Vlastní životopis „nejdůvěryhodnějšího muže Ameriky“
Cronkite, Walter: Život reportéra

Vlastní životopis „nejdůvěryhodnějšího muže Ameriky“

Autor skepticky sleduje vývoj amerických předvolebních kampaní, které jsou podle něj stále méně demokratické. Pesimisticky hodnotí i vývoj na mediálním trhu, kde stále více rozhodují čistě ekonomické zájmy. Jakkoli ale kniha nevyznívá nijak optimisticky, přesto u nás může působit povzbudivě, že existují země, ve kterých se přední představitelé státu o novinářích vyjadřují s úctou a neoznačují je za „pitomce, hnůj a fekálie“.

„Nejdůvěryhodnější muž Ameriky“ zemřel v pátek 17. 7. 2009 ve věku 92 let v New Yorku na následky dlouhé nemoci. Těmito slovy oznamovala před šesti lety česká média úmrtí Waltera Cronkitea, váženého amerického novináře s holandskými kořeny. Právě on oznamoval Američanům například vraždu prezidenta Johna F. Kennedyho či černošského vůdce Martina Luthera Kinga nebo komentoval přistání člověka na Měsíci. Vážili si ho i politici, například americký prezident Barack Obama. Ten řekl, že Cronkite „byl člověkem, kterému jsme mohli důvěřovat, když nás prováděl nejdůležitějšími tématy našich dní; hlasem jistoty v nejistém světě. Byl naší rodinou. Vyzval nás, abychom mu věřili, a nikdy nás nezklamal.“

Není přitom zřejmé, kolika Čechům – mimo mediální odborníky – tenkrát jeho jméno něco říkalo. To se nyní může alespoň o trochu zlepšit, česky totiž vyšel Cronkitův obsáhlý vlastní životopis s názvem Život reportéra. Je přitom možná škoda, že není opatřen nějakým podrobnějším doprovodným textem, který by Cronchitovo účinkování zasadil do hlubšího kontextu dějin médií v USA. I tak jde ale jistě o edici záslužnou.

Autor v publikaci líčí své dětství, začátky v žurnalistice, problémy mediálně známé osobnosti i obyčejné rodinné starosti. Popisuje léta strávená v nezáživné škole, kdy si vzdělání doplňoval zálibou v domácím listování encyklopediemi, vzpomíná na vyhazov z jednoho z prvních zaměstnání, když nechtěl ohlásit neověřenou zprávu, která se navíc později ukázala být kachnou. Líčí problémy s válečnou cenzurou, který podle něj často pramenila z toho, že odpovědný orgán „byl hloupý nebo kryl nějaké ryze politické rozhodnutí. Poměrně často platily oba předpoklady.“ Chlubí se ovšem i svými úspěchy. Také jeho reportáže z vietnamského bojiště podle něj pomohly přesvědčit americkou veřejnost, že krveprolévání není v jejím zájmu. O jednom z jeho vystoupení později kdosi prohlásil, že to bylo poprvé v dějinách, kdy „moderátor prohlásil válku za skončenou“. A mír mezi Izraelem a Egyptem, k němuž vedlo setkání Anwara Sadata a Menachema Begina, byl konečným důsledkem skutečnosti, že s oběma politiky Cronkite vedl oddělené rozhovory v Evening News. Jak vysvětluje Jan Fingerland, udělal Cronkite v roce 1977 rozhovor se Sadatem, ve kterém se vyjádřil, že čeká na pozvání z Jeruzaléma od Begina. V reakci na Sadatovo tvrzení, že věc vázne na izraelské straně, obratem udělal rozhovor i s Beginem a tím je v jistém smyslu propojil. Cronkite tvrdí, že žurnalistika v tomto případě „proces uspíšila, zveřejnila ho, odstranila spoustu možných prostředníků a ztížila hlavním hráčům možnost, že by vše popřeli“. Fingerland k tomu dodává: „Je možné či pravděpodobné, že by egyptsko-izraelský mír – vůbec první a na dlouho jediná izraelsko-arabská mírová smlouva – byl uzavřen tak jako tak.“ A záležitost se dá podle něj interpretovat i tak, že „Sadat Cronkita šikovně použil pro svoje účely, protože tím tak trochu obešel Cartera, který chtěl Egypt a Izrael vtáhnout do svých širších blízkovýchodních plánů.“

Textem se mihnou i některá česká témata: například způsob, jakým se herečka Věra Helena Hrubá (1919–2003) dostávala do USA, kde je známa jako Vera Ralston. Zmíněn je také Jan Masaryk a podle autora chybná strategie českých demokratů v mezidobí 1945–1948. Americký novinář hojně vzpomíná na své pobyty mimo Ameriku. Jak z předchozího vyplývá, krátce pobyl i v předúnorovém Československu. Především ale píše o sovětském Rusku. O něm se vyjadřuje s velkým odporem: referuje o tamním necivilizovaném chování, tajnůstkářství a strachu i o všudypřítomné propagandě, která dokázala sovětské občany přesvědčit o tom, že (zřejmě) američtí špioni záhadným způsobem vyměnili tovární štítky na autech, aby zakryli pravdu o tom, že šlo původně o džípy vyrobené v SSSR. Citlivě vnímá i antiamerické nálady rozdmýchávané například v Holandsku levicovým tiskem. Když tam Američané pomáhali při záplavách, bylo jim předhazováno, že „nesmí dojít k žádné přírodní pohromě, aby ihned nedošlo k americkému vměšování“.

To ale rozhodně neznamená, že by Cronkite zaujímal šovinistické či imperialistické postoje. Naopak, i k vlastní zemi je velmi kritický. Ostatně vlastenectví definuje jako „odvahu mluvit a jednat na základě principů, které jsou podle názoru dané osoby pro zemi nejlepší, ať již jsou v souladu s přáními vlády, či nikoli“. Rozhořčuje se například nad přetrvávajícím dědictvím rasismu. Zajímavě, ale nikoli s přehnanými iluzemi analyzuje zákulisí i vývoj americké politiky. Z těch amerických prezidentů, které poznal, to podle něj „nejlépe myslelo“ zmiňovanému Jimmymu Carterovi. K jejich povolání má ale trochu ambivalentní vztah: o jistém neúspěšném kandidátovi prohlašuje, že by se na prezidenta stejně nehodil, protože byl „příliš nápaditý“ a „příliš lidský.“ Na druhou stranu humorně působí jeho vzpomínka na senátora, s nímž jezdil v autobuse během jeho kampaně. Zájem o Cronkita byl tak velký, že jej politik nakonec požádal, aby z autobusu vystupoval poslední, aby mu neubíral zájem potenciálních voličů.

Vývoj amerických předvolebních kampaní ale celkově autor sleduje skepticky: podle něj jsou stále méně demokratické. Například vinou televize: „Se zvyšováním sledovanosti televize se snižuje volební účast.“ Pesimisticky hodnotí i celkový vývoj na mediálním trhu, kde stále více rozhodují čistě ekonomické zájmy. Ostatně jeho kniha končí docela pochmurně, totiž vyprávěním o tom, kterak jeho domovskou CBS postupně ovládl Larry Tisch, magnát v pojišťovnictví a vlastník tabákové společnosti, a Cronkite pak musel odejít ze správní rady společnosti. Jakkoli ale kniha nevyznívá nijak optimisticky, přesto u nás může působit povzbudivě, že existují země, ve kterých se přední představitelé státu o novinářích vyjadřují s úctou, neuváženě je neobviňují z intelektuálních selhání a neoznačují je za „pitomce, hnůj a fekálie“.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Viktor Faktor, Pragma, Hodkovičky, 2015, 384 s.

Zařazení článku:

sociologie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

60%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse