Schmidt, Arno: Brandovo blato

Schmidt, Arno
Brandovo blato

recenze beletrie zahraniční

Německý autor Arno Schmidt, jehož již čtvrtou knihu Brandovo blato vydalo nakladatelství Opus, ani přes značný význam a sílu své umělecké výpovědi nejspíše nepatří mezi nejznámější spisovatele. Setkání s jeho tvorbou se pro čtenáře může rovnat pocitu objevení nového kontinentu. Aktuálně vydaná próza se zaujetím buduje prostor, v němž se stýká svět německých romantiků s životem jejího autora. Nejde přitom ani tak o nezávaznou manýristickou hru jako spíše o dílo umělce, jehož tvorba je pevnou a ne

Svět jako kniha
Arno Schmidt
: Brandovo blato. Přel. Michaela Jacobsenová, Opus, Zblov, 2014, 118 s.

Ve své knize Dora Bruderová uvádí Patrick Modiano dva zapomenuté německé autory, Frieda Lampeho a Felixe Hartlauba, které zajímaly niterné záchvěvy nenápadného života a subtilní imprese zjitřené pozornosti spíše než řinčivý pochod velkolepého ducha dějin. Bohužel se octli v nesprávnou dobu na nesprávném místě, a stali se tak vedlejšími ztrátami války. Nebýt Modiana, po jejich životě i díle by nezůstal ani tento prchavý záchvěv vzpomínky v podobě jmen a krátkých charakteristik. Nechybělo mnoho a německý autor Arno Schmidt mohl být také pouze jménem, jež z matričních či jiných úředních záznamů vynese na světlo nanejvýš nějaký obzvláště zahloubaný literární štírek. Expresivní scéna bombardování v jeho próze Ze života fauna prý vyvstala jedním horečně tvůrčím vzmachem, jehož podkladem však byly zážitky velmi skutečné. Arno Schmidt však z pekla unikl a vytvořil nevšední dílo, jež vrcholí rozsáhlým románem Zettels Traum, který je pro náročnou kompozici i autistickou uzavřenost srovnáván s Plačkami nad Finneganem (což není náhodné spojení, jelikož Joyceovo opus magnum bylo pro Schmidta inspirací). Autor se těsně po válce se svojí ženou Alicí na nějakou dobu usadil v dolnosaském městečku Cordingen nedaleko Walsrode, kde vznikala jeho první literární díla a kde také napsal svou rozsáhlou monografii o německém romantikovi Friedrichu de la Motte Fouqué. Zde se také – ač přenesený do fiktivní obce Blakenhof – odehrává i román Brandovo blato, jenž je po 64 letech od svého prvního vydání konečně k dispozici i česky.

Svět jako představa
Dílo Arna Schmidta má v mnohých ohledech nepřehlédnutelný autobiografický charakter, v Brandově blatě je však tento aspekt obzvláště silný. Hrdina, spisovatel Schmidt, popisuje svůj život formou deníkového záznamu v krátkých koncizních textových úsecích, jejichž význam je rozvinut četnými narážkami, odbočkami, slovními hříčkami, zvukomalebností slov i svéráznou gramatickou podobou. Roku 1946 přijíždí do válkou zdevastovaného kraje výše zmíněného fiktivního městečka, kde se zabydluje v nuzných poměrech a navazuje kontakt se svými sympatickými sousedkami Lorou a Grétou i s malebným okolím lesa a blatem (předobrazem zde bylo Lüneburské vřesoviště). Díky své živé mysli do nového životního prostoru promítá paralelní svět symbolicky významových analogií, vycházejících z poetiky a témat jím oblíbených autorů německého romantismu: Ludwiga Tiecka, Novalise, Christopha Martina Wielandea a zejména pak Friedricha de la Motte Fouqué, na jehož monografii pracuje stejně jako skutečný autor Schmidt. Samorostlý stařec, první osoba, s níž protagonista na novém místě rozmlouvá, je jedna z gnómických bytostí zabydlujících jeho vnitřní i vnější svět. Lora, která se za čas stane jeho milenkou, je uhrančivá dryáda: tvoří typický ženský komplement mužských protagonistů Schmidtových románů. Nadmíru erudovaný hrdina je ve svém světě dokonalým demiurgem – stejně jako jeho skutečný autorský protějšek. Za minimálních podmínek vytváří své loci amoeni – svět přetváří tak, že jej vstřebá dovnitř své mysli a poté jej změněný se solipsistickou zaníceností předkládá coby dílo, jež si sám zabydluje. Svoji „tvorbu“ však nemůže mít zcela pod kontrolou: nechává ji plynout jako živý sen s vlastní vnitřní neodvolatelnou logikou, z níž vyvstává, že ačkoli si osud určujeme tím, jak se vztahujeme ke světu, v němž se nacházíme, nasměrování jednou započaté trajektorie nelze zcela zvrátit. Jeho vlastní sny pak představují vnořené minipříběhy (Schmidt sám si údajně své sny často pečlivě zapisoval), které hloubí alegorický prostor symbolických významů do dalších směrů. Toto tvůrčí gesto může osvětlit i citát z autorových juvenilních poznámek (uvedený v doslovu překladatelky Michaely Jacobsenové): „Skutečností je všechno, co prožíváme, ať už je to sen, obraz, postava z knihy nebo přemítavá myšlenka.“

Zrcadlení
Brandovo blato však rozhodně neodráží fantazijní chaos autorovy mysli, bez řádu spotřebovávající závěje fragmentů vzdělání coby náplně do intelektuálního mlýnku. Kniha působí sevřeně, komplexně a pro své ideální čtenáře má nejspíše silnou pohltivost. Text je vnitřně členěn do tří částí. První začíná v březnu a ukazuje postkatastrofický svět, jenž se probouzí k novému životu – znázorňuje příjezd a zabydlování. Druhá, červencová etapa přináší vrcholné okamžiky smyslového i intelektuálního opájení, ukazuje přírodu a tvůrčí síly ve svém zenitu. Závěrečnou, říjnovou část vyplňuje nadcházející podzim a s ním pokles energie i ztráta milované bytosti; je reprezentací odjezdu a uvadnutí. Celý příběh tak představuje opakující se životní cyklus od (znovu)zrození přes světlo života až ke smrti a novému příslibu. Mezi díly zmíněných romantických autorů je to právě již uvedený Friedrich de la Motte Fouqué, jehož život a dílo strukturuje Brandovo blato nejvýznamněji. Nejen že románový spisovatel Schmidt pracuje na rešerších připravovaného díla o tomto málo známém romantikovi, ale i fikční prostory a mnohé výjevy kaleidoskopicky zachycují fragmenty Fouquého života i díla („lesy brandenburského kraje Fläming na sasko-pruské hranici, kde osmiletý Fritz Fouqué zažil pocit odcizení, jsou přenesené na sever do Dolního Saska a Lüneburské vřesoviště, kde leží i fiktivní románová obec Blakenhof“ – viz zmiňovaný doslov ke knize). Realita života i fikční prostor díla autorova oblíbence se míchá s realitou samotného autora a tvoří v jeho díle vrstevnatý amalgám motivů a témat.

Vše je zde proto, aby se stalo knihou
Brandovo blato, a spolu s ním nejspíše celé Schmidtovo dílo, může vyznívat jako sofistikovaný pokus o únik do umělého ráje. O eskapismus bezpochyby jde, a to ve formě záměrné a přiznané. Ostatně i skutečný Schmidtův život v jakémsi dobrovolném disentu – v ústraní skromného obydlí v Bargfeldu – tomu nasvědčuje. Schmidtova svérázná koncepce zlého netvora dlícího ve vnějších sférách (vycházející z výkladů gnostické teologie), v jehož rukou je neblahý osud celého lidstva, jež je barvitě vykreslena v próze Leviatan (vyšla česky r. 2011 ve stejnojmenném svazku), může být chápána buď jako hořký metafyzický vtip, nebo jako projev geniálního misantropa a individualisty, který se nechce potýkat s ničím, co je „lidské, příliš lidské“. Autorovi protagonisté jsou ze stejného těsta: stiženi člověčí malostí v různých formách se uchylují do krajně individualistického postoje a vnitřního usebrání. Arno Schmidt byl stejně tak nežli intelektuálem ve veřejném prostoru spíše učencem polyhistorského typu, zahloubaným čtenářem knih i milovníkem umění, v němž hledal vnitřní „cestu ven“. Do značné míry byl umělcem pohybujícím se na okraji svou vlastní volbou. Jak říká jeho stejnojmenný hrdina: spisovatel, jehož dílu se dostává příliš mnoho pozornosti ze strany široké čtenářské veřejnosti, by to měl brát jako upozornění, že s kvalitou jeho knih je pravděpodobně něco v nepořádku. Názor této postavy je zřejmá parafráze dosti radikálního přístupu autorova. Schmidt vytváří ze svého života umělý svět umění, který zrcadlově odráží prostor jiných umělých světů, jež jsou s ním spřízněny. Ve své reprodukční snaze ale zároveň zůstává jedinečný a autentický. Jedna z možných interpretací tedy naznačuje, že vnější chudoba, trýzeň a bída může být poražena tvůrčím vztahováním – splétáním sítě slov lze utkat svět, jenž je pro každého s dostatečně silnou a vůlí podpořenou fantazií skutečnější než ten fyzický. Právě v tomto duchu lze také porozumět výroku Stéphana Mallarmého, že „všechno na světě existuje proto, aby se stalo knihou“.

Nakladatelství Opus, jež Schmidtovy prózy od roku 2011 vydává česky ve skvělých překladech Radovana Charváta a Michaely Jacobsenové (včetně Brandova blata jsou v prodeji již čtyři tituly), systematicky mapuje celé autorovo dílo. Následující titul Jezerní krajina s Pocahontas (Seelandschaft mit Pocahontas) je na stránkách nakladatele k nalezení mezi připravovanými tituly. Kromě kvality překladu lze také vyzdvihnout rozsáhlý poznámkový aparát u každé ze čtyř knih (zřejmě kvůli ucelenosti a nerušenosti beletristického díla bohužel umístěný až za samotný text autora, nikoli v poznámkách pod čarou – výjimkou není ani deset či víc výkladových poznámek na stránku) a fundované doslovy obou překladatelů, jimiž dílo čtenářům zasazují do historicko-biografického rámce. V případě Brandova blata je text Jacobsenové zaměřen také na specifický kontext novely ve vztahu k Friedrichu de la Motte Fouqué.

 

© Marek Jančík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 2192x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce