Messud, Claire: Žena z horního patra

Messud, Claire
Žena z horního patra

recenze beletrie zahraniční

Zápletka knihy Žena z horního patra by se dala shrnout do několika lakonických vět. Učitelka Nora Eldridgeová, jež se pomalu blíží střednímu věku, se ohlédne za svým životem a nezbývá jí, než konstatovat, že se věci zdaleka nevyvíjejí tak, jak si představovala. A její reakce je jednoznačná: cítí zlobu, zklamání, zneuznanost a hněv.

Žena z horního patra
Claire Messudová
: Žena z horního patra. Přel. Johana Eliášová, Host, Brno, 2015, 300 s.

Claire Messudová (nar. 1966) je českým čtenářům známá zejména jako autorka románu Císařovy děti nemají šaty (česky Odeon 2008). Nyní přichází s psychologickým románem Žena z horního patra, jehož české vydání připravil brněnský Host.

Zápletka knihy by se dala jednoduše shrnout do několika lakonických vět. Učitelka Nora Eldridgeová, jež se pomalu blíží střednímu věku, se ohlédne za svým životem a nezbývá jí, než konstatovat, že se věci zdaleka nevyvíjejí tak, jak si představovala. A její reakce je jednoznačná: cítí zlobu, zklamání, zneuznanost a hněv. Zde se příhodně nabízí parafráze z dějin anglicky psané literatury. Stačí si vzpomenout na skupinu Rozhněvaných mladých mužů, která v padesátých letech minulého století čeřila vody britské literární scény. Nora Eldridgeová se – se střídavými úspěchy – pokouší čeřit alespoň vody svého vlastního života a při tom se projevuje jako rozhněvaná, avšak nepříliš mladá žena.

Úvodní odstavce příběhu nasazují vcelku slibný a osvěžující tón: „Jak moc zuřím? To ani nechtějte vědět. […] Předpokládala jsem, že na mém hrobě bude jednou napsáno ,významná umělkyně‘, ale kdybych zemřela právě teď, bylo by tam spíš ,báječná učitelka/dcera/ kamarádka‘, a mně se chce křičet a velkými písmeny si na hrob napsat: JDĚTE VŠICHNI DO PRDELE.“ Tato břitkost však vypravěčce (celý román je napsán v ich-formě) příliš dlouho nevydrží. Nora se totiž záhy přenese ve vzpomínkách o pět let zpátky a začne pracně vysvětlovat, jak se přihodil její přerod ze vzorné školačky, dcery či přítelkyně v ženu, jejímž hnacím motorem je hněv.

Nora pracuje jako učitelka třetí třídy na Appletonově základní škole v Cambridgi v Massachusetts. Má za sebou několik nevydařených vztahů, krátké období, kdy si budovala kariéru v New Yorku, dětství a dospívání na maloměstě a v rodině, která jí neposkytla prostor se plně projevit. Tím vším prostupuje nejasné vědomí, že by se svým životem měla něco udělat, aby neskončila jako její matka, jež se při večeři v čínské restauraci hořce rozplakala nad vzkazem, který našla ve své sušence štěstí: „Bude vás trápit to, co jste nikdy neudělali.“ Nořiným nenaplněným snem jsou její umělecké ambice a v okamžiku, kdy do jejího života vstoupí kosmopolitní rodina jejího nového žáka Rezy Šahída, to vypadá, že se jí právě otevírá další, a dost možná i poslední šance. Záhy se sbližuje s Rezovými rodiči Sirenou a Skandarem, a když jí Sirena nabídne možnost pronajmout si společně umělecký ateliér, v němž budou bok po boku pracovat, vrhá se Nora po hlavě do nejšťastnějšího období svého života.

Z pohledu čtenáře je škoda, že jde opravdu „pouze“ o retrospektivu. Místy se lze totiž stěží ubránit dojmu, že zvolená vypravěčská strategie dojem z knihy oslabuje a rozmělňuje. Nora se pokouší o břitké, uštěpačné komentáře člověka, který něco zažil a ví své, ale její didaktická promluva ke čtenáři („Vím, co si myslíte […]. Říkáte si, jak můžu vědět, že jsem nebyla zamilovaná…“) působí v kontextu celé knihy nepatřičně a anachronisticky, téměř jako z pera Henryho Fieldinga. Její poznámky navíc často sklouzávají k sebelítosti, což sice podtrhuje vylíčení Nory jako mnohovrstevnaté postavy (o což, zdá se, Messudové šlo v první řadě), ale jejich tvrdošíjné opakování narušuje plynutí příběhu. I Nořiny popisy vrcholného štěstí tak čtenáře nevtáhnou, protože všechno líčí s již zmiňovaným odstupem. Na druhou stranu je ovšem třeba podotknout, že román v žádném případě nestojí na ději, a kdo by hledal knihu se strhujícím příběhem, tomu lze s klidným svědomím doporučit, aby Ženu z horního patra obešel velkým obloukem (případně si přečetl pouze první a poslední kapitolu).

Jak už bylo řečeno, největší prostor je v knize věnován podrobnému vylíčení Nořina přerodu z tiché, spořádané ženy v člověka, který chce žít život naplno. Do toho Messudová šikovně vplétá literární ozvěny děl, na jejichž pozadí postava Nory Eldridgeové vznikla. Nora se tak přiznává k tomu, že žije thoreauovský „život tichého zoufalství“, vymezuje se vůči ellisonovskému sklepu plnému žárovek i brontëovským šíleným ženám z podkroví. Najdeme v ní něco z paní Bovaryové, a kdybychom chtěli sáhnout po příkladu z americké literatury, nabízejí se hrdinky románů Kate Chopinové nebo Zory Neale Hurstonové – obě při svém hledání sebe sama revoltují proti omezením ustanoveným soudobou společností (ať už se jedná o hranice rasové, nebo sexuální). Nora však z pochopitelných důvodů nebojuje v první řadě proti společnosti, její souboj se odehrává na mnohem menším, soukromém poli: v její vlastní mysli. Zda je to souboj přesvědčivý, to ať posoudí každý sám za sebe.

Ačkoli je hlavním tématem Ženy z horního patra popis snahy o naplnění snů a smysluplné prožití života, nejedná se o právě povznášející čtení. Na to je postava Nory Eldridgeové až příliš praktická a racionální, příliš spoutaná pravidly, zkrátka, jak sama říká, „žena z horního patra“. V samém závěru se dozvíme, co se stane, když si Nora jednou troufne překročit svůj stín. Konec je to překvapivý, strhující a dodává románu body navíc. Ale jsou to body potřebné.

© Petra Hesová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 35 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2078x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce