Oermann, Nils Ole: Albert Schweitzer

Oermann, Nils Ole
Albert Schweitzer

recenze sociologie

Autor Schweitzera vykresluje jako člověka z masa a kostí, který nebyl prost egoismu i pragmatické realističnosti a efektivnosti. Nad Oermannovou knihou si ovšem můžeme klást otázky ohledně toho, jakou formu pomoci je nejvhodnější zvolit a jestli rozvojová pomoc neubíjí vlastní iniciativu. Rozvíjet takovéto akademické úvahy je jistě pohodlnější než se vzchopit k akci. A v tom může být Schweitzer inspirativní, což je i hlavní poselství této – jakkoli kritické – knihy.

Sebestředný ješita, či zachránce? Nová biografie Alberta Schweitzera
Nils Ole Oermann
: Albert Schweitzer. Přel. Petr Babka, Vyšehrad, Praha, 2015, 336 s.

Kulaté výročí narození i smrti letos slaví Albert Schweitzer (1875–1965). Snad i díky tomu nedávno vyšla nová monografie seznamující čtenáře s tímto lékařem, teologem, varhaníkem a nositelem Nobelovy ceny míru. Její autor Nils Ole Oermann, německý evangelický teolog, historik a právník, profesor univerzity v Lüneburgu, v ní podle anotace „přináší komplexní zpracování bohaté a mnohostranné Schweitzerovy osobnosti.“ V chronologickém uspořádání sleduje základní etapy Schweitzerova života, jeho mládí (včetně jeho špatných gymnaziálních vysvědčení) a teologická studia (nevynechává přitom „kolísavé výsledky“ na univerzitě). I jeho lásku k hudbě a zájem o osobnost Johanna Sebastiana Bacha, kterému věnoval monografii, rozhodnutí stát se „pralesním doktorem“ a pobyty v gabunském Lambaréné, jeho rozsáhlé veřejné působení a politickou korespondenci. Vzhledem ke své profesi obšírně píše o Schweitzerově christologickém myšlení i o jeho úvahách o kultuře, ale těžiště knihy leží v oněch (pozdějších) fázích jeho života, kdy se celosvětově proslavil.

Referuje o oceněních, jichž se Schweitzerovi dostalo, ale uvádí i to, co mu bylo a dosud je vytýkáno: údajný rasismus, s nímž nazýval černochy „dítky přírody“ a „mladšími bratry“, obojaké chování k předním politikům NDR či údajně nízkou úroveň lékařské péče v jím založené nemocnici v Lambaréné. Autor cituje i ostrou kritiku, jíž byl Schweitzer vystaven ze strany svých současníků, například britského žurnalisty Jamese Camerona. Ten o něm napsal: „Jeho misie byla iluze, jeho špitál v džungli Rovníkové Afriky byl z medicínského hlediska bezcenný, ba přímo nebezpečný, a sloužil pouze jako rámec pro jeho nezměrné ego. Jeho filosofický přínos k rozvoji Afriky byl více než negativní. Schweitzerův špitál nebyl místem světla a uzdravování, nýbrž zašlý slum, kam Schweitzer neumisťoval žádné ze všech těch moderních výbojů a přístrojů, které mu byly neustále nabízeny, a to prostě proto, že jim nerozuměl. Jeho marnivá domýšlivost měla kořeny v uctívání, jehož se mu dostávalo jako světci. A jeho oslavovaný princip ,úcty k životu‘ byl v ostrém kontrastu se surovou osamělostí, v níž nechal svou ženu a dceru.“ (Dodejme, že u nás o něm v podobném duchu mluví Stanislav Komárek: „Nechci Schweitzerovo dílo zlehčovat, ale třeba C. G. Jung ho neměl rád.“ Jung podle Komárka Schweitzerovi vytýká něco jako intelektuální zbabělost, že když neměl energii rozlousknout vše na rovině teologické nauky, udělal ze sebe „malého lokálního spasitele na západoafrickém pobřeží a s drtivou technologickou a znalostní převahou se tam mezi lidmi zhruba doby bronzové skvěl jako hvězda jasná“.)

Některá z těchto obvinění Oermann vyvrací: například co se týká medicínských postupů, předběhl podle něj Schweitzer někdy svoji dobu. Jindy s oněmi výtkami s mírnými výhradami souhlasí, i když svoji kritiku neformuluje v tak ostrém tónu, případně přidává svůj omluvný či vysvětlující komentář. Schweitzerův úspěch přičítá i jeho umění sebepropagace a sebeinscenace: „Že Schweitzer nebyl prost marnivosti a v letech mládí pro něj hodně znamenal jeho zevnějšek, to dosvědčuje množství fotografií z mládí a dob studií, s čapkou bekovkou nebo škrobeným límcem. Snadno nás napadne, že i to cestování třetí třídou v podobě profesorského užmoulance byla uvědomělá sebeinscenace. Schweitzer nejpozději od své cesty po Americe v roce 1949 věděl, že je teď osobou veřejného zájmu, a choval se podle toho. Jestliže se nám říká, jak ho roku 1952 překvapila zpráva, že dostal Nobelovu cenu míru, pak prameny hovoří jinak. Schweitzer velice dobře věděl, že patří do užšího okruhu kandidátů tohoto vyznamenání. Koneckonců už jen ty desetitisíce dopisů, které sepsal, svědčí o tom, že nebyl ani prostý, ani politicky naivní, že to byl pravý světoobčan uprostřed pralesa.“

Rozhodně nic z toho ale Nils Ole Oermann nepíše proto, aby svého hrdinu morálně zatratil, odsoudil, obvinil ho z „intelektuálního selhání“ nebo aby se nad něj jakkoli vyvyšoval. Naopak: vykresluje jej prostě jako člověka z masa a kostí, který si ne vždy rozuměl s vlastní manželkou, nebyl prost jisté dávky egoismu i drsně pragmatické realističnosti a efektivnosti, bez čehož by ale vůbec nebyl schopný vykonat tak velké dílo. V tom je jeho kniha poctivá a vyvážená. Samozřejmě si nad ní můžeme donekonečna klást pochybovačné otázky ohledně toho, jakou formu pomoci je v tom kterém konkrétním případě aktuálně nejvhodnější zvolit a jestli rozvojová pomoc někdy neubíjí vlastní iniciativu místních. Platí ale i opačný pohled: rozvíjet takovéto akademické úvahy v klidu a závětří vlastního domova je mnohem pohodlnější a jednodušší, než se vzchopit ke skutečné akci. A v tom může být Schweitzer dodnes inspirativní, což je zřejmě i hlavní poselství Oermannovy – jakkoli kritické – knihy.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 1338x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce