůli penězům, Joe má důvod mnohem romantičtější: lásku. Pravda, střízlivým racionálním pohledem je to pouze zamilovanost a ještě ke všemu dosti umanutá. Z jistých náznaků přízně si Joe vyvozuje nepochybné šance a upíná se k Beck stále víc. K tomu využívá aktuálních technických vymožeností a zejména sociálních sítí. Ale stále „jedná ve jménu lásky“ a v romantickém románu z předminulého století by to byl typický kladný hrdina. Politováníhodný chudák, který vyrůstal bez rodičů, nyní pracuje v knihkupectví a studenti či absolventi elitní newyorské školy (zaměřené na umění a literaturu), kterou navštěvuje Beck, na něj hledí dost spatra, jakkoliv toho o knihách a literatuře ví mnohem víc než oni. Joe ale prokáže dostatek dovedností, aby se ke své vyvolené dostal co nejblíž, byť ona sama o tom (zatím) neví. Na počátku 21. století takovému člověku říkáme stalker.

Kepnesová navíc vypráví v neobvyklé du-formě, která k Joeovu stalkingu skvěle přiléhá: veškerý text je vlastně adresován objektu jeho zamilovanosti. Joe se samozřejmě staví do trochu lepšího světla a události a osoby v jeho životě vnímáme zkresleně – ale o nic méně sugestivně. Joe už má za sebou jednu vraždu, a čtenář mu přesto s napětím fandí, aby zjistil, kam mu uniká jeho milá, aby se k ní dostal co nejblíž, ale zároveň zůstal nepoznán. Když jede Beck a její kamarádku špehovat do luxusního přímořského letoviska, má havárii a zraněného jej objeví policista. I z této šlamastyky se však dokáže zotavit a je cosi obdivuhodného na odolnosti, s jakou namísto návratu domů pokračuje ve své špehovací misi.

Na svou vyvolenou má samozřejmě smůlu, jakkoliv právě její unikavost je jistě jedním z důvodů, proč po ní tak vytrvale touží. Beck by mohla být hrdinkou nějakého filmu pro teenagery či romantické komedie – a to jak hrdinkou kladnou, tak zápornou. Je to přesně ten typ čtyřiadvacetileté dívky, která je touhou i postrachem většiny vrstevníků. Není to modelka ani herečka, ale je si vědoma své krásy a potenciální partnery zkouší, testuje a vybírá. A protože se zatím nenašel nikdo, kdo by ji dostatečně oslnil, bere zavděk i prodavačem – když se tak snaží. Ale po krátkém euforickém období zamilovanosti se začíná poohlížet, jestli někde není k mání někdo zajímavější, bohatší, lepší. Není to žádná nevinná oběť, byť samozřejmě její drobné lži, podvůdky a nevěry nabývají fatálních rozměrů jen v ne úplně zdravé mysli vypravěče Joea. Ale její nejednoznačnost autorka užívá jako munici, kterou poskytuje svému vypravěči k tomu, aby opakovaně čtenáře strhával na svou stranu.

Kdo čeká nějaký nečekaný zvrat v závěrečné části, bude asi zklamán, příběh předvídatelně plyne ke konci, který vychází z „ripleyovského“ syžetu. Je to asi jediná slabina téhle výtečně napsané knihy.

Knihy, která ve své první polovině uhrane zejména čtenáře, jež Jiří Trávníček označuje za vášnivé, případně takové, kteří se literaturou zabývají i jinak než jen ve volných chvílích. Protože knihy a literatura jsou centrálním zájmem Joea (a deklarovaně i Beck), protože se tu suverénně a sarkasticky šermuje autory, kteří asi nic neřeknou milovníkům thrillerů, zato ctitelé moderní americké literatury nad nimi zajásají (případně si je začnou vyhledávat, protože mnoho ze zmíněných jmen zatím nebylo do češtiny přeloženo: Spalding Gray, Paula Fox, Meg Wolitzerová). A k tomu výlet do snobského prostředí newyorské elity, v jejíchž luxusních apartmá se i chudák může prosadit, když má načteno. K téhle úrovni nadřazenosti nad plebsem dospěla nová mladá aristokracie v New Yorku: nechlubí se novým SUV, nýbrž podepsaným výtiskem Salingera. Literární kritik při čtení těchto pasáží maně zadoufá, že se někdy něčeho podobného dožije i mezi českými zbohatlíky. Ale tuší, že je to jen planá naděje.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 03.06.2015 12:30
Kepnes, Caroline: Ty
Ach tak; z pasáže recenze není moc jasné, jaké části knihy se má týkat. Ale o čem čtenář ví, dost závisí na tom, jestli se literaturou zabývá i jinak než jen o svátcích: výslovný popis další vraždy je až za cestou do Little Comptonu, nicméně jednoznačné narážky už dlouho před ní. Koneckonců, když recenzent... může prozradit první vraždu adresně... — jmh: Právě že nemyslím, samozřejmě. V 5. pádě se to asi ještě může (pokud chcete působit jako lumírovec: touha je zázrak, kámo, zázrak!), ale takhle už by se radši nemělo; srov. posun mezi PSJČ a SSJČ.
Vložil: Pavel Mandys, 03.06.2015 08:42
Kepnes, Caroline: Ty
Věk Beck opraven, s počtem vražd je to složitější. V části knihy, jíž se týká dotyčná pasáž recenze, má sice Joe za sebou dvě vraždy, čtenář v tu chvíli ví však pouze o jedné a recenzent by asi neměl prozrazovat víc. Možná to mohlo být formulováno přesněji: čtenář Joeovi fandí, i když už ví o tom, že... vraždil. A řekl bych, že v 38 jsou všechny ženy přesvědčené o tom, že jsou mladé...
Vložil: jmh, 03.06.2015 08:24
Kepnes, Caroline: Ty
Za šlamystyku se omlouvám, ale touhu a nečekaný zvrat ponechávám. Občasné vyšinutí, pokud je užito funkčně, je myslím takovým kořením textu. "Kdo čeká nečekaný zvrat" je pěkná rétorická hříčka (kdy by si nevzpomněl na Jaroslava Žáka a jeho "zde vidíte neviditelný plyn"), druhé kritizované sousloví zase... zní "je jejich touhou i postrachem". Také pěkná symetrie, nemyslíte? Nebo už se ženě nesmí říkat "má touho"?
Vložil: Jan Vaněk jr., 03.06.2015 01:34
Kepnes, Caroline: Ty
Nemá význam stěžovat si na korektury ("šlamystyky", "kdo čeká nečekaný zvrat", "dívka je touhou vrstevníků"), ale dovolím si poznámku, že Joe za sebou má víc než jednu vraždu a Beck je na konci pouze čtyřiadvacetiletá, dokonce i v příšerném českém překladu, který např. Joeovi vkládá do úst "je mi dvacet... dva" na místě, kde to neodůvodňuje nic v originálu (kromě čísla stránky, která uprostřed oné věty začíná!), nezapadá to do kontextu odstavce a odporuje to zbytku knihy (děj se odehrává v akademickém roce 2013–4 a v září 2001 bylo Joeovi 16). — A když už jsme v tom věku: "mladá autorka" v osmatřiceti, to snad nebývalo ani za socialismu, jakkoli je čtyřicet nových dvacet.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 4067x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce