Barnes, Julian: Roviny života

Barnes, Julian
Roviny života

recenze beletrie zahraniční

Ve svém novém románu Roviny života se Julian Barnes pokouší o zajímavou paralelu mezi životy herečky Sarah Bernhardtové a jejího milence, vzduchoplavce Freda Burnabyho, a svým vlastním životem, poznamenaným manželčinou smrtí. Podává osobité a zároveň autentické svědectví o žalu, který člověk prožívá po ztrátě nejbližších.

Co bude dál aneb dojemné rozjímání nad životem a smrtí
Julian Barnes:
Roviny života. Přel. Petr Fantys, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2015, 119 s.

Julian Barnes se ve svém nejnovějším románu Roviny života (Levels of Life), lépe řečeno próze, kde se protíná románová a esejistická forma, vrací ke svému obvyklému způsobu výstavby textu. Opět si jako hlavní námět knihy bere příběh známé osobnosti nebo skutečné události, jako tomu bylo například v jeho románech Flaubertův papoušek nebo Historie světa v 10 ½ kapitolách.

V románu Roviny života se pokouší o zajímavou paralelu mezi životy herečky Sarah Bernhardtové a jejího milence Freda Burnabyho, jednoho z prvních vzduchoplavců, a svým vlastním životem, poznamenaným manželčinou smrtí. Dílo je tedy rozděleno na dvě části s podobným syžetem, který se však odehrává ve dvou naprosto jiných dobách. To však nijak nenarušuje koherenci knihy, jejíž dvě roviny propojují již úvodní slova autora: „Spojíte dvě věci, které nikdo předtím nespojil, a svět se změní. Současníci si toho možná nevšimnou, ale na tom nesejde. Svět už se změnil tak jako tak.“ Je samozřejmé, že Barnes nemá na mysli věci, ale osoby, které se prostě jednoho dne potkají a navzdory jejich odlišnostem se jejich cesty po zbytek života nerozdělitelně spojí. Čtenářům Barnesových knih však nepřipadá zarážející ani spojení zdánlivě nespojitelných věcí, jelikož této strategie Barnes ve svých románech využívá celkem hojně.

Četba Rovin života ve čtenáři vzbuzuje pocit vertikálního pohybu směrem vzhůru. V první části románu, jež je soustředěna kolem herečky Sarah Bernhardtové a vzduchoplavce Freda Burnabyho, který je do ní vášnivě zamilovaný, se čtenář skrze prostředí aeronautiky dostává od běžného života a milostných avantýr až do nebeských výšin, kde ztrácí pevnou půdu pod nohama. Se vzrůstající vzdáleností vzdušného balonu od povrchu země roste také Burnabyho vášeň a touha konečně se posunout dál, povznést se, překonat rekord. To vše je rámováno odlehčenou filozofickou úvahou o získávání nadhledu a jiné perspektivy, ale také o skomírání autority Boha, na jehož úroveň se při vzletu dostáváme, a tudíž v něm popíráme toho, kdo dává světu řád. Jednoduše se dostáváme do jiné životní roviny, jak prozrazuje motiv z názvu románu, jenž nám při čtení několikrát vytane na mysli.

V druhé polovině útlé knihy se setkáváme se samotným Barnesem, který se potýká se smrtí své ženy. Nutno podotknout, že autor obě části románu zcela mistrně propojil právě protnutím roviny fiktivní s rovinou autobiografickou. Podává osobité a zároveň autentické svědectví o žalu, který člověk prožívá po ztrátě nejbližších. Najednou před námi není ten geniální, sebejistý autor Julian Barnes, ale zdrcený postarší muž, který se potřebuje někomu svěřit. Pokud však čtenář očekává návod, jak se vyrovnat se smrtí, je brzy vyveden z omylu, jelikož autor soustavně zpochybňuje, zda je takové smíření nebo překonání žalu vůbec možné. Dostáváme pouze polovičatou odpověď, z které vyplývá, že po smrti nejbližšího člověka se jednoduše dostáváme na další životní úroveň, učíme se balancovat na nové rovině života. Zmíněný vertikální pohyb vzhůru je v této části naznačen nejprve postupnou skicou vztahu autora a jeho manželky a poté i Julianovým zápasem a opětovným zvedáním se po kruté srážce se smrtí. Nakonec i smrt jeho ženy představuje jakousi poslední cestu, další transcendenci do nové, i když posmrtné, roviny života. Barnes se nesnaží pouze naučit se žít s vědomím nenávratné nepřítomnosti své ženy, ale svádí vnitřní boj s faktem smrti jako takové. Autor si musí projít tímto utrpením, aby přišel na to, že smrt nepředstavuje naprosté vyvedení z rovnováhy či chaos, ale právě naopak jeden ze základních prvků v kosmické harmonii.

Motiv cyklu života a smrti se promítá i do struktury celého románu, který končí přesně tou myšlenkou, kterou začíná. Od vznášejícího se balonu nad kanálem La Manche v první části knihy se na konci autobiografického vyznání obloukem dostáváme k Barnesovu nápadu vydat se na dlouhou cestu, i když možná v podobě pouhého popela unášeného větrem, do Francie, jež představuje autorovu celoživotní lásku a inspiraci. Výše zmíněná myšlenka o spojení dvou věcí je v průběhu románu různě variována, ale v závěru knihy Barnes nabízí tutéž ideu s téměř opačným vyzněním: „Nezbývá než spojit dvě věci, jež musí v dané situaci spojit každý: vzepřít se a pokusit se milovat nahodilost života, onu nevyzpytatelnou hru v kostky takovou, jaká je.“

Barnes tedy svou nejnovější knihu podává, aspoň zčásti, jako autobiografické vyznání o tom, jak se smířil, či spíše nesmířil, se smrtí své ženy. Čtenář si celkem rychle uvědomí, že celý román je vlastně jakási forma terapie spojená s nutkáním „vypsat se“ ze žalu a sdílet jej. Čím víc se nás autor snaží nechat nahlédnout do své duše, tím víc si uvědomujeme, že se pokouší poskytnout i určité vodítko všem ostatním, kteří ztratili někoho blízkého. Z četby však jasně vyplývá, že Barnes nenalezl žádný obecně platný recept, jak se s takovým otřesením smířit, ale spíše dospívá k názoru, že každý si musí najít svou vlastní osobitou cestu. Pokud nám chce celým svým románem něco vzkázat, pak by se to dalo shrnout slovy: „Jděte dál.“

© Veronika Geyerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 75 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 3024x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce