Enrigue, Álvaro

Enrigue, Álvaro

rozhovor beletrie zahraniční

Mexický spisovatel Álvaro Enrigue se v obsáhlém rozhovoru, který nám poskytl, když přijel do Prahy prezentovat český překlad své knihy Podchlazení, vyjadřuje k minulosti i současnosti španělské a hispanoamerické literatury, hájí chicanské autory, srovnává způsob života Hispanoameričanů a Američanů a popisuje některá úskalí spisovatelského života.

Tvorba jako sdílená samota

Mexický spisovatel Álvaro Enrigue se v obsáhlém rozhovoru, který nám poskytl, když přijel do Prahy prezentovat český překlad své knihy Podchlazení, vyjadřuje k minulosti i současnosti španělské a hispanoamerické literatury, hájí chicanské autory, srovnává způsob života Hispanoameričanů a Američanů a popisuje některá úskalí spisovatelského života.

iLiteratura.cz: V jednom rozhovoru jste řekl, že když jste ve Spojených státech amerických nebo v Evropě, stává se z vás zapálený obránce Hispanoameriky. Co konkrétně bráníte? Co vám vaše nepřítomnost v Mexiku odhalila? Co by bylo bývalo zůstalo skryto, kdybyste byl zůstal žít v Mexiku?
Álvaro Enrigue: Nad tím se musím hodně zamyslet. Především je třeba si uvědomit, jaký pocit asi má člověk, který vyrůstal v zemi, která byla pod neustálým tlakem a v neustálé konfrontaci s imperiálním sousedem. Mexiko a všechny země Hispanoameriky jsou mladé národy. Říkám národy, nikoli kultury, protože ve většině hispanoamerických zemí je kultura hodně stará a nezačíná až s dobytím Evropany. Většina hispanoamerických zemí se také v průběhu svého vývoje neustále potýká s problémem, jak pojmout do španělsky mluvící kultury onu předhispánskou tradici, jak se k ní postavit, jak s ní naložit. Než jsem odjel do USA, žil jsem v jedné čtvrti Ciudad de México a více než Mexičan jsem se cítil jako chilango, jak se říká lidem, kteří pocházejí z hlavního města Mexika a zůstávají v něm žít. Žít v Mexiku je velmi těžké, obzvláště dnes. Já například jsem levicový volič a mimochodem nikdy jsem neměl prezidenta, kterého jsem volil. Teprve v USA jsem si uvědomil rozměrnost a bohatost Mexika a svou sounáležitost nejen s touto zemí, ale s celým hispánským kontinentem. V Buenos Aires se například cítím víc doma než v USA, přestože v USA žiji. Uvědomil jsem si, že to, co jsem dříve považoval za mexické, je vlastní celému hispánskému kontinentu, a to je katolictví. Že můj způsob myšlení a vidění věcí není mexický, ale má katolickou tradici, jež je vlastní celému hispánskému kontinentu.

iLiteratura.cz: S tím souvisí i moje další otázka. V knize Podchlazení to „americké“ představuje jakýsi referenční bod, druh zrcadla. Teprve při pohledu do něho si Hispánec uvědomí svoje vlastní hodnoty. Proč není možné uvědomit si svoji vlastní cenu bez pohledu do tohoto zrcadla?
Álvaro Enrigue: Ve Spojených státech se každý Mexičan stává ještě více Mexičanem, a někdy dokonce nacionalistou. Uvědomí si, že produktivita a výkonnost Američanů není ničím víc než divadlem, které umožňuje život sice pohodlnější, nikoli však plnější nebo bohatší. Mexičan ve Spojených státech si uvědomí, že hodnoty, které si přivezl s sebou, jsou pro něj důležité, v nové společnosti je nenachází a nechce se jich vzdát. Ať už jsou to přátelské vztahy, rodinná soudržnost, způsob stolování či radost z obyčejného dne. Odmítá způsob života orientovaný pouze na produktivitu.

iLiteratura.cz: V knize Podchlazení také říkáte, že „přednášet na univerzitě v zemi hamburgerů o latinskoamerické literatuře je jako každodenní házení hrachu na zeď“. José Agustín ve svém románu Ciudades deciertas (Vyprahlá města) také přirovnává bohatost mexické kultury k bohatosti její kuchyně. Může gastronomická bohatost a různorodost vypovídat o kulturní bohatosti nějaké země? Existuje přímý vztah mezi bohatstvím gastronomie a kultury a naopak?
Álvaro Enrigue: Historické kuchařky, které obsahují množství dobových receptů, vypovídají mnoho o duchovní bohatosti té které země. V mexických klášterech z koloniální doby je takových knih mnoho. Mexická kuchyně svědčí o mnohem vyšší kvalitě života Mexičanů, než jaký žijí Američané, i když materiální nebo politické podmínky života Mexičanů jsou mnohem horší. Nemám na mysli jen barevnost, bohatství produktů, ingrediencí nebo receptů. Mám na mysli celou kulturu jídla, stolování a všeho, co je s tím spojené: odpočinek a soustředění se na sebe, na přátele a rodinu. Život Mexičana je úzce spojen s jídlem, zatímco pro Američana je jídlo jen opakem vyprazdňování. Jak rychle se vyprázdní, tak rychle se předtím nají. V knize Podchlazení jsou představitelé jednotlivých příběhů buď od stolu vyháněni, nebo k němu směřují, motivy s jídly a jejich přípravou jsou organickou součástí oněch příběhů.

iLiteratura.cz: Ve své esejistické knize Valiente clase media (Krásná střední třída) se snažíte nalézt rozdílnosti mezi španělskou a hispanoamerickou literaturou. Můžete specifikovat, v čem se tyto literatury liší?
Álvaro Enrigue: Nevidím až takové rozdílnosti. Vždyť literatura, to je především jazyk, a obě literatury jsou psány španělštinou. Španělštinou se svými specifiky, ale španělštinou. Na tomto poli ještě zbývá hodně ke zkoumání, ale myslím, že tyto literatury se mnoho neliší. Vždyť já jako Mexičan se cítím být spřízněn se Španělem Enriquem Vila-Matasem, on má zase blízko k Chilanovi Robertu Bolañovi.

iLiteratura.cz: Odkazuje titul oné knihy k Fuentesovu eseji Valiente mundo nuevo (Krásný nový svět)? Obě knihy pojednávají o hledání identity hispanoamerické literatury.
Álvaro Enrigue: Vůbec bych se takto nechtěl přirovnávat ke Carlosi Fuentesovi. Carlos Fuentes byl učitelem všech nás mladých spisovatelů. Dnes vidíme přirozené snahy mladých autorů vymezit se vůči těm starším, odmítnout je. Je to móda, zatracovat Carlose Fuentese, přestože nikdo z nás ještě nedokázal napsat takový román jako Terra Nostra. Název mé a Fuentesovy knihy má společnou pouze větu ze Shakespearova dramatu Bouře. Obě knihy pojednávají o jakémsi počátku. Ve Fuentesově knize se mluví o potřebě naplnit nový svět novou kulturou, já se ve své knize zabývám vznikem střední střídy v Hispánské Americe, třídy, která je nositelem nové kultury, tvůrcem hispanoamerické identity. Identity kosmické rasy, jak o ní hovořil José Vasconselos. Identity, kterou si jako první uvědomovali jezuité, kteří museli po zrušení řádu odejít z Latinské Ameriky a z italských břehů psali o své původní vlasti, jako například Francisco Xavier Clavijero. Identity, kterou pomáhaly vytvářet různé příručky a manuály společenského chování určené střední třídě, které kromě toho, že přinášely návod, jak správně jíst polévku, pojednávaly také o tom, jak se kreolové mají stát dědici španělské moci v Americe. Je to knížka o třídě, jež pomáhala vytvářet hispanoamerickou identitu a která pomalu zaniká a nikdo jí nevěnuje pozornost.

iLiteratura.cz: Lze dnes vůbec hovořit o společné hispanoamerické literatuře? Někteří raději hovoří o jednotlivých národních literaturách. Například literární hnutí Crack a Jorge Volpi energicky odmítají koncept společné hispanoamerické literatury nebo Peruánec Santiago Roncagliolo hovoří o tom, že současní autoři Latinské Ameriky jsou už unaveni požadavky nakladatelů, že mají psát „hispanoamericky“. Zdá se, že vy s nimi úplně nesouhlasíte.
Álvaro Enrigue: Hispanoamerická literatura jako taková existuje. Vždyť jen těžko můžete vytěsnit své vlastní kořeny! To, odkud pocházíte, zákonitě ovlivňuje vaši tvorbu. Všichni pocházíme z nějaké země, ale všichni náležíme k jednomu španělsky mluvícímu kontinentu. Hispanoamerická literatura je španělsky psaná literatura v Hispánské Americe. V USA si těmito kategoriemi hlavu nezatěžují. V tamějších knihkupectvích vždycky najdete regály s označením „literatura Latinské Ameriky“ nebo „latinskoameričtí autoři“. Prvním takovým hispanoamerickým kontinentálním literárním hnutím byl modernismus, dalším pak tzv. boom latinskoamerické literatury. Jistě, už nepíšeme jako autoři boomu, už nevznikají romány pralesa, už se nepíše magický realismus, ale zavrhovat pojem hispanoamerické literatury jako celku by bylo scestné. Pojem národní literatury vznikl v 19. století s pojmem národa. Ale španělsky psaná literatura v Hispánské Americe vznikala od jejího objevení, dávno před vznikem jednotlivých států nebo národů. Dnes je ale opravdu těžké hovořit o nějaké společné generaci mladých hispanoamerických autorů, jako tomu bylo za dob boomu v 60. letech minulého století. Každý píšeme po svém. A pojem boomu je do jisté míry vynálezem nakladatelů, je to nakladatelská značka, ale ku prospěchu hispánské literatury jako celku. Do té doby značka společné latinskoamerické literatury neexistovala. Většina velkých spisovatelů boomu v té době tvořila buď v Barceloně, nebo v Paříži, společně se potkávali a mezi sebou se znali. Nakladatelé dokázali jejich výjimečného talentu využít k marketingové akci. Dnes je každý spisovatel sám za sebe. Potkáváme se jen na letištích, když lítáme z jednoho konce světa na druhý představovat své knihy, účastníme se jednoho interview za druhým, setkáváme se s čtenáři. To je jistě dobře. Dřív třeba takový Carlos Fuentes byl jakýsi nereálný člověk ze zámku, dnes se čtenář se svým spisovatelem může setkat naživo. Vytvořit nějakou společnou generaci je ale složité. A ještě složitější je najít si čas na vlastní tvorbu. Minulá generace boomu, z níž už je naživu snad jenom Mario Vargas Llosa, je pro nás přese všechno velkým vzorem. Já sám mám duchovně blízko ze starší generace k Enrique Vila-Matasovi, ze svých vrstevníků si rozumím s Chilanem Alejandrem Zambrou a mám k němu mnohem blíž než třeba ke García Márquezovi.

iLiteratura.cz: Sám máte zkušenosti s psaním ve Spojených státech amerických. Jaké místo ve spektru latinskoamerické literatury zaujímá chicanská literatura?
Álvaro Enrigue: Žádné. Absolutně žádné. V Mexiku se o chicanské literatuře neví, je neznámá. Je brána jako cizí literatura, protože je psána anglicky. Je to obrovský hřích, připravit se o část své kultury. Někteří autoři jsou sice přeložení, ale překládají je španělští překladatelé, v mexických knihkupectvích chicanské autory skoro vůbec nenajdete. Mexiko tuto část své kultury ignoruje. V USA je například velmi populární Sandra Cisnerosová, také Junot Díaz. Na druhou stranu je třeba říci, že chicanští autoři již Mexiko nepovažují za svoji zemi. Většina těchto autorů samozřejmě umí a mluví španělsky, ale hovoří „kuchyňskou“ španělštinou, tedy španělštinou, kterou se mluví doma, v uzavřeném prostoru, mezi svými. Já a můj starší syn, který žije v Mexiku, ještě hovoříme akademickou španělštinou, ale moji mladší synové, kteří s námi žijí v New Yorku, ti už budou mluvit jen onou „kuchyňskou“ španělštinou. Já ještě píšu španělsky, ale chicanští autoři si za svůj literární jazyk většinou vybrali angličtinu.

iLiteratura.cz: Vymykají se tito autoři nějakým způsobem z kontextu anglicky psané americké literatury?
Álvaro Enrigue: Samozřejmě. Dnes možná ani neexistuje americká literatura jako taková. Máte anglicky psanou chicanskou literaturu, máte anglicky psanou ruskou literaturu atd. Musíte vzít v úvahu, že USA jsou tvořeny mnoha národními menšinami, které mají svoji vlastní literaturu, byť anglicky psanou.

iLiteratura.cz: Jedním ze dvou protagonistů vašeho románu Muerte súbita (Náhlá smrt) je španělský barokní spisovatel Francisco Quevedo. Jeho jméno a úryvky z jeho poezie jsou několikrát citovány také v knize Podchlazení. Co vás na tomto španělském básníkovi a spisovateli tolik přitahuje?
Álvaro Enrigue: Je to naprosto fascinující postava. Nepřispěl k převratnému rozvoji formy jako jeho současník Luis Góngora, ani nepřišel s ničím novátorským ohledně jazyka jako později Rubén Darío nebo Lezama Lima. Byli určitě lepší básníci než on, třeba Lope de Vega. Nikdo ze španělsky píšících spisovatelů však neměl onen jas jako Quevedo. Uměl věci přesně pojmenovat a přesně rozpoznal jevy, na které je třeba upozornit. Jak politické, morální, tak obecně lidské. Nikdo jiný nedokázal napsat tak sžíravé satiry. V jeho Snech je obsaženo to, jak vnímáme lásku, jak se stavíme ke smrti, všechno. Ne vždy s ním souhlasím, politicky vůbec ne a v morálních otázkách ne vždycky, ale svými postoji a uměním, jak věci pojmenovat, mě velmi přitahuje. On jediný dokázal plně postihnout ducha toho, čemu říkáme Zlatý věk. O mně je známo, že jsem velkým čtenářem poezie Zlatého věku.

iLiteratura.cz: Vaše manželka Valeria Luiselli je také spisovatelka. Jaké existují vztahy v páru, kde jsou oba partneři spisovatelé? Jde o vztah založený spíš na rivalitě, nebo spolupráci? Zamýšleli jste někdy napsat nějaké dílo společně? Vždyť případy spolu píšících manželů jsou známé.
Álvaro Enrigue: Opravdu jsme o tom přemýšleli, ale dosud jsme nikdy nic neuskutečnili. Život spisovatelů, navíc se třemi dětmi, je velmi těžký. Máme ve Státech malý byt, který má dvě patra. Horní pro dospělé, dolní pro děti. Oba prostory se však prolínají a někdy je velmi těžké se vůbec uzavřít v pracovně a soustředit se na psaní. Každý z nás píše jinak a má jiný rytmus práce – já jsem zvyklý brzy vstávat, zaběhat si a pak tvořit, moje žena je noční pták, pracuje v noci. Už z hlediska sladění pracovního rytmu by společné psaní bylo velmi obtížné. Každý máme svého nakladatele i agenta, svá díla jezdíme po světě představovat nezávisle na sobě. Spisovatelský život je někdy velmi zvláštní. A pokud jde o náš vztah životních partnerů a spisovatelů, pojmenoval bych ho „sdílená samota“.

 

© Anna Tkáčová
Foto © Jitka Hanušová/Fra

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1258x

Inzerce