Karlová, Jana: Domov, identita a světonázor jako součást transkulturní komunikace

Karlová, Jana
Domov, identita a světonázor jako součást transkulturní komunikace

recenze kultura

Jakými způsoby si lidé vytyčují bezpečné a srozumitelné místo ve světě, který obývají? Jaké symbolické významy vtiskovali a vtiskují do prostředí, které obydlují? A jak mohla například obyčejná jurta reprezentovat celý kosmos? Těmito otázkami se zabývá útlá kniha Jany Karlové. Autorce se v ní podařilo na poměrně malém prostoru vystihnout danou problematiku koncizně i podnětně.

Symbolické vytváření lidského prostoru v podání mladé české antropoložky
Jana Karlová
: Domov, identita a světonázor jako součást transkulturní komunikace. Moravapress, Ostrava, 2014, 108 s.

Jakými způsoby si lidé vytyčují bezpečné a srozumitelné místo ve světě, který obývají? Jaké symbolické významy vtiskovali a vtiskují do prostředí, které obydlují? Jak mohla obyčejná jurta reprezentovat celý kosmos? A dá se určit, jestli naši dávní předci přenášeli model obydlí na vyšší, vesmírnou úroveň, nebo to bylo naopak? Těmito otázkami se zabývá kniha Domov, identita a světonázor jako součást transkulturní komunikace. Její autorka Jana Karlová (*1983) se této problematice věnuje dlouhodobě. Její hlavní badatelský zájem je totiž „soustředěn na symbolické a významové vymezení lidského místa ve světě, a to v interdisciplinárním pojetí s důrazem na sociokulturní antropologii“.

Ve své publikaci píše například o kulturách, v nichž iniciace probíhá či alespoň probíhala prostřednictvím pěší pouti, při níž si adept osvojoval příběhy o krajině, rostlinách i místních zvířatech. Snaží se na mnoha příkladech ukázat, že i samotná obrana obydlených míst a obcí začínala jako vytváření magických ochranných prvků. Vždyť při utváření lidského životního prostoru „nejde jen o fyzické bezpečí, ale též o problematiku symbolickou a existenciální“. Referuje rovněž o některých konceptech prostoru, které jsou značně odlišné od toho běžného v Evropě: například o indické představě nadpřirozeného místa, jehož síla byla přítomna ve více bodech zároveň (i když můžeme dodat, že během katolické mše se vlastně kostel kdekoli na světě v představách věřících přechodně proměňuje v jeruzalémské večeřadlo, v němž zazněla Ježíšova slova „Toto je moje tělo…“). Autorka přitom jaksi přirozeně navazuje na známé myšlenky religionisty M. Eliadeho a architekta Christiana Norberga-Schulze (zvláště jeho knihu Genius loci: krajina, místo, architektura). Podle Eliadeho – a nejen jeho – existuje v mytických představách archetyp mimozemského světa pojatého jako „plán“ nebo „forma“, nebo prostě jen jako „protějšek“ existující na vyšší kosmické úrovni. Samy sebe přitom jednotlivé komunity umisťovaly do „středu světa“, který byl často také nějak fyzicky zhmotněn či symbolizován. Toto povědomí přetrvává podle Karlové leckde i dosud. Dnešní Zuniové (kmen v Novém Mexiku) se prý pokoušejí „smířit geografii se svým světonázorem tvrzením, že pokud jejich vesnice neleží přesně mezi oceány čtyř směrů, uprostřed něčeho být musí.“ (Můžeme ostatně doplnit názor Vladimíra Macury, podle něhož i ty nejvyspělejší národy chtějí být vnímány jako centrální. A pokud je jejich země lokalizována na periferii kontinentu, kde je těžké hledat jakýkoli střed, alespoň samy sebe touží prezentovat tak, že jim náleží světodějná role země ležící na „pomezí světů“.)

Autorka ovšem píše rovněž o symbolickém utváření prostoru v současném světě. Moderní architekturu často nehodnotí příliš pozitivně, jako odstrašující příklad jí slouží město Brasilia. Zároveň ale naštěstí neupadá do zjednodušujících klišé. Připouští, že i lokality v minulosti hojně a oprávněně kritizované se mohou pro své obyvatele postupně stávat skutečně kvalitním domovem a místem, které může dávat vzniknout specifickým duchovním prožitkům i novodobé mytologii (jako příklad uvádí pražské Jižní město). A při vší tragičnosti působí v její knize povzbudivě i pasáže věnované některým soudobým uprchlickým táborům. Ty sice humanitární pracovníci a koordinátoři plánují jako pouhé tábory, jejich obyvatelé se ale snaží i v oněch nuzných podmínkách budovat města – nebo alespoň něco, co by je svojí strukturou připomínalo. Karlová se přitom mimo jiné odvolává na uměleckého kritika Michaela Kimmelmana, podle něhož „[n]ejde tolik o formální stránku stavění. Architektura by měla řešit zásadnější věci. Jak můžeme lépe žít.“

Kriticky autorka pojednává rovněž o tom, jak v procesu globalizace mnohé lokality bohužel ztrácejí svoji specifičnost a vznikají tzv. „ne-místa“. Paradoxně a s jistou ironií však tendenci k unifikaci prostoru interpretuje také jako výraz touhy právě po jednom jediném, vlastním a dobře známém místě: „Obchodníci, kteří tráví mnoho času na služebních cestách přískoky mezi světovými metropolemi, vybírají stále tytéž hotelové řetězce. Je to způsob, jak zajistit, aby koupelna i postel byly na ,témže‘ místě, i když snad o pár tisíc kilometrů dál.“

Kniha pojednává o velmi obsáhlém tématu a jistě by se dala v mnohém rozvíjet a rozšiřovat. Autorka kupříkladu cituje názor jistého odborníka, podle něhož: „U méně komplexních společností bývá jediné místo užíváno k mnoha různým aktivitám… Oproti tomu komplexní společnosti se složitou dělbou práce mívají jednotlivá místa vyhrazena konkrétním významům a činnostem.“ Lehce polemicky ale dodejme, že dnes můžeme sledovat jistý trend návratu právě k oné „multifunkčnosti“. Kupříkladu ve velkých českých městech už v současnosti nevznikají konfesijně jasně definované a odlišené chrámy, ale mnohostranně zaměřená a ekumenická komunitní centra, v nichž se pořádají třeba i kurzy tance či schůzky anonymních alkoholiků. A knihovny se dnes již neplánují a nestaví čistě jako půjčovny knih, ale jako „místa setkávání“. Podobně nad recenzovanou publikací můžeme uvažovat nad tím, jak se symbolicky zmocňujeme přírodního prostředí v současnosti a nakolik můžou soudobá umělecká díla v krajině sloužit jako novodobá „poutní místa“. Každopádně útlá kniha Jany Karlové poskytuje v tomto směru četné podněty k domýšlení. Autorce se v ní podařilo na poměrně malém prostoru vystihnout danou problematiku koncizně i inspirativně, i když jistě ne zcela vyčerpávajícím způsobem.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

49%čtenáři

zhlédnuto 1281x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce