Sem-Sandberg, Steve

Sem-Sandberg, Steve

rozhovor beletrie zahraniční

Steve Sem-Sandberg představuje český překlad své nové knihy Vyvolení. Ta pojednává o klinice Spiegelgrund, kde nacisté za druhé světové války realizovali program eutanazie.

„Nepíši knihy o druhé světové válce, ale o rozhodnutích, která jsou lidé nuceni učinit ve vyhrocených situacích.“

Při příležitosti českého vydání své nejnovější knihy Vyvolení (De utvalda) navštívil Prahu švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg. Nejedná se o jméno zdejším čtenářům neznámé. Již v roce 2011 u nás vyšel román Chudí v Lodži (De fattiga i Łódź), který získal řadu ocenění a byl přeložen do 27 jazyků, což je pro švédskou ne-detektivku velice slušný úspěch. Jak si věrní čtenáři serveru iLiteratura vzpomenou, poskytl už tehdy autor rozhovor i našemu portálu. Tentokrát jsme si povídali především o novém titulu, v němž autor čtenářům přibližuje osudy personálu a dětských pacientů na vídeňské klinice Spiegelgrund, zapojené za druhé světové války do programu eutanazie.

iLiteratura: V knize vystupuje řada postav, avšak přední místo zaujímají chlapec Adrian Ziegler a zdravotní sestra Anna Katschenková. Jedná se o skutečné, nebo smyšlené postavy?
Steve Sem-Sandberg: Řídil jsem se principem, že postavy, které měly možnost o něčem rozhodovat, jako lékaři, zdravotní sestry či administrativní personál, jsou uvedeny pod skutečným jménem, kdežto oběti mají jména smyšlená. Každá z dětských postav je inspirována osudy několika dětí, na které jsem narazil při své práci. Co se však týká Adriana Zieglera, v jeho životě se stalo něco ojedinělého: on se znovu setkal s jedním z lékařů kliniky o třicet let později, což je natolik neobvyklé, že se to mohlo přihodit jen jednomu člověku. Toto setkání je jedním z důležitých momentů mé knihy. Kromě Adriana jsou všechny oběti fiktivní, lékaři, zdravotní sestry a další postavy mají skutečná jména, ale jejich vlastnosti jsem si vytvořil dle svého, jako právě u Anny Katschenkové. Ačkoliv tato osoba skutečně žila, o její osobnosti toho moc nevíme.

iLiteratura: Co vás přivedlo na myšlenku psát právě o programu eutanazie?
Steve Sem-Sandberg: Román netvoří jen to, kde se odehrává nebo jaké má téma. Není to tak, že bych najednou dostal nápad napsat román o programu eutanazie. Celá myšlenka úzce souvisí s mou knihou Chudí v Lodži, ve které jde o boj nacistů proti vnějšímu nepříteli, tedy Židům, zatímco tato pojednává o jejich boji s nepřítelem vnitřním. Nacisté se nepokoušeli vyčistit Evropu jen od neárijců, ale také chtěli očistit svou vlastní komunitu od těch, kteří nezapadali do jejich obrazu – lidí tělesně nebo duševně postižených. Tento vnitřní nepřítel se mohl skrývat v jakémkoliv Němci, i Adolf Hitler měl ve svém příbuzenstvu jednoho psychicky postiženého. Téma ovšem bylo ve své době velmi citlivé a málo se o něm psalo, utajovalo se.
Vyvolení - obálkaMyšlenku napsat knihu Vyvolení jsem dostal už během práce na Chudých v Lodži. Protože jsem závěrečnou část knihy dopisoval ve Vídni, kde jsem bydlel a dodnes bydlím, bylo přirozené, že jsem se začal zbývat materiálem k Vyvoleným. Ty jsem začal psát ještě dříve, než Chudí v Lodži vyšli tiskem, a Vyvolení tak představují jakési zrcadlo k tomuto románu. Takže to není tak, že bych si řekl: To je ono!, sedl si a začal psát. Myslím, že nejsem jediný spisovatel, který takto uvažuje.

iLiteratura: Atmosféru lodžského ghetta si asi většina z nás dokáže alespoň v hrubých obrysech představit, ale můžete čtenářům přiblížit kliniku Spiegelgrund, kde se odehrává tento román?
Steve Sem-Sandberg: Klinika Spiegelgrund sloužila za války k soustředění dětí, které bylo dle nacistů z nějakého důvodu třeba převychovat a vštípit jim disciplínu, případně u kterých se nevěřilo, že je možné jim pomoci, a měly proto zmizet ze světa. V první řadě to tedy byl, jak říkají Němci, Erziehungsanstalt, tedy něco na způsob polepšovny. Bylo tam třináct nebo patnáct pavilonů, z toho na jedenácti bydlely děti určené k převýchově a pouze dva byly určené pro tělesně nebo duševně postižené. Celý areál byl součástí velké kliniky Steinhof, která byla otevřena v roce 1907 a ve své době představovala největší psychiatrickou kliniku v celé Evropě.

iLiteratura: Vaše knihy se odehrávají v Polsku, Rakousku, napsal jste knihu o Mileně Jesenské, přítelkyni Franze Kafky... český čtenář by téměř mohl získat dojem, že píšete o celé střední Evropě, ale vyhýbáte se Německu.
Steve Sem-Sandberg: Není to úplně pravda, už v roce 1996 jsem napsal knihu, která se odehrává v Německu a pojednává o teroristce Ulrike Meinhofové. Jen tahle kniha nevyšla česky.

iLiteratura: Vyvolení vyjdou v Německu až v září, ale můžete prozradit, s jakou reakcí se tam setkali Chudí v Lodži? Setkal jste se někdy třeba s výhrůžkami ze strany neonacistů?
Steve Sem-Sandberg: Reakce byly pozitivní, což mě překvapilo, možná to byla hlavně zásluha tamního vydavatele. S výhrůžkami neonacistů jsem se nesetkal, mé knihy jsou pro ně nejspíš příliš dlouhé a složité.

iLiteratura: Žil jste několik let v Praze, tématem vašich knih je často druhá světová válka – neuvažoval jste někdy o tom, napsat knihu o atentátu na Reinharda Heydricha?
Steve Sem-Sandberg: Tímhle způsobem neuvažuji, není to tak, že bych chodil a přemýšlel – a najednou dostal nápad. Člověk se ke svým tématům propracovává úplně jiným způsobem. Kromě toho nedávno vyšla kniha jiného zahraničního spisovatele, Laurenta Bineta, čímž se to téma možná poněkud vyčerpalo.

iLiteratura: Píšete romány, takže určitá míra autorské svobody a fantazie je přípustná, ale přeci jen – stalo se vám někdy, že jste zpětně objevil ve svých dílech nějakou chybu?
Steve Sem-Sandberg: Chybám se člověk nikdy nevyhne, ale snažím se je v pozdějších vydáních opravovat, pokud máte na mysli čistě faktografické chyby. Samozřejmě se najdou čtenáři, kteří si myslí, že je celkově chyba psát romány o skutečných událostech, protože podle nich existuje absolutní pravda a daný způsob, jak o ní psát. Do této diskuse se snažím příliš nezapojovat. Jasně říkám, že mé romány jsou volnou interpretací historických událostí.
Autorská volnost ovšem neznamená, že autor může překroutit fakta, jak se mu zachce, musí se naopak snažit zpracovat co nejvíc materiálu, kolik zvládne, byť samozřejmě existují určitá omezení. Já neumím plynule česky, ani jsem neprožil celý život v Česku, což pochopitelně ovlivnilo výslednou podobu mé knihy o Mileně Jesenské. Chtěl bych ale zdůraznit, že nepíši knihy o druhé světové válce, o židovských ghettech v Polsku ani o převýchovných klinikách v Rakousku. Píši knihy o mezilidských vztazích, o rozhodnutích, která jsou lidé nuceni učinit ve vyhrocených politických situacích. O tom jsou mé knihy. Jejich téma je jen prostředkem či nástrojem k dosažení cíle, nikoli cílem samotným.

iLiteratura: Překladatelce vašich knih Dagmar Hartlové byl nedávno udělen prestižní Řád Polární hvězdy. Jak byste popsal spolupráci mezi ní jako překladatelkou a vámi jako autorem?
Steve Sem-Sandberg: Dagmar Hartlová si toto ocenění skutečně zasloužila a mě velice potěšilo, když jsem se o něm dozvěděl. Její činnost, nejen co se týče mých knih, nýbrž celé švédské, potažmo skandinávské literatury, je přesně tím, čemu se říká stavět mosty a navazovat přátelství mezi kulturami a národy. Význam mají právě desítky let náročné práce lidí, jako je ona, a ne velkolepá vystoupení diplomatů.

iLiteratura: A ještě otázka na závěr – na co se vaši čtenáři mohou těšit do budoucna?
Steve Sem-Sandberg: Pracuji na novém románu, ale zatím ještě nechci prozrazovat, o čem bude. Nicméně se neodehrává za druhé světové války, nýbrž o zhruba sto padesát let dříve, na počátku 19. století.

 

© Martin Liška

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1937x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce