Sem-Sandberg, Steve: Vyvolení

Sem-Sandberg, Steve
Vyvolení

recenze beletrie zahraniční

Po veleúspěšném románu Chudí v Lodži (2011) přicházejí švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg (nar. 1958) a nakladatelství Paseka s neméně drásavou knihou Vyvolení (De utvalda). Obě díla čerpají svůj námět z druhé světové války. Zatímco Chudí v Lodži pojednávají o lodžském židovském ghettu, ve Vyvolených Sem-Sandberg zpracovává tematiku nacistického programu Euthanasie.

Klinika smrti
Steve Sem-Sandberg:
Vyvolení. Přel. Dagmar Hartlová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2015, 504 s.

Po veleúspěšném románu Chudí v Lodži (2011), kterého se jen v Česku prodalo u podobných titulů nevídaných deset tisíc výtisků, přicházejí švédský spisovatel Steve Sem-Sandberg (nar. 1958) a nakladatelství Paseka s neméně drásavou knihou Vyvolení (De utvalda). Obě díla čerpají svůj námět z druhé světové války. Chudí v Lodži pojednávají o lodžském židovském ghettu, ve Vyvolených Sem-Sandberg zpracovává tematiku nacistického programu Euthanasie. V jeho rámci nacistická třetí říše rozhodovala o životě a smrti dětí s mentálním či fyzickým postižením. Pro účely péče o takové děti, jejich pozorování a usmrcování byly zřizovány kliniky v Německu, Rakousku a Polsku. Jednou z nich byla i psychiatrická klinika Steinhof ve Vídni, konkrétně její část Spiegelgrund, kde za války zemřelo více než sedm set dětí.

Podobně jako u Chudých v Lodži se i v případě Vyvolených jedná o kolektivní román, z něhož ale výrazně vystupují dvě postavy: chlapec Adrian Ziegler a sestra Anna Katschenková. Adrian, postava inspirovaná skutečnou osobou, postižený není, jen vyrůstal v nestabilním rodinném prostředí a je romského původu. Pro lékaře je nezvladatelný a nevychovatelný. I takové děti se mohly ocitnout ve Spiegelgrundu, byť v jiném pavilonu než ty nemocné. Katschenková je zdravotní sestra, kterou na kliniku přivedl doktor Erwin Jekelius, jehož nesmírně obdivuje. Na příjmu Katschenkové je závislá její rodina, a tak zdravotnice pod Jekeliovým vlivem přesvědčuje samu sebe, že se nemocným dětem na klinice pomáhá. Hrůznost popisovaného zařízení však nespočívala jen ve zkracování utrpení mnohdy beznadějných případů. s dětmi se zde často zacházelo surově a bezcitně, v „zájmu vědy“ na nich byla bezohledně prováděna bolestivá a životu nebezpečná lékařská vyšetření. Po smrti dětí byly ostatky dále využívány k vědeckým experimentům, a to dokonce i po konci války.

Osudy Adriana Zieglera a Anny Katschenkové jsou líčeny na přeskáčku a prolínají se s příběhy dalších postav (dětí všeho věku, zdravotních sester, lékařů). Díky střídání časových rovin se čtenář kromě běžného života na klinice podrobně seznamuje s Adrianovým dětstvím v neutěšených rodinných poměrech či s průběhem soudního procesu s Katschenkovou, k němuž došlo po válce. K navození autenticity Sem-Sandberg využil například vzpomínky přeživších, pacientské chorobopisy či záznamy z výslechu Katschenkové a jejího svědectví u soudu. Přesto si kniha nechce hrát na historickou studii. Praktiky na klinice autor popisuje spíše mlhavě a náznakově, soustředí se na pocity bezmoci a bolesti, na emoce dětí a na vykreslení psychologie postav a motivů jejich jednání. Od čtenáře Vyvolení vyžadují trpělivost, značné soustředění a neuškodí ani průběžné dohledávání informací. Také ze stylistického hlediska se jedná o obtížnější text, než jakým jsou třeba Chudí v Lodži. Příběh je vyprávěn v útržkovitých výjevech a chybějící sevřenost mu ubírá na působivosti.

Sem-Sandberg upomíná ve Vyvolených nejen na zrůdnosti nacistického režimu, ale nastavuje také zrcadlo poválečné rakouské společnosti. Ta například umožnila lékaři Heinrichu Grossovi, který se na usmrcování dětí podílel a po desítky let využíval archivu mozků svých obětí k vědecké činnosti, aby díky svým objevům dosáhl zářné kariéry. Pokud stále váháte, zda se vzhledem k citlivému tématu máte vůbec do Vyvolených pouštět, jsou vám určena následující Sem-Sandbergova slova, která nedávno pronesl při rozhovoru pro server iDnes.cz: „Je na čtenáři, zda překoná strach z toho, co se ve Vyvolených dočte. Člověk by měl být k sobě upřímný a snažit se pochopit, jaká byla tvář zla, kterému nešlo jen o vyhubení jednoho národa, ale které zasáhlo každého člověka. Neměl by se bránit poznání jen proto, že by z toho mohl mít zlé sny.“ Bezezbytku s tím souhlasím.

© Jitka Jindřišková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 1962x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce